ECLI:CZ:US:2016:4.US.26.16.1
sp. zn. IV. ÚS 26/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Michala Bendy, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2014 č. j. 23 C 9/2013-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014 č. j. 11 Co 383/2014-151 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1583/2015-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu soudů, které mu nepřiznaly jím požadovanou výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným vazebním stíháním, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 500 000 Kč. Tato újma byla stěžovateli způsobena nezákonným omezením osobní svobody (zadržením a výkonem vazby) v období od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010 v rámci trestního stíhání jeho osoby pro (údajný) trestný čin loupeže ve formě účastenství, které bylo zastaveno zproštěním obžaloby. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 249 600 Kč, co do částky 2 564 000 Kč žalobu zamítl; vzal přitom v úvahu, že stěžovatel vzal žalobu ohledně částky 686 400 Kč zpět, neboť mu tato částka byla uhrazena žalovanou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý výrok soudu první stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 312 000 Kč, jinak jej v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil. O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze), a řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zastavil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou závěry soudů v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ani pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií ze strany soudů, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
"Pouhý" nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů se přiklonily k určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Při stanovení jeho výše přihlížely k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) a vycházely též z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 nebo ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 914/2011; všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSCR 55/2013 nebo usnesení ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3023/2014) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).
Postup civilních soudů nebyl podle Ústavního soudu v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 4227/12, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud zde vyslovil, že výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu musí být jako řádný kompenzační prostředek nápravy spravedlivá. Přitom za spravedlivou je považována taková náhrada, "která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného". Ústavní soud k tomu podotýká, že uvedené závěry se týkají především náhrady škody nebo nemajetkové újmy v případě nesprávného úředního postupu a nelze je mechanicky aplikovat na nyní projednávanou věc. Nicméně výše zadostiučinění musí být nejen spravedlivá, ale též přiměřená, což ostatně vyplývá přímo z ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že se přes poskytnuté zadostiučinění stále považuje za poškozeného a k namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud připomíná, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí a odškodnění odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud jde o namítané porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem mělo být toto právo v nyní posuzovaném případě porušeno. Poskytnutím přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši stanovené ústavně konformním způsobem obecnými soudy nemohlo být podle názoru Ústavního soudu uvedené právo porušeno. Ostatně Ústavní soud připomíná, že čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Všechny soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu