ECLI:CZ:US:2016:4.US.2253.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2253/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu: A) T. R., B) nezl. T. R., C) nezl. B. R. a D) H. R., všichni bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016 č. j. 30 Co 193/2016-601, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 11. 7. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž se shora uvedení stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016 č. j. 30 Co 193/2016-601. Z chaoticky formulovaného podání lze dovodit, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo vydáno v exekuční věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 861/2013.
Rubrum podání označuje za stěžovatele T. R., jeho nezletilé děti T. R. a B. R. a jeho matku H. R. Z obsahu podání je však patrno, že autorem podání je toliko T. R.
Podání navrhovatele za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem považovat nelze, neboť trpí řadou formálních i obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Zejména lze vytknout, že k podání není přiložena kopie napadeného rozhodnutí obecného soudu, ani řádná písemná plná moc pro advokáta pro zastupování v řízení. Ústavní stížnost není projednatelná též z toho důvodu, že neobsahuje vylíčení skutkového a právního stavu předchozího řízení před obecnými soudy ani žádnou ústavněprávní argumentaci. Z formulačně zmateného a obtížně srozumitelného odůvodnění stěžovatelova podání se lze toliko dohadovat, že stěžovatel pravděpodobně napadá údajnou nepředvídatelnost a netransparentnost přidělování soudních věcí jednotlivým soudcům, v čemž spatřuje porušení jeho základního práva na zákonného soudce.
Z několika desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, které navrhovatel vedl a vede u Ústavního soudu, se zjišťuje, že vadný procesní postup volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro řádné podání ústavní stížnosti a opakovaně byl bezvýsledně vyzýván k odstranění vad svých podání (viz např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 588/14, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1059/15, IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 1522/15, III. ÚS 2028/15, III. ÚS 2029/15, III. ÚS 2031/15, IV. ÚS 2030/15, I. ÚS 3425/15 a další).
Obecně sice platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění nedostatků podání (jeho vad); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek (uvedené nedostatky) nezdaří odstranit.
Ústavní soud však již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil názor (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. I. ÚS 987/09, sp. zn. II. ÚS 1361/10, sp. zn. IV. ÚS 1273/10, sp. zn. III. ÚS 3359/11, III. ÚS 3421/15, IV. ÚS 1336/2016, II. ÚS 1310/16 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení, resp. o povinnosti předložit rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv navrhovatele dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řízeních předchozích.
Jestliže tedy Ústavní soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá informace byla navrhovateli objektivně způsobilá zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním, jeví se setrvání na požadavku dalšího (opětovného) poučení, pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl pro neodstranění vad návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj