ECLI:CZ:US:2016:4.US.3676.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3676/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MONDY tax s. r. o., se sídlem Jičín, Revoluční 229, zastoupené JUDr. Irenou Pražanovou, advokátkou se sídlem Praha 4, V Dolině 1516/1a, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 21. 9. 2015 pod sp. zn. 37 Nt 5072/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, která byla provedena v prostorách, jež má v nájmu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce k zásahu do jejích práv podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti namítá, že v dané věci nebyl zjevně dán žádný důvod pro vydání příkazu k domovní prohlídce v předmětných prostorách. Tento názor dovozuje primárně z toho, že Policie České republiky při provádění domovní prohlídky odňala stěžovatelce dokumenty, které evidentně nesouvisely s údajnou trestnou činností, jíž se měla dopustit jiná obchodní společnost. Stěžovatelka má dále za to, že v napadeném příkazu není nijak odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto procesního úkonu, byť domovní prohlídka byla prováděna před zahájením trestního stíhání. Za nedostatečné stěžovatelka považuje i vymezení dokumentů a elektronických dat, k jejichž zajištění měla prohlídka směřovat. Rovněž poukazuje na nerovnost v ochraně výkonu právního poradenství poskytovaného advokátem a poskytováním právní pomoci ze strany daňového poradce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených příkazů i listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud nejprve musí připomenout, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka má povahu pouze jednoho z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší především orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti tomu, že napadený příkaz k domovní prohlídce neodůvodňuje skutečnost, zda v dané věci měla prohlídka charakter úkonu neodkladného či neopakovatelného, je třeba konstatovat, že prohlídka skutečně byla prováděna ve fázi před zahájením trestního stíhání. S ohledem na ustanovení §158 odst. 3 písm. i) trestního řádu proto mohla být nařízena a uskutečněna pouze za předpokladu, že by šlo o úkon neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07).
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 neodkladnost prohlídky odůvodnil nebezpečím zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se mohou v místě prohlídek nacházet. Poukázal též na to, že věci, jež mají být při prohlídce nalezeny, jsou důležité pro popis skutku v následném usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž nelze předpokládat, že by podezřelá tyto důkazy po zahájení trestního stíhání v předmětných prostorech nadále přechovávala, případně že by je dobrovolně vydala na výzvu policejního orgánu.
Možnost zničení či odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, jež lze identifikovat na základě příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý případný nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13). Zároveň je třeba připomenout, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07). V daném případě lze závěr o neodkladnosti prohlídky jiných prostor a pozemků potvrdit, protože riziko zničení či jiného zmaření důkazního materiálu je z okolností případu popsaných v napadených příkazech (závažnost a charakter prověřované trestné činnosti, význam a nenahraditelnost zajišťovaných věcí) zřejmé.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitky stěžovatelky, že v dané věci neexistoval žádný důvod pro nařízení domovní prohlídky a že napadený příkaz nedostatečně specifikoval dokumenty a elektronická data, jež měly být při provádění prohlídky zajištěny. V napadeném příkazu byla popsána velmi podrobně trestná činnost, z jejíhož spáchání byla podezřelá jiná osoba. Z tohoto odůvodnění zřetelně vyplývala potřeba zajištění určitých důkazů. Rovněž byly dostatečně specifikovány věci a elektronická data, jež měly být prostřednictvím prohlídky zajištěny. V této souvislosti je třeba připomenout, že v příkazu k domovní prohlídce nemusí být přesně specifikovány všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu a ústavního pořádku postačuje následná konkretizace těchto věcí v pořízených protokolech, zatímco v případě příkazu k provedení prohlídky postačí uvést jen určité kategorie věcí, resp. důkazů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 či III. ÚS 1578/07).
Napadený příkaz k domovní prohlídce tento požadavek splňuje. Uvádí se v něm, že v rámci prohlídky má být nalezeno zejména účetnictví společnosti ATANAI PLUS, s. r. o. a dalších zúčastněných společností, technika obsahující informace o prováděných obchodech a spolupráci s dalšími subjekty a účetní doklady předkládané správci daně. Toto vymezení lze považovat za dostatečné, a to zejména s přihlédnutím k ranému stadiu trestního řízení, ve kterém byly příkazy k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor vydávány, a z něj plynoucí nižší kvality objasněnosti skutkového stavu.
Jestliže stěžovatelka namítá, že věci zajištěné v průběhu prohlídky evidentně nesouvisely s prověřovanou trestnou činností, je nutné upozornit, že v průběhu provádění domovní prohlídky není možné detailně zkoumat význam určité věci pro trestní řízení či obsah dokumentů a elektronických dat. Charakter či množství konkrétních věcí či dat zajištěných při realizaci domovní prohlídky navíc nemůže mít vliv na to, zda samotné vydání příkazu k domovní prohlídce představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod.
Za relevantní nelze považovat ani tvrzení stěžovatelky, že právní poradenství poskytované ze strany daňového poradce by mělo požívat obdobnou ochranu jako poradenství poskytované advokátem. Stěžovatelka totiž nijak nespecifikuje, z jakých důvodů mělo v jejím případě v důsledku nařízení domovní prohlídky či její realizace dojít k zásahu do povinnosti mlčenlivosti daňového poradce. V žádném případě nelze přijmout takový výklad, že by listiny a věci jakkoliv uložené u daňového poradce byly pro účely trestního stíhání nedobytné, neboť to by zcela znemožňovalo shromažďování důkazního materiálu pro účely trestního řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 486/98 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02, I. ÚS 3045/07 a II. ÚS 309/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu