ECLI:CZ:US:2016:4.US.420.16.2
sp. zn. IV. ÚS 420/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Antonína Chabiny, zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 2631/2015-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 7. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo pro údajné formální nedostatky odmítnuto jeho dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že podání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání, jak vyžaduje §241 odst. 2 o. s. ř; proto dovolání podle §243f odst. 2 odmítl; tím se však měl podle stěžovatele dopustit porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 90 Ústavy České republiky, neboť dovolání podle stěžovatele všechny zákonem vyžadované náležitosti obsahovalo.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Jako škodu stěžovatel označil rozdíl mezi výší úroků z prodlení, které mu byly soudem uloženy zaplatit protistraně, a výší, které by dosáhly, nebýt nepřiměřené délky řízení.
Protože stěžovatel stížností napadl toliko rozhodnutí dovolacího soudu, se zabýval Ústavní soud pouze konformitou způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovoláním. Po posouzení ústavní stížnosti a jejích příloh však dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum učiněných právních závěrů. V projednávaném případě se stěžovatel v podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání odmítl pro nedostatek formálních náležitostí. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře důkladně vymezil, v jakých případech dovolání pro tyto nedostatky odmítnout lze, v jakých případech je odmítnutí odepřením přístupu k soudu, a tedy i porušením ústavně zaručených práv dovolatelů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13, IV. ÚS 266/14, III. ÚS 651/14, III. ÚS 1675/14, II. ÚS 152/16 či IV. ÚS 915/16, všechny dostupné z nalus.usoud.cz).
V projednávaném případu Ústavní soud dospěl k závěru shodnému se závěrem soudu dovolacího, že v dovolání zjevně absentuje část, ve které by se stěžovatel, byť náznakem, pokoušel otázku přípustnosti vymezit. Ve stížnosti stěžovatel sice uvádí, že v dovolání dostatečně vymezil rozpory mezi názory soudu nalézacího, odvolacího a názorem stěžovatele, opomíná však skutečnost, že přípustnost dovolání je dána až v případě, kdy se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu, nikoliv od právního názoru soudu nalézacího či názoru stěžovatele. Aby bylo možné považovat dovolání co do vymezení přípustnosti za náležité, stěžovatel by v něm musel poukázat buď na právní otázku dříve vyřešenou dovolacím soudem, kterou se odvolací soud řídil, avšak dovolatel ji nepovažuje ve svém případě za použitelnou, nebo poukázat na to, že odvolací soud takto vyřešenou otázku vyhodnotil jinak. V dovolání však stěžovatel předestíral toliko rozpory s právními názory vlastními, nikoliv s řešením plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu.
Způsob, jakým se vypořádal dovolací soud s dovoláním, proto Ústavní soud považuje za správný, pročež nelze hovořit ani o porušení ústavně zaručených práv. Odmítnutí dovolání předsedou senátu podle §243f odst. 2 o. s. ř. je legitimním způsobem, jak s dovoláními, jimž chybí náležitosti, naložit; tento postup je ostatně vyčerpávajícím způsobem v textu napadeného usnesení odůvodněn. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel a Nejvyšší soud jej podle §243b o. s. ř. k odstranění vad podání nevyzývá.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Za správnost:
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu