ECLI:CZ:US:2016:4.US.3554.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3554/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Mgr. Jitkou Linhartovou, advokátkou se sídlem Husinecká 541/13, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015 č. j. 30 Co 243/2015-191, spojené s návrhem na zrušení §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a čl. I odst. 3 a čl. II odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a čl. I odst. 3 a čl. II odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení zásady zákazu retroaktivity. Stěžovatelka zároveň navrhuje zrušení §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a čl. I odst. 3 a čl. II odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon).
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 100.000 Kč, představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v jiných soudních řízeních. Obvodní soud pro Prahu II rozsudkem č. j. 10 C 55/2013-128 ze dne 9. 12. 2014 žalobu zamítl. Nalézací soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované 1.200 Kč jako náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí v meritu věci potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech nalézacího řízení toto rozhodnutí změnil tak, že výše nákladů činí 900 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované 300 Kč (výrok III.). Nalézací i odvolací soud přiznaly žalované paušální náhradu výdajů, okresní soud postupoval dle svých slov v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, zatímco soud odvolací již podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž brojí pouze proti nákladovým výrokům Městského soudu v Praze. Podstatou stěžovatelčiných námitek je nesouhlas s aplikací §151 odst. 3 občanského soudního řádu a s interpretací nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Stěžovatelka je toho názoru, že účastníkovi řízení nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů řízení, pokud by mu paušální náhrada těchto nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem. S ohledem na to, že žalovanou byla v daném řízení Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, neměla by údajně dle ustálené judikatury Ústavního soudu právo na přiznání nákladů právního zastoupení, neboť je k hájení svých zájmů dostatečně vybavena svými příslušnými organizačními složkami. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 302/2014-47 ze dne 15. 1. 2015, v němž uvedený soud vyložil, že paušální náhradu hotových nákladů nelze přiznat účastníkovi, pokud by mu nepříslušela ani při zastoupení advokátem.
Stěžovatelka má za to, že státu v projednávané věci náklady vůbec nevznikly, případně vznikly v minimální výši. Aplikace §151 odst. 3 občanského soudního řádu mu tak údajně umožnila se na úkor stěžovatelky obohatit.
Aplikace §151 odst. 3 občanského soudního řádu byla navíc podle stěžovatelky v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity, neboť daný předpis nabyl účinnosti až v průběhu odvolacího řízení, městský soud jej však aplikoval i na rozhodnutí o nákladech nalézacího řízení. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, v němž Ústavní soud uvedl, že připravovaná legislativní změna (následně přijatá v podobě §151 odst. 3 občanského soudního řádu) by působila toliko prospektivně, tedy na spory vzniklé v budoucnu. Stěžovatelka z toho dovozuje, že Ústavní soud vyloučil možnost retroaktivity právní úpravy paušální náhrady nákladů. Stěžovatelka upozorňuje i na nesoulad přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. (kterým došlo k novele občanského soudního řádu) s původním vládním návrhem novely, který počítal s tím, že by se novela na řízení zahájená před nabytím její účinnosti nevztahovala.
Stěžovatelka konečně namítla podjatost soudce Ústavního soudu Jaromíra Jirsy s tím, že je z projednávání věci vyloučen pro svůj údajně negativní vztah ke stěžovatelce, která u Obvodního soudu pro Prahu 2 v minulosti vedla řízení o náhradě újmy, kterou měl Jaromír Jirsa stěžovatelce způsobit nepravdivými tvrzeními v jiném soudním řízení.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy České republiky). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
V nyní projednávané věci bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky uhradit na nákladech nalézacího a odvolacího řízení dohromady 1 200 Kč, tedy částku zjevně bagatelní. Již tato skutečnost sama o sobě postačuje k tomu, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Již jen nad rámec lze uvést, že Ústavní soud sice ve své judikatuře dovodil, že státu obvykle nenáleží právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, nikoli však, že by mu nenáleželo právo na náhradu jakýchkoli nákladů, které mu v souvislosti s řízením vzniknou. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, resp. z §151 odst. 3 občanského soudního řádu přitom toliko vyplývá, že nezastoupený účastník (stejně jako účastník zastoupený) nemusí vznik některých nákladů prokazovat. Ústavní soud nevylučuje, že užití §151 odst. 3 občanského soudního řádu vůči státu jakožto účastníkovi řízení může vést k porušení základních práv druhého účastníka, stěží tomu tak ale bude za situace, kdy stěžovatelka vedla spor o 100.000 Kč před dvěma stupni soudní soustavy a za celé řízení byla nucena uhradit částku sotva přesahující jeden tisíc korun.
Pokud pak jde o posouzení ústavnosti možných retroaktivních účinků novely přijaté zákonem č. 139/2015 Sb., není tato otázka pro nynější rozhodnutí významná, neboť jak dovodil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, právo účastníka řízení, který není zastoupen advokátem, na přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo dovozeno již z dříve účinné právní úpravy.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení právních norem sdílí osud ústavní stížnosti.
K námitce podjatosti soudce Jaromíra Jirsy Ústavní soud pouze poznamenává, že s ohledem na změny ve složení rozhodujícího senátu se uvedený soudce na rozhodování této ústavní stížnosti nepodílel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu