ECLI:CZ:US:2016:4.US.3124.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3124/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Vaňkáta, t. č. ve Vazební věznici v Českých Budějovicích, zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 1, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. srpna 2015, č. j. 43 Nt 2024/2015-46, a Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 8 To 339/2015-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 2 a 5, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavcích 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 2 písmenu b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odstavce 3 písmeno b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě podle ustanovení §67 písmene a) trestního řádu (výrok I.), že se jako náhrada vazby nepřijímá záruka vyjmenovaných subjektů (výrok II.), slib stěžovatele předložený u vazebního zasedání (výrok III.) a dohled probačního úředníka (výrok IV.). Usnesením Městského soudu v Praze byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že ani z návrhu státního zástupce na další trvání vazby nebylo nijak patrné, z jakého důvodu byl tento návrh podán právě k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který, dle jeho přesvědčení, nemá k dané věci žádný vztah, pokud ke stíhanému skutku došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5. V takovém postupu shledává stěžovatel libovůli státního zástupce o místní příslušnosti. Dále stěžovatel namítal absenci konkrétních vazebních důvodů a odkázal na relevantní judikaturu (sp. zn. III. ÚS 240/94 a sp. zn. I. ÚS 2632/12). Kromě toho stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil pochybení soudu prvního stupně při vazebním zasedání, neboť ten mu neposkytl návrh státního zástupce na ponechání ve vazbě v písemné podobě a namítá nedostatečnost hrozby vysokým trestem pro rozhodnutí o důvodnosti útěkové vazby (například nález sp. zn. III. ÚS 566/03, sp. zn. IV. ÚS 226/05 či sp. zn. I. ÚS 2208/13). Stěžovatel přitom poukázal na silné důvody, které soudy neuznaly jako způsobilé korigovat jejich přesvědčení o nutnosti vazby. Mezi tyto důvody patří rodina, na níž je stěžovatel vázán a pro jejíž fungování považuje stíhání na svobodě za podstatné, pracovní zázemí, bezúhonnost a absence vůle opustit Českou republiku. Stěžovatel má za to, že v jeho případě je náhrada vazby jiným procesním nástrojem možná a vhodná, považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 i Městského soudu v Praze. Soudkyně ve svém vyjádření odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhli ústavní stížnost odmítnout. S ohledem na stručnost a obsah vyjádření je Ústavní soud k případné replice stěžovateli nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 2024/2015, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předložena, a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními a konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení takového protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody.
Námitky, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, jsou jen opakováním námitek ze stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o ponechání ve vazbě, s výjimkou námitky místní příslušnosti tohoto soudu. Stěžovatel má v ústavní stížnosti především za to, že v jeho případě soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, proč rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, aniž by přitom ve vazebním zasedání provedl jím navržené důkazy.
Stěžovatel bagatelizuje zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě. V tomto řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného a v této jeho fázi se neuplatní zásada in dubio pro reo. Řízení o vazbě je upraveno v trestním řádu a vazební důvody jsou podle §67 trestního řádu založeny na pouhé existenci dostatečně důvodné obavy. Jak je dále z rozhodnutí patrno, ponechání stěžovatele ve vazbě nebylo založeno výhradně na hrozbě vysokého trestu, která podle judikatury Ústavního soudu není samostatně dostatečným vazebním důvodem, ale i na existenci dalších okolností, které jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích popsaly.
V tomto případě vazební zasedání proběhlo v souladu se zákonným vymezením tohoto institutu, a to bez ohledu na nespokojenost či nesouhlas stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a následných Listiny, ani právo na osobní svobodu dle čl. 8 odstavce 2 a 5 Listiny v projednávaném případě porušeno nebylo. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem, v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu