ECLI:CZ:US:2016:4.US.3246.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3246/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Bäumela a Václava Bäumela, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3074/2010 a proti výroku I. odst. 2 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013 č. j. 10 Co 260/2009-893, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jejich návrhu na náhradu škody s příslušenstvím.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé podle petitu, kterým je Ústavní soud vázán, ale i v návětí a odůvodnění ústavní stížnosti napadají pouze rozsudek odvolacího soudu a předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu.
V nyní projednávaném případě přitom stěžovatelé podali dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž soudem následně přijaté usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, však ústavní stížností nenapadli. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 25 Cdo 634/2015-929, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, pouze dovozují lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Jestliže tedy stěžovatelé rozhodnutí dovolacího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který byli podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinni vyčerpat, svou ústavní stížností nenapadli a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhli, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4289/12, I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13, II. ÚS 2361/13, III. ÚS 3255/14 další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj