ECLI:CZ:US:2016:4.US.2585.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2585/13
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 20. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2585/13 ve věci ústavní stížnosti Bohumila Pajmy, zastoupeného JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. ZT 131/2011-83 ze dne 24. května 2013 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZT 516/2011-42 ze dne 25. června 2013, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o skončení stěžovatelova trestního stíhání, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha-západ a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení.
I. Usnesením Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. ZT 131/2011-83 ze dne 24. května 2013 a usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZT 516/2011-42 ze dne 25. června 2013 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato usnesení se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na stíhání toliko z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadenými rozhodnutími došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2008.
3. Trestní stíhání stěžovatele bylo původně zahájeno podáním návrhu na potrestání, jež Okresní soud Praha-západ (dále též jen "okresní soud") obdržel dne 9. prosince 2009. Rozsudkem tohoto soudu č. j. 2 T 249/2009-182 ze dne 9. června 2010 byl poté stěžovatel uznán vinným výše uvedeným trestným činem, kterého se měl dopustit tím, že v době nejméně od 23. února 2008 do 14. května 2008 řídil autobus tov. zn. Karosa po blíže nezjištěných pozemních komunikacích na území České republiky, mimo území České republiky na území Evropské unie, Srbské republiky a Turecka, v přesně nezjištěné době dne 23. února 2008 při cestě z Prahy do města Gent v Belgii, v přesně nezjištěné době dne 7. března 2008 při cestě z Prahy do města Kišiněv v Moldavsku, v přesně nezjištěné době dne 30. dubna 2008 při cestě z Prahy do měst Bar a Petrovac v Černé Hoře a v přesně nezjištěné době dne 14. května 2008 při cestě z Prahy do města Tbilisi v Gruzii, přičemž vozidlo řídil, přestože mu byl pravomocným rozhodnutím Městského úřadu v Písku č. j. MUPI/2007/31373 ze dne 18. února 2008 uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Za tento trestný čin soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") usnesením č. j. 12 To 12/2011-219 ze dne 31. ledna 2011 podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolací soud se ztotožnil se stěžovatelem předloženými námitkami stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nesprávné právní kvalifikace skutku a pochybení nalézacího soudu při ukládání trestu. Krajský soud v Praze, krom jiného, nalézacímu soudu vytkl, že modifikoval, oproti návrhu na potrestání, výrok o vině napadeného rozsudku, přičemž stěžovateli kladl za vinu i jednání, kterého se měl dopustit mimo území České republiky. Praxe přitom obecně zastává stanovisko, že trest zákazu činnosti uložený v České republice je účinný jen na území České republiky, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Odvolací soud především však shledal důvodnou námitku stěžovatele týkající se existence procesních vad při konání tzv. zkráceného přípravného řízení. Pro jejich nezhojitelnost považoval krajský soud za nezbytné vést v předmětné trestní věci standardní přípravné řízení.
5. V návaznosti na to bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov - západ, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, č. j. KRPS-33704-41/TČ-2009-011671-SV ze dne 11. dubna 2011 zahájeno (podruhé) trestní stíhání stěžovatele. Dne 30. září 2011 podala pak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ (dále též jen "okresní státní zástupkyně" či "okresní státní zastupitelství") proti stěžovateli obžalobu pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v době od 23. února 2008 do 14. května 2008 řídil autobus tov. zn. Karosa po pozemních komunikacích, a to zejména:
1. v přesně nezjištěné době dne 23. února 2008 z ulice Chilská, Praha 4 - Chodov, po pozemních komunikacích ve směru jízdy k hraničnímu přechodu Rozvadov, okres Tachov,
2. v přesně nezjištěné době dne 7. března 2008 z ulice Šolínova, Praha 6 - Dejvice, po pozemních komunikacích ve směru jízdy k hraničnímu přechodu Břeclav, okres Břeclav,
3. v přesně nezjištěné době dne 30. dubna 2008 z ulice Šolínova, Praha 6 - Dejvice, po pozemních komunikacích ve směru jízdy k hraničnímu přechodu Břeclav, okres Břeclav,
4. v přesně nezjištěné době dne 14. května 2008 z ulice Šolínova, Praha 6 - Dejvice, po pozemních komunikacích ve směru jízdy k hraničnímu přechodu Břeclav, okres Břeclav.
Stěžovatel měl takto jednat, přestože mu byl pravomocným rozhodnutím Městského úřadu v Písku pod č. j. MUPI/2007/31373 ze dne 18. února 2008, které nabylo právní moci téhož dne, uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců.
6. Po proběhnuvším hlavním líčení rozhodl ve věci Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 2 T 154/2011-558 ze dne 9. května 2012 tak, že stěžovatele uznal vinným žalovaným trestným činem, který dle zjištění soudu prvního stupně spáchal jednáním popsaným v bodě 1 obžaloby. Za tuto trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí současně konstatoval, že v ostatních případech, tj. v bodech 2 až 4 obžaloby, vina stěžovatele nebyla prokázána.
7. Na podkladě odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením č. j. 12 To 299/2012-600 ze dne 9. srpna 2012 posléze rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ podle §258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle §260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolací soud k tomuto kroku přistoupil po zjištění, že rozhodování soudu prvního stupně bylo opětovně zatíženo zásadními procesními vadami. Za nesprávný krajský soud předně označil postup nalézacího soudu, jenž stěžovatele uznal vinným pouze útokem spáchaným dne 23. února 2008, aniž by ve výrokové části rozsudku rozhodl o zbývajících útocích předmětného trestného činu, pro něž byl stěžovatel obžalobou postaven před soud. Jak odvolací soud zdůraznil, útoky pokračujícího trestného činu jsou chápány jako samostatné skutky a je nezbytné - pokud není prokázáno, že se staly, či není prokázáno, že jde o trestné činy či že je spáchal stěžovatel, o nich rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §226 trestního řádu. V této souvislosti krajský soud dodal, že napadený rozsudek nalézacího soudu byl přezkoumán toliko k odvolání stěžovatele, tudíž jeho postavení nelze žádným způsobem zhoršit. To znamená, že jej není možné uznat vinným jiným skutkem než tím, který spáchal dne 23. února 2008, v jeho prospěch by bylo možné pouze doplnit zprošťující výrok. Dále odvolací soud dovodil, že u skutku, za který byl stěžovatel uznán vinným, došlo k promlčení trestního stíhání, neboť k zahájení trestního stíhání (v dubnu 2011) došlo až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Jelikož nebylo do trestního spisu založeno rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyl odvolací soud dle svých slov schopen tuto skutečnost ověřit, pročež rozhodl, jak je shora uvedeno.
8. Po vrácení věci státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ usnesením č. j. ZT 131/2011-83 ze dne 24. května 2013 předmětné trestní stíhání stěžovatele pro skutek, jak byl vymezen v obžalobě pod body 1 až 4, podle ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavila. Okresní státní zástupkyně považovala za prokázané, že se stěžovatel jemu vytýkaného pokračujícího jednání dopustil, současně však dospěla k závěru, že tento skutek není trestným činem s ohledem na dobu, která od tohoto jednání uplynula, a s přihlédnutím k rozsahu trestné činnosti stěžovatele, který byl "subtilní". Pokud jde o jednání stěžovatele ze dne 23. února 2008, okresní státní zástupkyně nesdílela názor Krajského soudu v Praze na jeho promlčení. Měla za to, že běh promlčecí doby byl přerušen podáním návrhu na potrestání ve smyslu §314b odst. 1 trestního řádu.
9. Proti rozhodnutí okresní státní zástupkyně stěžovatel brojil stížností, již státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále též jen "krajský státní zástupce" či "krajské státní zastupitelství") usnesením č. j. 2 KZT 516/2011-42 ze dne 25. června 2013 zamítl jako nedůvodnou. Krajský státní zástupce v rozhodnutí vyjádřil názor, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení podle §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu by pro stěžovatele, nahlíženo optikou zásady zákazu reformationis in peius, bylo méně výhodné než zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ke skutkové stránce věci krajský státní zástupce uvedl, že "z výpovědi několika svědků je zcela zřejmé, že obviněný takto opakovaně jednal a skutek jako takový se nepochybně stal".
10. Jak již bylo shora předznačeno, stěžovatel s rozhodnutími státních zastupitelství nesouhlasil, pročež se obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal flagrantní porušení zásady zákazu reformationis in peius ze strany dotčených orgánů u skutků popsaných pod body 2 až 4 obžaloby (a shodně v usnesení okresního státního zastupitelství). Stěžovatel připomenul, že ve vztahu k těmto skutkům měl Okresní soud Praha-západ jakožto soud prvního stupně v úmyslu jej zprostit obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu. Příslušný výrok sice v rozsudku č. j. 2 T 154/2011-558 ze dne 9. května 2012 absentuje, z jeho odůvodnění nicméně vyplývá jednoznačný závěr soudu, že předmětné útoky (skutky) se nepodařilo prokázat. Pakliže okresní státní zástupkyně proti takovému závěru nepodala odvolání, nebyla podle stěžovatele oprávněna ve svém rozhodnutí prohlásit, že se skutek nepochybně stal, když navíc v mezidobí nebyly v řízení provedeny žádné další důkazy, které by svědčily pro jiný závěr, než jaký učinil nalézací soud. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že okresní státní zástupkyně měla za tohoto stavu přistoupit k zastavení jeho trestního stíhání z důvodu stejného či lepšího, než představuje zproštění obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu, přičemž jako jediný v úvahu přicházel důvod podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, jehož předpokladem je nepochybné zjištění, že se skutek, pro který se trestní stíhání vede, nestal. Zastavila-li naproti tomu okresní státní zástupkyně trestní stíhání stěžovatele z důvodu podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, zhoršila tím jeho postavení v trestním řízení. V dané souvislosti stěžovatel vyslovil názor, že zákaz reformationis in peius se vztahuje i na situace, kdy je postavení obviněného zhoršeno v důsledku rozhodnutí, kterým byl zproštěn obžaloby, resp. kterým bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Z hlediska obviněného totiž není bez významu, z jakého důvodu bylo jeho trestní stíhání zastaveno, neboť tato skutečnost má vliv na případnou odpovědnost státu za škodu způsobenou obviněnému dlouhým a nezákonným trestním stíháním.
11. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1 obžaloby (dále též "zájezd do Gentu"), u něhož jako jediného z původně čtyř zažalovaných skutků bylo možno zkoumat, zda se stal, či nikoliv, stěžovatel setrval na stanovisku o své nevině, jež uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Poukázal na to, že jeho trestní stíhání bylo vyvoláno skupinou účastníků zájezdů na zahraniční výstavy psů, která je vedena a organizována svědkem Jennelem, a to poté, co se jeden ze zájezdů, konkrétně zájezd do Gruzie, nevydařil. Zjevnou osobní záští svědka Jennela a ostatních účastníků zájezdu, kteří po návratu podávali na stěžovatele množství šikanózních stížností, se však okresní státní zástupkyně v napadeném usnesení vůbec nezabývala, resp. jejich svědecké výpovědi označila bez dalšího za věrohodné. K výpovědím svědků učiněným ve prospěch stěžovatele naopak nepřihlédla. Okresní státní zástupkyně tak nejen že zcela rezignovala na řádné hodnocení důkazů, ale navíc své rozhodnutí postavila pouze na vybraných důkazech, jmenovitě protokolech o výslechu svědků v přípravném řízení, zatímco všechny ostatní důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení před soudem, pominula. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednotlivé důkazy dále podrobně rozebral, přičemž upozornil, že pouze svědci Jennel, Urbišová, Horák, Kudláčková a Hošnová vypovídali, že řídil autobus, jak je popsáno v usnesení okresního státního zastupitelství, naproti tomu svědci Kočík, Keményová a Trčková potvrdili, že zájezdu do Gentu v Belgii se kromě stěžovatele účastnil i druhý řidič, který jej střídal. Další svědci (Ungerová, Žůrková) si na podrobnosti tohoto zájezdu nepamatovali a čtrnáct svědků se ho neúčastnilo. Stěžovatel dovozoval, že ti svědci, kteří potvrzovali verzi nastíněnou obžalobou, se mohli i zmýlit, jelikož jejich schopnost uchovat si v paměti tak detailní okolnost zájezdu, jako kdo řídil autobus a kde docházelo ke střídání řidičů, byla podstatným způsobem ovlivněna. Jednak tím, že svědci svou výpověď podávali s odstupem několika let od konání předmětného zájezdu, a jednak i v důsledku jejich účasti na obdobných zájezdech, jež pak ve vzpomínkách zaměňovaly za zájezd do Gentu v Belgii. Nakonec stěžovatel dospěl k názoru, že jediný skutečně usvědčující důkaz o tom, že řídil na území České republiky, představuje výpověď svědka Jennela, který je vůči němu ovšem silně zaujatý. Dle přesvědčení stěžovatele měla tedy okresní státní zástupkyně i v tomto případě učinit závěr, že skutek, pro nějž je stíhán, se nestal, a trestní stíhání zastavit podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
12. Kritika stěžovatele dopadla též na rozhodnutí krajského státního zástupce, jemuž vytýkal, že se nikterak v odůvodnění nevypořádal s jeho námitkami. Krajský státní zástupce řešil toliko otázku zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, kterého se však stěžovatel ve stížnosti nedomáhal. Jak usnesení krajského státního zástupce, tak i jemu předcházející usnesení okresní státní zástupkyně stěžovatel shodně označil za velmi povrchní, maje za to, že z nich vyplývá nechuť dotčených orgánů se jeho trestní věcí zabývat. Závěrem ještě dodal, že byl z viny orgánů činných v trestním řízení po dobu čtyř let vystaven trestnímu stíhání, a přestože bylo nakonec zastaveno, je mu naprosto svévolným rozhodováním státních zastupitelství znemožněno dosáhnout zákonného a rovněž i spravedlivého rozhodnutí.
II.
13. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní státní zastupitelství tak učinilo prostřednictvím státního zástupce JUDr. Šmelhause. Převážnou část jeho podání představuje polemika s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 12/2011-219 ze dne 31. ledna 2011 v otázce procesní konformity postupu příslušných orgánů v rámci zkráceného přípravného řízení a s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 299/2012-600 ze dne 9. srpna 2012 v části, kterou je odůvodněno vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §260 trestního řádu, jakož i v otázce promlčení trestního stíhání stěžovatele za jednání datované dne 23. února 2008. Okresní státní zastupitelství dále připustilo, že si bylo vědomo pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v absenci rozhodnutí o třech dílčích útocích pokračujícího trestného činu, nicméně je ponechalo bez svého zásahu v naději, že věc bude konečně již alespoň takto vyřešena. Situaci, která nastala po vydání zrušujícího rozhodnutí krajského soudu ze dne 9. srpna 2012, označilo za nepřehlednou, nejasnou a nepřezkoumatelnou, neboť tři dílčí útoky popsané v obžalobě patrně zůstaly v jakémsi abstraktním řízení bez procesního vymezení s nejasnou evidencí. Řečené dovozovalo z toho, že krajský soud byl oprávněn rozhodnout toliko o jednání stěžovatele vymezeném v bodě 1 obžaloby, které jako jediné soud prvního stupně zahrnul do výroku odvoláním napadeného rozsudku ze dne 9. května 2012, nikoliv již o zbývajících útocích. Právě v tom spatřovalo okresní státní zastupitelství procesní vady komplikující další postup ve věci, a to z toho důvodu, že ve věci, která mu nebyla vrácena, v tomto případě v rozsahu třech dílčích útoků, není oprávněno rozhodovat. Dle náhledu okresního státního zastupitelství, pokud krajský soud přistoupil k vydání zrušujícího rozhodnutí, neměl věc vracet k došetření státnímu zástupci, nýbrž soudu prvního stupně s jasně vysloveným právním názorem, na jehož základě by "promlčený skutek" zastavil a "skutky neprokázané" zprostil. Proti takovému rozhodnutí by bylo možno brojit naprosto obvyklým způsobem. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím, jimiž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, okresní státní zastupitelství poznamenalo, že při hodnocení důkazní situace nebyl důvod měnit z věcného hlediska stanovisko, na jehož základě byl původně podáván návrh na potrestání a posléze i obžaloba, a nebyl tudíž ani důvod aplikovat jiné ustanovení §172 trestního řádu.
14. Krajské státní zastupitelství navrhlo odmítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou, majíc za to, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Podle jeho názoru okresní státní zástupkyně posoudila provedené důkazy v souladu s pravidly obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a její závěr o tom, že se skutky, které byly předmětem trestního řízení, staly a že se těchto skutků dopustil stěžovatel, nelze označit za nepřezkoumatelný, nelogický či jinak z pravidel pro hodnocení důkazů vybočující závěr. Podpůrně krajské státní zastupitelství poukázalo na odsuzující rozhodnutí okresního soudu ze dne 9. června 2010, které odvolací soud zrušil pouze z procesních důvodů. Fakt jeho vydání i jeho obsah svědčí o tom, že rozhodnutí okresní státní zástupkyně není svévolné, ničím nepodložené či nesmyslné. Skutečnost, že stěžovatel dospěl k jinému hodnocení důkazů nežli orgány činné v trestním řízení, nepředstavuje podle krajského státního zastupitelství porušení jeho práva na spravedlivý proces.
15. K námitce stěžovatele týkající se porušení zákazu reformationis in peius krajské státní zastupitelství podotklo, že stěžovatel byl pro skutek pod bodem 1 obžaloby soudem prvního stupně uznán nepravomocně vinným. Odvolací soud pak trestní věc vrátil státnímu zástupci k došetření nikoli s poukazem na to, že se skutek nestal, ale s poukazem na procesní nedostatek a s tím spojenou úvahu o tom, zda jsou nadále dány podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti pro toto jednání. Pokud následně okresní státní zástupkyně konstatovala, že uvedeným jednáním sice byla naplněna skutková podstata trestného činu, ale není dána materiální stránka trestného činu s ohledem na časový odstup od jeho spáchání, byl tento závěr učiněn jednoznačně ve prospěch stěžovatele, neboť tvrzení o neexistenci materiální stránky trestného činu lze za dané důkazní a procesní situace považovat minimálně za sporné, zejména pokud délka trestního řízení není sama o sobě důvodem pro nepřípustnost trestního stíhání [srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/03 ze dne 12. 1. 2006 (N 10/40 SbNU 83)]. Jednoznačně ve prospěch stěžovatele bylo podle krajského státního zastupitelství rozhodnuto i v případě dílčích skutků popsaných pod body 2 až 4 obžaloby. Uvedený názor krajské státní zastupitelství založilo jednak na skutečnosti, že neexistoval výrok soudu, který by jasně vymezoval závěr soudu o podané obžalobě některým ze způsobů předpokládaných zejména ustanovením §226 trestního řádu, v důsledku čehož se jednalo o první meritorní rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o dotčených skutcích, a dále na faktu, že okresní státní zástupkyně rozhodla o zastavení trestního stíhání z důvodu podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, kdy v prokázaném skutku sice spatřovala protiprávní jednání, avšak nikoli trestný čin.
16. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o zastavení trestního stíhání podal stížnost pouze stěžovatel, nemohlo podle svých slov krajské státní zastupitelství rozhodnout po věcné stránce jinak nežli stížnost obviněného v souladu se zákonem jako nedůvodnou zamítnout. Za daných okolností toto rozhodnutí vyznělo pro stěžovatele nejpříznivěji. Pro aplikaci §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu neshledalo krajské státní zastupitelství podmínky, neboť závěr přijatý okresní státní zástupkyní o spáchání skutku stěžovatelem vylučoval možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na to, že je nepochybné, že se skutek nestal. Takový postup by vyvolal zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ústící v jeho nelogičnost a nezákonnost [srov. §2 odst. 5 a 6 trestního řádu ve spojení s §172 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu a rozdíl mezi důvodem pro zastavení trestního stíhání podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu a důvodem pro zproštění obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu].
17. Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků řízení sdělením, že jen dokreslují a podporují důvodnost jeho ústavní stížnosti, na které v plném rozsahu setrval. Úvodem své obsáhlé repliky stěžovatel, při vědomí bezpředmětnosti, vyslovil rozhodný nesouhlas s argumentací okresního státního zastupitelství v části týkající se konání zkráceného přípravného řízení, aby se naopak ztotožnil s jeho názorem na posouzení otázky promlčení trestního stíhání. Co se týče namítaného porušení zákazu reformationis in peius, stěžovatel opakovaně poukázal na nečinnost okresního státního zastupitelství, které nevyužilo práva podat odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 9. května 2012, zjevně smířeno s odsouzením stěžovatele alespoň pro jeden stíhaný skutek a domnívajíc se, že tento výsledek řízení uspokojí i stěžovatele. Okresní státní zastupitelství tedy jinými slovy souhlasilo s rozhodnutím soudu, ze kterého vyplynulo, že se stěžovatel útoků popsaných v obžalobě pod body 2 až 4 nedopustil, resp. uvedené skutky nebyly v hlavním líčení prokázány. Podle stěžovatele se v souladu s principem presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 2 trestního řádu a čl. 40 odst. 2 Listiny na neprokázané skutky hledí jako na skutky, které se nestaly. Navzdory tomu, okresní státní zastupitelství po vrácení věci odvolacím soudem do přípravného řízení zcela nekonzistentně, v rozporu se svým předchozím postojem, v napadeném rozhodnutí o zastavení trestního stíhání prohlásilo, že všechny skutky jsou jednoznačně prokázány. Stěžovatel takovýto postup označil za nezákonný a protiústavní, odmítaje odůvodnění krajského státního zástupce, který tento krok hájil poukazem na formální absenci výroku v rozsudku okresního soudu ze dne 9. května 2012. Stěžovatel zdůraznil, že na procesním pochybení soudu nenese nikterak vinu, ve svém v pořadí druhém odvolání na chybějící výrok naopak sám upozorňoval, načež mu odvolací soud v tomto směru dal za pravdu. Řečené svědčí podle stěžovatele o nutnosti aplikace zásady zákazu reformationis in peius, neboť nelze jeho postavení v trestním řízení zhoršit jen z důvodu, že využil svého práva podat odvolání.
18. Stěžovatel se dále ohradil proti zjednodušujícímu shrnutí svých skutkových námitek ze strany krajského státního zástupce s tím, že nelze tvrdit, že "hodnocení důkazů stěžovatelem je jiné", když toto hodnocení není, vzhledem k absenci podobného myšlenkového pochodu v usnesení okresního státního zastupitelství, vůbec s čím porovnávat. Za vysloveně klamavý považoval stěžovatel odkaz krajského státního zástupce na závěry učiněné okresním soudem v jeho prvním rozsudku ze dne 9. června 2010, jenž byl odvolacím soudem zrušen mimo jiné i pro vady ve skutkových zjištěních.
III.
19. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Předmětem přezkumu stěžovatel v tomto případě učinil meritorní rozhodnutí státních zastupitelství, jimiž došlo k pravomocnému skončení jeho trestního stíhání.
21. Ústavní soud ustáleně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky. S ohledem na svou pozici považuje Ústavní soud zasahování do rozhodování orgánů veřejné moci v přípravném řízení trestním, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. září 1999 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. června 2003 (v SbNU nepublikována) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. ledna 2006). A právě taková situace nastala v projednávané věci.
22. První a z hlediska ústavněprávního relevantní námitka uplatněná stěžovatelem směřovala k tomu, že státní zastupitelství rozhodla o skutcích popsaných v bodech 2 až 4 obžaloby v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
23. Termín "prohibitio reformationis in peius" lze vyložit jako "zákaz změny k horšímu". V souvislosti s trestním řízením znamená, že orgán rozhodující o opravném prostředku ani orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nemohou změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která opravný prostředek podala, nebo v jejíž prospěch byl podán. Smyslem této zásady je umožnit obviněnému co nejširší uplatnění opravných prostředků, a to s ohledem na záruku (za předpokladu, že rozhodnutí bude napadeno pouze ve prospěch obviněného), že využití této obrany nebude mít za následek zhoršení jeho procesního postavení.
24. Uvedená zásada, jež má římskoprávní základ ("Soudci, který projednává odvolání, není dovoleno změnit rozsudek k horšímu - Reformatio in peius iudici appellato non licet" - srov. Digesta 49, 1, 1, pr. - Ulpianus), je hluboce zakořeněna v naší právní kultuře (obsažena např. v §290 in fine zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se zavádí nový řád soudu trestního, ve znění platném do 31. července 1950). Na podústavní úrovni je aktuálně vyjádřena v ustanovení §150 odst. 1, §259 odst. 4, §264 odst. 2, §265m, 265p, §265s odst. 2, §273, §289 písm. b) a §314i písm. b) trestního řádu. V ústavních předpisech zásada zákazu změny k horšímu výslovně zakotvena není. Ústavní soud ji nicméně ve svých rozhodnutích opakovaně označil za integrální součást komplexu práv na spravedlivý proces [čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], považuje ji za klíčový princip garantující svobodu práva podat opravný prostředek v trestních věcech (viz článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě) a v důsledku toho i práva na obhajobu [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. dubna 2006 (N 88/41 SbNU 127), sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne 7. prosince 2006 (N 220/43 SbNU 437), sp. zn. II. ÚS 304/04 ze dne 8. června 2006 (N 117/41 SbNU 469) a sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. listopadu 2004 (N 168/35 SbNU 273)]. Vedle odvolací svobody je zákaz změny k horšímu spojen i s principem kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. září 2007 (N 135/46 SbNU 271)].
25. Na základě shora naznačených východisek hodnotil Ústavní soud postup okresní státní zástupkyně, která po vrácení věci do fáze přípravného řízení, k němuž došlo usnesením odvolacího soudu č. j. 12 To 299/2012-600 ze dne 9. srpna 2012, rozhodla o zastavení trestního stíhání stěžovatele podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dlužno připomenout, že státní zástupkyně k tomuto kroku přistoupila poté, co krajský soud zrušil rozsudek nalézacího soudu č. j. 2 T 154/2011-558 ze dne 9. května 2012, jímž byl stěžovatel shledán vinným toliko ze spáchání skutku popsaného v bodě 1 obžaloby. Zbývající skutky, pro něž byl stěžovatel postaven před soud, tj. skutky vymezené v bodech 2 až 4 obžaloby, soud prvního stupně do výroku odsuzujícího rozsudku nezahrnul, přičemž v jeho odůvodnění se omezil na prohlášení, že "se státnímu zástupci nepodařilo prokázat, že by obžalovaný spáchal trestnou činnost v celém rozsahu žalobního návrhu", resp. že v těchto případech "nebyly svědecké výpovědi zcela přesvědčivé, ať již pro jejich neurčitost, rozpory ve výpovědích svědků, či vzhledem k tomu, že si svědci nevzpomínali na takové žalované jednání obžalovaného ..." Jak přiléhavě předznamenal stěžovatel, s nastalým výsledkem řízení se okresní státní zastupitelství zjevně spokojilo (viz také jeho vyjádření k ústavní stížnosti), neboť rezignovalo na své oprávnění podat řádný opravný prostředek, jehož prostřednictvím by dosáhlo nejen napravení pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v nevyčerpání celého obsahu obžaloby, ale zejména zvrácení závěru soudu o tom, že na podkladě provedených důkazů nelze shledat stěžovatele vinným za jednání vylíčené v bodech 2 až 4 obžaloby. Pokud rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně zrušeno z podnětu odvolání uplatněného výlučně stěžovatelem, pak za takového stavu věci měly orgány činné v trestním řízení respektovat zásadu zákazu reformationis in peius, která zapovídá, aby v navazujícím řízení, přípravné řízení z toho nevyjímaje, došlo ke změně rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Za změnu rozhodnutí v neprospěch je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž v trestním řízení jde, bylo v daném případě rozhodováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98 ze dne 1. července 1998, č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tak může projevit ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu atd.
26. Ústavní soud je nucen konstatovat, že těmito principy se okresní státní zastupitelství důsledně neřídilo, jestliže ve výroku napadeného rozhodnutí zastavilo trestní stíhání stěžovatele ve vztahu ke všem čtyřem dílčím útokům pokračujícího trestného činu z důvodu zakotveného v §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tzn., že se vytýkaný skutek stal, ale není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
27. V judikatuře je dlouhodobě ustálen názor, že důvody zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání nejsou z hlediska příznivosti pro obviněného vzájemně rovnocenné (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 3/97 ze dne 5. května 1997). Závěr, že se skutek, který je předmětem trestního stíhání, nepochybně nestal [§172 odst. 1 písm. a) trestního řádu], v zásadě vylučuje jakékoliv budoucí nepříznivé dopady do sféry obviněného, a je tak pro něj obecně nejpříznivější. Naproti tomu závěr, že stíhaný skutek není trestným činem [§172 odst. 1 písm. b) trestního řádu], zejména je-li odůvodněn toliko nenaplněním materiální stránky, může mít pro obviněného vážné negativní důsledky, a to např. v podobě újmy na cti, ztížení pracovního uplatnění či ve zhoršení jeho postavení v případném sporu o náhradu škody.
28. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 9. května 2012 je zřejmé, že ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 2 až 4 obžaloby měl být stěžovatel zproštěn obžaloby dle §226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán. Ústavní soud má za to, že nelze připustit, aby bylo pochybení okresního soudu, který opomněl do svého rozhodnutí pojmout příslušný výrok, přičítáno k tíži stěžovateli, jenž na vadném procesním postupu nalézacího soudu nenesl žádnou vinu. Na předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně je proto třeba z hlediska aplikace zákazu reformationis in peius nahlížet tak, jako kdyby v něm byl zprošťující výrok obsažen. Nelze tedy přisvědčit tvrzení krajského státního zastupitelství, že napadená rozhodnutí představují ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 2 až 4 obžaloby první meritorní rozhodnutí ve věci.
29. Za dané procesní situace, kdy byl stěžovatel v předchozím průběhu řízení de facto zproštěn obžaloby dle §226 písm. a) trestního řádu, přicházelo v úvahu toliko zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť jen tento výrok by byl pro stěžovatele příznivější. Pokud by okresní státní zastupitelství naznalo, že dle posledně citovaného ustanovení řízení zastavit nelze, mohlo alternativně přistoupit k podání obžaloby. Jestliže ovšem okresní státní zastupitelství namísto toho přehodnotilo skutková zjištění v tom směru, že skutek se stal, ale není trestným činem [§172 odst. 1 písm. b) trestního řádu], jednalo se jednoznačně o změnu v neprospěch stěžovatele, a tedy o postup v rozporu se zákazem reformationis in peius. Okresní státní zastupitelství, jakož i krajské státní zastupitelství, které jeho postup aprobovalo, tedy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. Stěžovatel měl dále za to, že orgány činné v trestním řízení pochybily rovněž při rozhodování o skutku uvedeném v bodě 1 obžaloby. Konkrétně nesouhlasil se zastavením trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, resp. namítal, že závěr okresního státního zastupitelství, podle něhož se popsaného skutku dopustil, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že se okresní, potažmo krajské státní zastupitelství nevyrovnaly s jeho obhajobou, pominuly důkazy provedené v hlavním líčení a vycházely toliko z důkazů zajištěných v přípravném řízení, které navíc vyložily účelově a jednostranně v jeho neprospěch. Tyto výtky shledal Ústavní soud v nyní projednávané věci důvodnými.
31. Zastavením trestního stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 1 trestního řádu, se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, byť primárně v souvislosti s rozhodováním nalézacích soudů dle §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Nejvyšší soud při té příležitosti dovodil (viz rozsudek sp. zn. 5 Tz 174/2001 ze dne 5. září 2001, usnesení sp. zn. 5 Tdo 830/2008 ze dne 6. srpna 2008, usnesení sp. zn. 5 Tdo 21/2009 ze dne 4. února 2009 a usnesení sp. zn. 8 Tdo 283/2013 ze dne 7. srpna 2013, dostupné na http://www.nsoud.cz), že k zastavení trestního stíhání může dojít jen tehdy, jestliže je zjevné, že by projednání věci v hlavním líčení bylo, vzhledem k doposud zjištěným skutečnostem a shromážděným důkazům, neúčelné, neboť by nemohlo vést k odlišnému výsledku, než který je deklarován v usnesení o zastavení trestního stíhání.
32. V případě stěžovatele zastavila státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy, že jemu vytýkaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnula obsah svědeckých výpovědí, načež konstatovala, že provedeným vyšetřováním bylo dostatečným způsobem prokázáno, že se stěžovatel dopustil pokračujícího jednání, popsaného po skutkové i právní stránce ve výroku usnesení (tj. ve všech bodech obžaloby). Z trestné činnosti ho podle okresní státní zástupkyně usvědčovaly právě výpovědi jednotlivých svědků, již, v závislosti na své účasti na předmětných zájezdech, uvedli, který řidič řídil předmětný autobus na pozemních komunikacích v rámci České republiky. Její pozornosti neunikla ani skutečnost, že většina svědků shodně tvrdila, že ke střídání řidičů docházelo vždy na benzínové stanici v Břeclavi na území České republiky, před státními hranicemi. Okresní státní zástupkyně měla tak za zjištěné, že každý z řidičů jel část cesty po území České republiky. Na druhé straně okresní státní zástupkyně uvážila dobu, která od takového jednání uplynula, trestní zachovalost stěžovatele a přihlédla též k rozsahu trestné činnosti, již označila za subtilní. Své rozhodnutí pak založila na úvaze, že sice byla formálně naplněna skutková podstata trestného činu, nicméně nikoliv již stránka materiální.
33. Ústavní soud se, s ohledem na povahu námitek vznesených v předložené ústavní stížnosti, zaměřil na otázku, zda byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy zda bylo možno v dané fázi trestního řízení dospět k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel skutku uvedeného pod bodem 1 obžaloby dopustil.
34. Ústavní soud předesílá, že plně respektuje princip nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu dotčených orgánů s ústavními principy spravedlivého procesu. Ústavní soud tedy zkoumal, zda dokazování v trestním řízení probíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, resp. zda bylo v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť nedodržení těchto zásad zpravidla znamená i porušení ústavně zaručených práv obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1, popř. čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud podotýká, že trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i z pohledu práva ústavního, klást na orgány činné v trestním řízení zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. ledna 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli, přičemž princip právního státu libovůli v rozhodování zakazuje.
35. V projednávané věci byly klíčovými důkazy výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k průběhu zájezdu do Gentu a v této souvislosti především k otázce, zda se jej účastnil kromě stěžovatele i další řidič. Pokud by se prokázalo, že nikoliv, byla by obhajoba stěžovatele, že na území České republiky řídil druhý řidič, vyvrácena. Ze svědků, kteří uvedli, že se předmětného zájezdu zúčastnili, dva konstatovali, že si nevzpomínají (svědkyně Ungerová a svědkyně Žůrková), další čtyři svědci pak vypověděli, že v autobuse byl pouze jeden řidič (svědek Horák, svědkyně Hošnová, svědek Jennel a svědkyně Urbišová). Svědkyně Kudláčková, která v přípravném řízení rovněž tvrdila, že přítomen byl jen jeden řidič, v hlavním líčení změnila výpověď v tom smyslu, že v Gentu zřejmě vůbec nebyla, resp. si nevzpomíná na podrobnosti. Verzi stěžovatele, tzn., že v autobuse byli řidiči dva, potvrzoval svědek Kočík (druhý řidič), svědkyně Trčková (přítelkyně stěžovatele), a svědkyně Keményová (účastnice zájezdu). Ohledně místa, v němž došlo na tomto konkrétním zájezdu k výměně řidičů, se mohli relevantně vyjádřit pouze svědci Kočík a svědkyně Keményová, neboť ostatní si buď nevzpomínali, nebo tvrdili, že byl přítomen pouze jeden řidič a k vystřídání tedy vůbec nedošlo. Ze jmenovaných dvou svědků potvrdil svědek Kočík, že na území České republiky řídil pouze on; svědkyně Keményová si místo, na němž mělo dojít k vystřídání, nevybavovala.
36. Existovaly tedy dvě protichůdné verze skutkového děje, z nichž obě byly podporovány dílčí částí provedených důkazů. Stěžovatel vysvětloval rozpor ve svědeckých výpovědích tak, že svědek Horák a svědkyně Hošnová a Urbišová zaměnily zájezd do Gentu se zájezdem do Štrasburku. Toto své tvrzení opíral o rozbor podrobností uváděných svědky (jako např. doba jízdy, přítomnost konkrétních účastníků zájezdu, vloupání cizí osoby do autobusu, popis parkovacího místa), které odpovídaly právě zájezdu do Štrasburku, a nikoliv zájezdu do Gentu. Stěžovatel upozornil rovněž na skutečnost, že svědkyně Urbišová v hlavním líčení sama připustila, že je možné, že si oba zájezdy spletla. U svědka Jennela stěžovatel žádný rozpor ve výpovědi neshledal, nicméně poukázal na to, že svědek má k jeho osobě výrazně negativní vztah, jakož i na fakt, že právě tento svědek byl iniciátorem trestního stíhání.
37. Jak je patrno, stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl celou řadu relevantních námitek, s nimiž bylo nutno se vypořádat, jestliže měl být postaven najisto závěr, že se skutek stal. Z hlediska důkazního se navíc jednalo o stav, který se výrazně blížil situaci "tvrzení proti tvrzení", což, jak již bylo vyloženo, kladlo na orgány činné v trestním řízení, resp. na odůvodnění jejich rozhodnutí, zvýšené nároky. Současně bylo třeba mít na zřeteli výše popsaný princip, dle nějž je k zastavení trestního stíhání možno přistoupit jen v případě jednoznačně objasněného skutkového děje, přičemž jakákoliv nejistota v tomto směru by měla z procesního hlediska zásadně vyústit v podání obžaloby. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí naznal, že se orgány činné v trestním řízení při vydání napadených rozhodnutí dopustily řady nedůsledností, které měly za následek, že jejich postup nemohl z ústavněprávního hlediska obstát.
38. Okresní státní zástupkyně pochybila již v tom ohledu, že založila své rozhodnutí výlučně na výpovědích svědků učiněných v přípravném řízení, které však představovaly pouze část důkazů, jež byly v průběhu trestního řízení shromážděny. Zcela tak pominula výpovědi svědků z hlavního líčení, ačkoliv někteří z nich svá předchozí svědectví podstatným způsobem změnili či doplnili. V rámci posuzování, zda jsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, je přitom pochopitelně třeba přihlížet nejen k okolnostem vyplývajícím z obžaloby, ale i těm, které vyšly najevo až po jejím podání. Především je však třeba okresní státní zástupkyni vytknout, že u jednotlivých svědeckých výpovědí byl v napadeném rozhodnutí toliko stručně zrekapitulován jejich obsah, aniž by bylo provedeno jakékoliv jejich zhodnocení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v konfrontaci s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel v průběhu trestního řízení poukazoval na řadu rozporů v usvědčujících výpovědích, jak byly stručně popsány shora, a rovněž zpochybňoval věrohodnost svědka Jennela s ohledem na jeho osobní averzi vůči jeho osobě. Na žádnou z těchto jeho námitek nebylo ze strany okresního státního zastupitelství, a posléze ani krajského státního zastupitelství, reagováno, přestože se jednalo o argumenty vzbuzující vážné pochybnosti o správnosti přijatých závěrů.
39. Ústavní soud se za popsaných okolností nemohl ztotožnit s kategorickým stanoviskem orgánů činných v trestním řízení, že je nepochybné, že se stíhaný skutek stal. Je totiž zřejmé, že klíčová otázka, zda stěžovatel dne 23. února 2008 řídil autobus na území České republiky, nebyla doposud v řízení jednoznačně zodpovězena a její posouzení se bude odvíjet zejména od hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků Horáka, Hošnové, Jennela a Urbišové na straně jedné a svědků Kočíka, Keményové a Trčkové, jakož i výpovědi samotného stěžovatele na straně druhé. K takovému hodnocení však doposud nedošlo.
40. Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní jakkoli předjímat budoucí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž toliko konstatuje, že za stávající důkazní situace existuje reálná možnost, že se stíhaný skutek nestal. Jak bylo shora naznačeno, jestliže výsledek trestního řízení závisí na vyhodnocení rozporných důkazů, je státní zástupce povinen podat obžalobu. Případný závěr o tom, zda se skutek stal, je totiž oprávněn učinit jen soud po projednání věci v hlavním líčení, po provedení všech dosažitelných důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti a po zhodnocení takto provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
41. Lze tedy shrnout, že okresní státní zastupitelství tím, že se nevypořádalo se všemi dostupnými důkazy a nevzalo v potaz obhajobu stěžovatele, porušilo zásady pro dokazování obsažené v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a současně i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tuto výtku je současně nutno vztáhnout i na postup krajského státního zastupitelství, které neposkytlo ohroženým ústavně zaručeným právům stěžovatele dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatel na skutečnosti, v nichž porušení dotčených práv spočívalo, adresně upozornil. Svým paušálním přístupem ke stížnosti stěžovatele krajské státní zastupitelství doslova rezignovalo na své přezkumné povinnosti vymezené v ustanovení §141 a násl. trestního řádu.
42. Ústavní soud, v reakci na průběh posuzovaného trestního řízení, pokládá za vhodné připomenout, že každé trestní stíhání představuje významný zásah do soukromého života jednotlivce. Nelze proto připustit, aby docházelo k bagatelizaci účelu a způsobu vedení trestního řízení tím, že orgány činné v trestním řízení rezignují na důsledné vyšetření případu jen proto, že od jeho spáchání uplynula delší doba, nebo proto, že se jim stíhaná trestná činnost jeví jako nevýznamná. Je třeba mít neustále na zřeteli, že rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností orgánů činných v trestním řízení. Institut zastavení trestního stíhání pak nemá sloužit k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení zbavovaly nepohodlných případů, nýbrž k tomu, aby byla zajištěna hospodárnost řízení a aby nedocházelo k projednávání věci v hlavním líčení tam, kde je to zcela neúčelné. To ale zjevně nebyl případ trestní věci stěžovatele.
43. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. ZT 131/2011-83 ze dne 24. května 2013, jakož i usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZT 516/2011-42 ze dne 25. června 2013 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).