ECLI:CZ:US:2016:4.US.2519.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2519/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 2/2011-1480 ze dne 25. 2. 2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 23/2014-1519 ze dne 29. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 45 T 2/2011-1169 ze dne 19. 12. 2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 5 To 17/2013-1261 ze dne 24. 4. 2013 uznána vinnou zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Popsané trestné činnosti se stěžovatelka, zkráceně řečeno, dopustila tak, že doplnila do celkem tří blankosměnek, které měly sloužit k zajištění zcela jiných obchodních případů, údaje takovým způsobem, aby výstavcům blankosměnek vznikla povinnost uhradit jí částku v celkové výši 20 350 000 Kč; tohoto plnění se následně stěžovatelka soudní cestou domáhala. V případě dvou blankosměnek byl poškozeným výstavcem bývalý partner stěžovatelky M. H.(skutek popsaný pod bodem I. rozsudku), u třetí blankosměnky jím byl Martin Čajka (skutek popsaný pod bodem II. rozsudku).
Podáním ze dne 1. 10. 2013 se stěžovatelka obrátila na krajský soud s návrhem na povolení obnovy uvedeného trestního řízení. Za novou skutečnost označila stěžovatelka to, že je proti ní vedeno další trestní řízení, v němž vystupují v roli poškozených a svědků osoby, které byly ve věci sp. zn. 45 T 2/2011 vyslechnuty jako svědci, přičemž údaje, které nyní uvádějí, se liší od toho, co vypovídaly ve věci sp. zn. 45 T 2/2011. Přípisem ze dne 5. 11. 2013 doplnila stěžovatelka své podání o kopii listiny datované dnem 16. 7. 2008, která obsahovala návrh na vypořádání majetkových vztahů mezi ní a poškozeným M. H. a která byla poškozeným podepsána. V listině byly zmíněny obě směnky, jež byly předmětem trestního řízení ohledně skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku. Dne 29. 11. 2013 předložila stěžovatelka soudu dva nezávisle zpracované znalecké posudky z oboru písmoznalectví a kriminalistika, specializace ruční písmo, z nichž vyplynulo, že podpis M. H. na listině ze dne 16. 7. 2008 je jeho pravým podpisem. Stěžovatelka měla za to, že tyto skutečnosti jsou způsobilé ovlivnit otázku viny a trestu v její prospěch. Krajský soud nicméně dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení usnesením č. j. 45 T 2/2011-1480 ze dne 25. 2. 2014 zamítl. Stejný osud stihl i stěžovatelkou podanou stížnost, jež byla usnesením vrchního soudu č. j. 5 To 23/2014-1519 ze dne 29. 4. 2014 zamítnuta jako nedůvodná.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na svém stanovisku ohledně splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dle jejího názoru vyšly v řízení najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, a to v podobě listiny ze dne 16. 7. 2008 ve spojení se znaleckými posudky. Tyto důkazy mohly vést k tomu, že by byla zproštěna obžaloby ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že listina ze dne 16. 7. 2008 byla novým důkazem, neboť byla objevena až v létě roku 2013, zatímco odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 24. 4. 2013. Stěžovatelka nalezla předmětnou listinu náhodou při úklidu, proto jí nemůže být vytýkáno, že si na ni nevzpomněla dříve v rámci směnečného či trestního řízení. Stejně tak nelze stěžovatelce klást k tíži, že listinu předložila až v rámci doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 5. 11. 2013, neboť pro posouzení, zda se jedná o nový důkaz, nebylo rozhodné, kdy byl soud s důkazem seznámen. Svědeckou výpověď M. H., vztahující se k předmětné listině, odmítla stěžovatelka jako účelovou a motivovanou neochotou vyrovnat se s ní po rozpadu jejich vztahu ze společně nashromážděného majetku. Ostatní svědci se k listině vyjádřit nemohli, proto dle stěžovatelky nebylo možno zamítnutí návrhu na obnovu řízení odůvodnit tak, jak to učinil vrchní soud, tzn. odkazem na původní rozsudek ve věci samé a konstatováním, že vina stěžovatelky byla beze vší pochybnosti prokázána nejen svědeckou výpovědí M. H., ale také řadou dalších výpovědí svědků. Stěžovatelka dále podrobila kritice postup krajského soudu, který při zamítnutí návrhu na obnovu řízení argumentoval mimo jiné tím, že se návrh týkal pouze části trestního jednání. Stěžovatelka zdůraznila, že se v případě skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku jednalo o směnky v celkové směnečné sumě 19 250 000 Kč, což rozhodujícím způsobem přispělo k naplnění znaku "škody velkého rozsahu" a kvalifikaci jejího jednání jako zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody v rozpětí osmi až dvanácti let. Konečně stěžovatelka namítla, že předložené znalecké posudky splňovaly podmínky uvedené v §110a trestního řádu, bylo proto povinností soudu je jako znalecké posudky provést. Pokud vrchní soud zjistil, že krajský soud takto nepostupoval, měl jeho usnesení zrušit a vrátit mu věc k novému projednání, což však neučinil. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 48/2013 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08, IV. ÚS 178/03, II. ÚS 2445/08 a IV. ÚS 1148/13, z nichž vyvozovala, že se obecné soudy s novým důkazem - listinou ze dne 16. 7. 2008 - dostatečně nevypořádaly a nepřípustně jej hodnotily toliko podle výsledků předchozího řízení. Vrchní soud byl dle názoru stěžovatelky předpojatý, nerespektoval zásadu in dubio pro reo a v rozporu s účelem řízení o návrhu na povolení obnovy se zabýval otázkou její viny.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelkou předložený důkaz, tj. listinu ze dne 16. 7. 2008, za nezpůsobilou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud shledal, že se námitky stěžovatelky, uplatněné v ústavní stížnosti, v převážné míře míjí s podstatou věci, resp. že stěžovatelka podrobuje kritice pouze nepodstatné a okrajové argumenty obsažené v rozhodnutí obecných soudů, aniž by se jí podařilo zpochybnit nosné důvody napadených rozhodnutí. Obecné soudy založily svou argumentaci především na výpovědi poškozeného M. H., který popřel, že by listinu ze dne 16. 7. 2008 někdy viděl, sepsal či podepsal. Poškozený připustil, že podpis na listině může být jeho, neboť se v dřívější době stávalo, že z pracovních důvodů podepisoval čisté listy formátu A4 a zanechával je v kanceláři, o čemž stěžovatelka věděla. Poškozený dále uvedl, že předmětnou listinu považuje za účelově připravenou pro spory ohledně majetkového vypořádání, které probíhaly nebo stále ještě probíhají. Krajský soud výpovědi poškozeného uvěřil, a to z důvodů, které ve svém rozhodnutí podrobně popsal; jedním z klíčových argumentů byla např. skutečnost, že v žádných dalších dokladech, vztahujících se k vypořádání majetku, se nevyskytuje zmínka o jakýchkoliv směnkách.
Ústavní soud v reakci na oponentní námitky stěžovatelky odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky lze uvést tolik, že zmínil-li krajský soud časové souvislosti vážící se k předložení nového důkazu, pak tímto způsobem poukazoval na určité neobvyklé okolnosti, které mohly věrohodnost předloženého důkazu oslabit; nejednalo se však o důvod, který by sám o sobě vedl k zamítnutí návrhu bez dalšího. Poznámku krajského soudu, že návrhem na obnovu řízení byla zpochybněna pouze část rozhodnutí vážící se ke skutku uvedenému pod bodem I. odsuzujícího rozsudku, je pak nutno chápat tak, že návrh nezpochybňuje, že se stěžovatelka alespoň v případě jedné blankosměnky jejího zneužití dopustila, což je nepochybně okolnost, kterou je nutno při zvažování autentičnosti předkládané listiny vzít v úvahu. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemohl argumentům stěžovatelky, že se ze strany obecných soudů jednalo o protiprávní, či dokonce protiústavní postup, přisvědčit.
Pokud jde o namítanou vadu řízení, spočívající v neprovedení důkazu znaleckými posudky, vrchní soud vyložil, proč tato nemohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí, a to zejména v tom ohledu, že poškozený netvrdil, že podpis na listině není jeho, proto by ani řádné provedení těchto posudků na důkazní situaci nic nezměnilo. Ústavní soud shledává toto zdůvodnění přiléhavým a v postupu krajského ani vrchního soudu nespatřuje vadu, která by stěžovatelku reálně zkrátila v jejích právech, resp. která by mohla mít vliv na výsledek řízení před obecnými soudy.
Tvrzení, že vrchní soud byl předpojatý a že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nerozvedla, proto ani Ústavní soud nemůže na tyto námitky reagovat adresněji. Stojí za připomenutí, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) vyslovil požadavek, že i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit. Ústavní soud ovšem v nyní souzené věci žádné známky předpodjatosti v rozhodování vrchního soudu nezaznamenal. Tento soud se logickým a srozumitelným způsobem vypořádal se všemi stížnostními námitkami; skutečnost, že v dílčích podrobnostech odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelná. Totéž platí i pro odkaz na některé důkazy provedené v původním řízení, neboť tyto jsou relevantní z hlediska posouzení, zda je nový důkaz způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu