ECLI:CZ:US:2016:4.US.3879.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3879/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Duchcov, Míru 33/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1229/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 9 To 221/2015 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2014 sp. zn. 1 T 150/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítá, že skutková zjištění, k nimž trestní soudy dospěly, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru měly soudy pečlivě hodnotit a důkladně prověřit výpověď poškozené, a to zejména s ohledem na její špatný psychický stav. Stěžovatel přitom poukazuje na některé konkrétní nevyjasněné nesrovnalosti související s výpovědí poškozené. Dále uvádí, že výhružky, které jsou mu kladeny za vinu (jejich pronesení však popírá), nemohly být způsobilé vyvolat u poškozené důvodnou a konkrétní obavu. Námitky stěžovatele směřují i proti způsobu hodnocení výpovědi jednoho ze svědků a proti tomu, že nebyly provedeny některé důkazy jím navrhované. Stěžovatel konečně považuje za procesně neúčinnou výpověď dalšího svědka, policisty, který přijímal trestní oznámení od poškozené. V důsledku všech uvedených vad je přesvědčen, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše popsané námitky již stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. K tomu Ústavní soud znovu připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy porušily výše uvedené zásady. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené, přičemž obě tyto výpovědi jsou podporovány dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů (mezi něž lze zařadit i trestný čin nebezpečného vyhrožování) poměrně běžná. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Za porušení zásady in dubio pro reo přitom není možné považovat situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je z hlediska procesních zásad vztahujících se k hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2098/08 a III. ÚS 655/07).
Nalézací soud věnoval značnou pozornost tomu, aby vysvětlil, proč při svém rozhodování vycházel z výpovědi poškozené a dalších důkazů, které tuto výpověď potvrzují. Stejně pozorně se nalézací soud věnoval i zpochybnění verze předkládané stěžovatelem. Ústavní soud shledává odůvodnění těchto úvah jako dostatečně podrobné, racionální a bez logických excesů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, konkrétně zejména na l. 4-6.
V návaznosti na to pak je třeba odmítnout i námitku stěžovatele ohledně nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování ze strany trestních soudů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Taková situace nastala i v posuzovaném případě a Ústavní soud opět musí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Příbrami (l. 5-6), kde je dostatečně zdůvodněno odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele.
Ústavní soud musí odmítnout i tvrzení stěžovatele, že výhružky, které měl pronést v průběhu telefonátu, nebyly schopné vyvolat důvodnou obavu. Toto své tvrzení stěžovatel podporuje stejnými argumenty, které uváděl ve svém odvolání i dovolání v průběhu trestního řízení. Odvolací i dovolací soud se však s touto argumentací spolehlivě vypořádaly a Ústavní soud opět na tato rozhodnutí odkazuje, konkrétně na l. 6 napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a na l. 5-6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Za nedůvodnou lze konečně považovat i námitku stěžovatele směřující proti procesní účinnosti výpovědi svědka, který jako policista přijímal trestní oznámení poškozené. Ústavní soud se i v tomto směru ztotožňuje s názorem trestních soudů, neboť z hlediska použitelnosti daného důkazu je podstatné, že obsahem výpovědi policisty nebyla reprodukce vyjádření stěžovatelky, což by mohlo představovat obcházení zákona a mít za důsledek procesní nepoužitelnost této výpovědi. Policista se totiž vyjadřoval pouze ke zdravotnímu stavu poškozené v době, kdy podávala trestní oznámení, takže jeho výslechem neměla být nahrazována její výpověď.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu