ECLI:CZ:US:2016:4.US.3371.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3371/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INJURED s.r.o., IČ 475 34 346 (dříve obch. firma "COMINDUSTRIAL, spol. s r.o.", resp. "ZKL Klášterec spol. s r.o."), se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2008 č. j. 45 K 14/2002-1488, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 3 Ko 8/2011-1918 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015 sp. zn. 29 Cdo 1446/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení a tvrdila, že jimi byla porušena stěžovatelčina základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a též čl. 11 Listiny
2. Stěžovatelka podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, tvrdila, že k porušení jejího práva došlo tím, že obecné soudy vyhověly návrhu na nucené vyrovnání úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost, přestože tomu zjevně bránily překážky stanovené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně řečeno - zpochybnila způsob, jakým soudy rozhodly o nuceném vyrovnání, a tvrdila, že své rozhodnutí založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. že jejich závěry jsou nepřezkoumatelné, neurčité a zmatečné (v rozporu s ustanovením §157 o. s. ř.). Odvolací soud postup konkursního soudu překvapivě aproboval, aniž by napravil vady předchozího řízení (nezohlednil písemné vyjádření stěžovatelky k návrhu úpadce, nepřipustil ústní vyjádření zástupce stěžovatelky atd.). Nepřikročil ani k prověřování pohledávek za podstatou z pracovně právních nároků zpochybněným poctivým záměrem při převodu ochranné známky "ZKL" úpadce a nerespektoval závazný právní názor ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu (29 Cdo 4364/2009-1798). Vady řízení nenapravil ani dovolací soud, Nejvyšší soud dovolání překvapivě odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, proto se stěžovatelka domáhala zásahu Ústavního soudu.
4. Stěžovatelka tvrdila, že postupem soudů bylo porušeno její právo na řádný proces vylučující libovůli při rozhodování. Dále, že jejich postup vykročil ze zákonných pravidel vedení soudního řízení a odňal stěžovatelce možnost účinně hájit svá práva a v konečném důsledku ji připravil o majetek značné hodnoty. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a navrhla, aby nálezem byla napadená rozhodnutí zrušena.
5. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího konkurzního řízení na majetek úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost, neboť je stěžovatelce znám; proto uvádí jen stručně předchozí stav.
6. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplynulo, že usnesením ze dne 17. prosince 2008 č. j. 45 K 14/2002-1488 potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen "konkursní soud") nucené vyrovnání úpadce (ZKL Klášterec nad Ohří, akciová společnost), podle něhož:
1) Pohledávky druhé třídy budou uspokojeny částečně ve výši 50% s tím, že 20% vyrovnání bude uhrazeno do 30 dnů a 30% do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, a zbývající část vyrovnání bude uhrazena do 13. října 2009 (ve výroku přitom jednotlivě uvedl věřitele s uvedením částky, jež má být každému z nich vyplacena) (bod I. výroku).
2) Pohledávka věřitele KORU plus, s. r. o., ve výši 150 319 857,57 Kč bude uspokojena ve výši 50% vydáním nové emise akcií (bod II. výroku).
3) Pohledávka věřitele Komerční banky, a.s., ve výši 21 113 805,75 Kč, zajištěná zástavním právem, bude uhrazena do 10 dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku).
7. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. listopadu 2011 (3 Ko 8/2011-1918) k odvolání stěžovatelky a KINEX-KLF, a. s., potvrdil usnesení konkursního soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, jelikož stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné dovodit existenci otázky zásadního právního významu (jednalo se již o druhé rozhodnutí v posuzované věci).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřela již v odvolacím řízení i dovolacím řízení (soudy se s tvrzeními stěžovatelky v předchozím řízení řádně vypořádaly), vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním rozhodnutím obecných soudů o nuceném vyrovnání úpadce.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
11. K námitce stěžovatelky o nedodržení řádného procesu hodnocení důkazních prostředků Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke svému postavení mu není dána možnost do tohoto procesu zasahovat. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401), v němž uvádí "do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.". Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
12. Ústavní soud poukazuje na postup odvolacího soudu, který ve svém usnesení se řádně zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky, např. tvrzením, že nucené vyrovnání není přípustné podle §35 zákona o konkursu a vyrovnání pro okolnosti zpochybňující poctivý záměr úpadce. Tvrzení stěžovatelky považoval odvolací soud za účelové, neboť bylo prokázáno, že smlouvy, na jejichž základě měla ZKL, a.s. od úpadce nabýt ochranné známky ZKL a akcie společností ZKL-výzkum a vývoj, a.s. a ZKL Nářadí, a.s., nebyly ve skutečnosti antedatovány (č. l. 18). Orgány činné v trestním řízení celou záležitost prošetřily a neshledaly trestní oznámení za důvodné (Policie ČR č. j. ČTS:PSP-2258/OHK-1-2003 ze dne 18. 4. 2005, Vrchní státní zastupitelství v Praze č. j. 1 VZn 734/2004-25 ze dne 18. 7. 2005). Odvolací soud se řádně vypořádal s uplatněnými námitkami stěžovatelky a svoje závěry řádně odůvodnil se shodě s ustanovením §169 o. s. ř.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že v neprovedení opětovného dokazování odvolacím soudem nelze spatřovat porušení povinnosti obecných soudů dostatečně se vypořádat se všemi relevantními argumenty, jež mohou ovlivnit výsledek řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1464/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 152/70 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014]. Odvolací soud se dostatečně zabýval všemi podstatnými skutečnostmi a své úvahy řádně odůvodnil, proto Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud opomenul klíčovou argumentaci stěžovatelky, že návrh na nucené vyrovnání je nereálný a v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání.
14. Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky (již druhé) přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. S jednotlivými otázkami předestřenými k přezkumu v mezích dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se dovolací soud řádně vypořádal (str. 4 - 6). Ústavní soud neshledává indicie svědčící o svévoli dovolacího soudu, který by vydal překvapivé rozhodnutí, a tím by došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
16. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti především zohlednil, že podstatnou většinu námitek stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se Ústavní soud nemůže opakovaně zabývat všemi námitkami stěžovatelky. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky nemíří do práva ústavního, ale výlučně směřuje do hodnocení jí předložených důkazů a snaží se dosáhnout změny vydaného rozhodnutí. Dle obsahu napadených rozhodnutí se obecné soudy věcí detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, a dále lze na ně odkázat.
17. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu