ECLI:CZ:US:2016:4.US.2147.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2147/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelky E. K., právně zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 2 T 146/2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. 8 To 393/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 8 Tdo 341/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou jednak pokračujícím přečinem křivého obvinění dle §345 odst. 1 tr. z. a jednak pokračujícím přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §346 odst. 2 písm. a)
tr. z. Za tyto trestné činy uložil soud prvního stupně stěžovatelce úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. K odvolání stěžovatelky krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka se měla deliktního jednání dopustit tím, že v rozporu se skutečností uvedla v postavení svědkyně trestním řízení vedeném proti J. F., že při konfliktu, ke kterému došlo dne 1. 5. 2010 v Plzni - Újezdu v ulici Na Drážkách, neviděla J. F., že by jakkoliv udeřil či kopl M. K. či udeřil do vozidla, ačkoliv tehdy dával J. F. M. K. údery pěstí na hlavu a zátylek, srazil jej na zem, opakovaně do něho kopl, čím mu přetrhl úpon čtyřhlavého pravého stehenního svalu a poté opakovaně kopl do vozu, čímž jeho majiteli způsobil škodu ve výši 57.022,- Kč, za což byl výše jmenovaný okresním soudem pravomocně odsouzen.
Stěžovatelka ve své stížnosti mimo jiné zdůraznila, že soud prvního stupně vycházel převážně z listinných důkazů, aniž by vyhověl procesnímu návrhu stěžovatelky, aby svědky vyslechl v hlavním líčení a případně je se stěžovatelkou konfrontoval. Se zamítnutím těchto důkazních návrhů se následně "vypořádal" odvolací soud tak, že o vině stěžovatelky bylo možno si udělat obrázek i z listinných důkazů a proto by bylo jejich provádění nadbytečné. Přitom okolnost, zda svědek v jiné věci uvedl nepravdu, musí soud posoudit samostatně, a to jako předběžnou otázku.
Skutková zjištění, tak jak je popsal odvolací soud v rámci popisu skutku v bodě 2), vůbec nevyplývají z provedeného dokazování. Ve věci nebylo vůbec postaveno na jisto, že se incident odehrál způsobem popsaným v popisu skutku v bodě 2) a už vůbec ne to, že jej stěžovatelka takto viděla. Soud pominul ty výpovědi svědků, z nichž je zřejmé, že události mohly proběhnout i způsobem popsaným stěžovatelkou, resp. že mohla události vnímat takovým způsobem, jak je před orgány činnými v trestním řízení popsala. Stěžovatelka přitom v původním řízení vypovídala konzistentně, pravdivě a incident popsala, tak jak si jej pamatovala a vnímala. Předmětný incident proběhl velmi rychle a situace a útoky zúčastněných osob se v něm rychle střídaly. Stěžovatelkou podaný popis událostí podle ní není v rozporu s tím, co k průběhu incidentu uvedli ostatní svědci a J. F., resp. provedeným dokazováním nebyl prokázán opak. Soudy hodnotily pouze a jen samotný průběh incidentu, aniž by vzaly v potaz to, co stěžovatelka v jeho konkrétních etapách dělala a co v tomto důsledku mohla nebo nemohla vidět.
Stěžovatelka ve svém návrhu zpochybňuje naplnění nejen objektivní stránky trestného činu, ale též stránky subjektivní. Skutková zjištění, která v této věci soudy učinily, byla naprosto bezdůvodně pominuta. Obecné soudy při hodnocení úmyslu stěžovatelky vypovídat nepravdivě vzaly v potaz jen jedinou skutečnost, a to vzdělání a povolání stěžovatelky.
Dále stěžovatelka rozporovala samotný zásah na místo povolaných policistů prap. Lubomíra Putny a pprap. Lukáše Dubského. Obecným soudům vytkla, že k jejímu návrhu nebyl proveden výslech V. K. Současně nebylo ani vysvětleno, z jakého důvodu se tak nestalo. Svědci, kteří prokazatelně nestáli na straně J. F. (P. K. nebo policista Dubský), vypověděli, že policisté použili hmaty, chvaty, čímž J. F. zpacifikovali. Výpovědi zasahujících policistů považuje stěžovatelka za značně rozporné. To, že policisté při svých výpovědích neuvedli pravdu, uvedl i odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 12. Výpověď stěžovatelky tak koresponduje s listinnými důkazy a fotografiemi dokumentujícími průběh zásahu.
Z provedeného dokazování podle stěžovatelky jednoznačně vyplynulo, že se na použití násilí vůči panu F. , jak ho v hrubých rysech popsala stěžovatelka, shodli všichni vyslechnutí svědci, popř. takový průběh zásahu nevyloučili. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vypověděla o zásahu policistů nepravdu, pak není zřejmé, jak k těmto svým závěrům dospěl. Soudy se řádně nezabývaly tím, zda stěžovatelka svým tvrzením o neadekvátním zásahu policistů chtěla úmyslně obvinit zasahující policisty z trestného činu.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že trestní stíhání musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu a v souvislosti s tím odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05, I. ÚS 3094/08, IV. ÚS 767/05, I. ÚS 910/07, IV. ÚS 335/05 a další. Při interpretaci a aplikaci zákona omezujícího základní právo je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva účastníka řízení. Z pohledu procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby objektivně stal a že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek.
Stran hodnocení důkazů stěžovatelka uvedla, že procesní předpisy sice ponechávají soudci volnost, nicméně se nemůže jednat o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Podle stěžovatelky byla její vina vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům, tedy z důkazů vyvozená skutková zjištění i právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ve věci nebylo postaveno na jisto, jak došlo k uvedenému útoku popsaným pod bodem 1) a 2), a zda je stěžovatelka mohla a vnímala takovým způsobem, jak předvídaly soudy. Z toho důvodu má stěžovatelka za to, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na spravedlivý proces, zásadu presumpce neviny, jakož i z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Důkazy, které byly ve věci provedeny, byly hodnoceny naprosto nesprávně a jednostranně. Soudy za součást skutkové věty pojaly zjištění, která z provedených důkazů nelze při žádném jejich výkladu dovodit, a některé části skutkové věty jsou ve výslovném rozporu s popisem událostí. Soud prvního stupně provedené důkazy posuzoval zcela selektivně a účelově tak, aby to odpovídalo zjištěním učiněným v původním trestním řízení proti J. F.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednání naplnila příslušnou skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatelka pochybení obecných soudů stran navržených, neprovedených a nijak neodůvodněných důkazů, lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se touto otázkou podrobněji zabýval na str. 8. Zde uvedl, že charakter spáchaného trestného činu nevyžaduje zopakovat původní řízení, nýbrž opatřit důkazy, které potřebuje pro své rozhodnutí. Z tohoto úhlu pohledu tak nelze dospět k závěru, že by obecné soudy jakkoliv pochybily. Navíc, stěžovatelkou zmíněná V. K. byla slyšena soudem v předchozím řízení a jak nalézací, tak i odvolací soud se s její výpovědí řádně vypořádaly. Stěžovatelka přitom neuvádí žádný důvod, pro který by tato konkrétní svědkyně měla být slyšena opakovaně.
Brojí-li stěžovatelka proti tomu, jak obecné soudy hodnotily její výpověď související se vznikem a průběhem konfliktu mezi M. K. a J. F., opět lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Na rozdíl od výpovědí ostatních svědků z výpovědi stěžovatelky nevyplývá, jak došlo ke vzniku zranění poškozeného. Znalec MUDr. Pavel Mandys zcela vyloučil, že zranění mohlo vzniknout pouhým pádem na zem a kdyby, musel by tento spadnout směrem dopředu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích rovněž hodnověrně a zcela logicky uvedly, jakým způsobem došlo ke vzniku zranění poškozeného, přičemž se zabývaly i tím, zda stěžovatelka způsob zranění mohla či nemohla vidět či vnímat. V dalším pak vyšly z toho, že skutečný průběh vzniklé situace záměrně zatajila.
Stran výpovědi prap. Lubomíra Putny a pprap. Lukáše Dubského je třeba opět uvést, že se jimi podrobně zabývaly již obecné soudy, zejména pak soud odvolací. Ten také poukázal na to, že jmenovaní policisté nemluvili pravdu o tom, že by se J. F. nedotkli. To bylo prokázáno výpovědí P. a V. K. Nicméně, jak zcela přiléhavě uvedl odvolací soud, policisté se nesmí při výkonu služby bát přiznat využití přiměřených a důvodně užitých donucovacích prostředků. Ze svědeckých výpovědí v daném případě vyplynulo, jakým způsobem se J. F. choval a tomuto musí nutně odpovídat i jednání zasahujících policistů. I kdyby výše zmínění policisté přišli do fyzického kontaktu s J. F., jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, nebyl tento kontakt zjevně tak nepřiměřený, jak o něm hovořila ve své výpovědi stěžovatelka. Ve své podstatě se jednalo o umravnění či ukáznění osoby, vůči níž byl policejní úkon směřován. Z hlediska podústavního práva je v předmětném případě důležité to, o čem vypověděla stěžovatelka a co kromě ní, nikdo jiný neviděl, a to bezdůvodné bití spočívající v 5-10 fackách. Je zcela pochopitelné, že stěžovatelka nemůže být trestně stíhána za to, jak popsala či jak vnímala určitou skutečnost, nicméně v předmětném případě bylo nadevší pochybnost prokázáno, že vypovídala o něčem, co zjevně nemělo otisk v objektivní realitě a navíc bylo s to způsobit kárné či trestní stíhání jiných osob.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu