ECLI:CZ:US:2016:4.US.3925.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3925/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti 1) Městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18/681, Praha 1, IČ: 00063410, a 2) společnosti WACHAL s. r. o., se sídlem Tylova 220/17, Kroměříž 1, IČ: 63474531, právně zastoupených JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 46/2010-110 ze dne 9. 8. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 105/2012-187 ze dne 3. 5. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 781/2013-228 ze dne 16. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhaly se stěžovatelky zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 27 C 46/2010-110 ze dne 9. 8. 2011 vyhověl žalobě JUDr. Bohumíra Hlavatého a PhDr. Oxany Tulajdanové (dále jen "vedlejší účastníci") a uložil stěžovatelkám, v řízení žalovaným, zdržet se prací na vestavbě výtahu v domě čp. X1 na pozemku č. parc. X2 v obci Praha, katastrální území Staré město (výrok I.), přičemž je dále zavázal k úhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 105/2012-187 ze dne 3. 5. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že stěžovatelky jsou povinny zdržet se prací na vestavbě výtahu podle stavebního povolení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 č. j. Výst. 019922/2006-B-1/860 ze dne 16. 3. 2006 (výrok I.); ve výroku o nákladech řízení změnil jejich výši (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stavebním povolením, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2006, byla první stěžovatelce povolena výstavba výtahu v domě čp. X1 na pozemku č. parc. X2 v obci Praha, jež měla být dokončena do dvou let. Předmětnou nemovitost v té době výlučně vlastnilo Hlavní město Praha, které ji svěřilo do správy první stěžovatelky. Po vydání stavebního povolení došlo v domě k vymezení jednotek dle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "ZVB"). Převážná část jednotek byla převedena do vlastnictví třetích osob, mimo jiné vedlejších účastníků a druhé stěžovatelky. Nově vzniklé společenství vlastníků jednotek (dále jen "SVJ") bylo do příslušného rejstříku zapsáno dne 26. 6. 2007. Stavbu výtahu zahájila první stěžovatelka až dne 17. 3. 2008, a jelikož ji ve lhůtě určené stavebním povolením nedokončila, požádala dne 27. 3. 2008 stavební úřad o změnu podmínek stavebního povolení spočívající v prodloužení lhůty pro dokončení stavby. Rozhodnutím Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 sp. zn. S UMCP1/097619/2010/VÝS-B-1/860 ze dne 12. 10. 2010 bylo však řízení zahájené první stěžovatelkou zastaveno s tím, že žádost je právně nepřípustná, neboť nebyla podána oprávněným subjektem, tj. novými vlastníky nemovitosti, sdruženými v SVJ. Na takto ustaveném základě obecné soudy shledaly žalobu vedlejších účastníků důvodnou. Měly za to, že práva a povinnosti ze stavebního povolení přešly v souladu s ustanovením §20 odst. 1 ZVB smlouvami o převodu jednotek z původního stavebníka - první stěžovatelky na jednotlivé vlastníky bytových jednotek. Nikoliv tedy na druhou stěžovatelku, jak stanovila dohoda stěžovatelek o postoupení práv ze stavebního povolení, uzavřená dne 24. 5. 2010. Zmiňovanou dohodu považovaly obecné soudy za neplatnou podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to pro obcházení zákona. V této souvislosti konstatovaly, že práva a povinnosti vyplývající z povolení veřejnoprávní povahy, jímž stavební povolení nepochybně je, nemohou být převáděny soukromoprávní smlouvou odděleně od stavby, které se týká. Navíc první stěžovatelka v té době již ani nebyla výlučným stavebníkem. Obecné soudy dále s odkazem na ustanovení §11 odst. 5 ZVB a stanovy SVJ dospěly k závěru, že v daném případě bylo pro rozhodování o stavbě výtahu zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek, resp. všech spoluvlastníků domu, protože se jedná o přístavbu budovy s rozsáhlým zásahem do svislých nosných konstrukcí a střechy, v jejímž důsledku se změní vzhled domu. Dle obecných soudů absence souhlasu všech vlastníků jednotek s vestavbou výtahu bránila tomu, aby první stěžovatelka stavbu zahájila a druhá stěžovatelka v ní pokračovala, proto rozhodly, jak shora uvedeno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 781/2013-228 ze dne 16. 9. 2014 v části směřující do výroku o nákladech řízení odmítl pro nepřípustnost a ve zbytku pak zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud potvrdil správnost právního názoru odvolacího soudu, že práva a povinnosti ze stavebního povolení nelze převést soukromoprávní smlouvou, a že k vestavbě výtahu je třeba podle ustanovení §11 odst. 5 ZVB souhlasu všech vlastníků jednotek.
Stěžovatelky se následně obrátily na Ústavní soud, namítajíce porušení svého vlastnického práva k jednotkám a spoluvlastnického práva ke společným prostorám v domě. Dle tvrzení stěžovatelek jim obecné soudy bez zákonného podkladu znemožnily pokračovat ve výstavbě výtahu v domě, ačkoli pro ni splnily všechny zákonné předpoklady, tj. disponovaly platným stavebním povolením a získaly potřebnou většinu hlasů pro tento druh stavební úpravy. Výstavba výtahu v domě, spočívající v prosklené konstrukci nepřekračující stávající půdorysné rozměry domu s portálovou stříškou, představuje dle mínění stěžovatelek stavební úpravu neměnící významně vzhled domu, a proto vyžaduje v souladu s ustavením §11 odst. 5 ZVB souhlas pouze tříčtvrtinové většiny vlastníků všech jednotek. Obecnými soudy vyslovený názor o nutnosti 100% souhlasu všech vlastníků jednotek označily stěžovatelky za výsledek svévolného a formalistického výkladu práva, který nemá oporu v zákoně a který v rozporu s ústavním pořádkem zvýhodňuje menšinu, reprezentovanou vedlejšími účastníky, na úkor většiny, tj. 75,49 % vlastníků, kteří s výstavbou výtahu souhlasili. Formalistický přístup obecné soudy dle stěžovatelek uplatnily rovněž při aplikaci a výkladu ustanovení §20 odst. 3 ZVB, čímž odepřely autonomnímu projevu vůle smluvních stran, vyjádřenému v dohodě stěžovatelek ze dne 24. 5. 2010, důsledky, které takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat. Jednalo se konkrétně o dokončení výstavby výtahu druhou stěžovatelkou, a to na její vlastní náklady. Obecné soudy provedeným výkladem v podstatě přiřkly ostatním vlastníkům jednotek proti jejich vůli práva ze stavebního povolení spojená s nutností financování stavby bez ohledu na to, že mnozí z nich nemají k dispozici dostatek finančních prostředků. Stěžovatelky setrvaly na názoru, že sice stavební povolení má veřejnoprávní povahu, nicméně podle platných předpisů bylo a je možné práva ze stavebního povolení převádět. Dovolávaly se přitom úmyslu zákonodárce upravit v ustanovení §20 odst. 3 ZVB toliko přechod práv věcných, k nimž se práva a povinnosti ze stavebního povolení neřadí. Právo první stěžovatelky, která v postavení stavebníka žádala o stavební povolení, je naopak právem relativním, s nímž je oprávněna nakládat výlučně ona sama jako jeho nositel.
Po zvážení stížnostní argumentace i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelky namítaly především porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, jež spatřovaly v nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy. K tomu lze uvést následující: interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. O neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele by mohlo jít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Pochybení podobného charakteru však v projednávané věci shledáno nebylo. Obecné soudy se uplatněnou žalobou řádně zabývaly a svá rozhodnutí, ukládající stěžovatelkám zdržet se prací na vestavbě výtahu logicky a srozumitelně zdůvodnily. Právním závěrům obecných soudů, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.
Skutečnost, že výsledek řízení před obecnými soudy byl vůči stěžovatelkám nepříznivý, neznamená, že obecné soudy popřály "sluchu šikanóznímu výkladu vlastnického práva ... menšiny vůči většině" či připustily zneužití vlastnictví menšiny na újmu práv většiny, jak tvrdí stěžovatelky. Naopak, obecné soudy rozhodly na základě zákona.
V případě společenských vztahů upravených zákonem o vlastnictví bytů nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a podílovým spoluvlastnictvím společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2973/09 ze dne 19. 1. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001 (N 42/21 SbNU 369; 128/2001 Sb.)].
Platná právní úprava reaguje na zmíněná specifika mimo jiné tím, že pro rozhodování o přijetí usnesení SVJ v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby, změna stavby nebo podstatné změny týkající se společných částí domu, v souladu s ustanovením §11 odst. 5 ZVB požaduje jednomyslnost vlastníků jednotek. Toto ustanovení právo jednotlivce vlastnit majetek nikterak neomezuje a není jím vytvořena ani nerovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva, když daná právní úprava dopadá na každého spoluvlastníka domu a vlastníka jednotky stejně (srov. již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001). Nelze též pominout, že před jednáním ostatních vlastníků bytových jednotek v této věci zákon o vlastnictví bytů garantuje dostatečně účinné prostředky ochrany. Pokud se tedy stěžovatelky domnívaly, že výstavbou výtahu dojde ke zkvalitnění výkonu vlastnického práva jednotlivých členů SVJ a zlepšení obslužnosti domu, čemuž vedlejší účastníci dle přesvědčení stěžovatelek nepřejí toliko z formalistických důvodů, nic jim nebránilo obrátit se ve lhůtě určené zákonem na soud, aby rozhodl namísto shromáždění a vyřešil tak absenci 100 % hlasů k přijetí usnesení o schválení předmětné přístavby. Z ústavní stížnosti ani obsahu napadených rozhodnutí není zřejmé, že by stěžovatelky soudní ochrany svých práv v podobě žaloby na nahrazení usnesení shromáždění SVJ rozhodnutím soudu dle §11 odst. 3 ZVB využily. Zhojení popsaného nedostatku aktivity ve vlastním procesním postupu se přitom nelze domáhat v řízení před Ústavním soudem.
S ohledem na shora řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu