ECLI:CZ:US:2016:4.US.504.16.1
sp. zn. IV. ÚS 504/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Karšulina, zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3229/2015, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 10. 2014 č. j. 54 Co 663/2011-244, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 2. 2011 č. j. 5 C 560/2009-126, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2016 Zdeněk Karšulin (dále též jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k pozemku. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3229/2015 výslovně nenavrhl, z obsahu ústavní stížnosti však zjevně plyne, že směřuje i proti tomuto usnesení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce spolu s manželkou Libuší Karšulinovou koupili dne 11. 6. 1982 od Vladimíry Slížkové objekt bydlení č. p. X1 spolu s parcelou st. X2, na níž se objekt bydlení nachází. Uvedené nemovitosti byly již dříve zabaveny státem v souvislosti s propadnutím jmění Josefu Adamovi (otec žalované Marie Klubalové), který v roce 1991 na ně uplatnil restituční nárok. V době uzavírání kupní smlouvy byl sporný pozemek evidován ve vlastnictví státu s tím, že je v trvalém užívání Státního statku Třešť, přesto však byl oceněn a učiněn předmětem kupní smlouvy. Od uzavření kupní smlouvy žalobce se svou tehdy žijící manželkou užívali pozemek v přesvědčení, že je jejich vlastnictvím.
Dne 22. 2. 2011 rozsudkem č. j. 5 C 560/2009-126 Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že parcela st. X2, o výměře 847 m2, v obci a k. ú. X, náležela ke dni 25. 6. 2005 do společného jmění manželů Zdeňka a Libuše Karšulinových (výrok I). Žalobce tvrdil, že vlastnické právo ke spornému pozemku se svou manželkou vydrželi a že tudíž sporný pozemek náležel do společného jmění manželů, jež zaniklo dne 25. 6. 2005 smrtí Libuše Karšulinové. Nalézací soud dospěl k závěru, že dobrá víra žalobce a jeho manželky ohledně oprávněné držby sporného pozemku, jež započala dnem 11. 6. 1982, skončila před uplynutím desetileté lhůty pro vydržení vlastnického práva; z tohoto důvodu žalobu shledal nedůvodnou a jako takovou ji zamítl.
Dne 2. 10. 2014 rozsudkem č. j. 54 Co 663/2011-244 Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 2. 2011 č. j. 5 C 560/2009-126 ve výroku I potvrdil (výrok I). Odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce a jeho manželka si museli být při běžné opatrnosti vědomi toho, že prodávající Vladimíra Slížková nebyla v době uzavírání kupní smlouvy dne 11. 6. 1982 vlastníkem ve smlouvě zmíněného pozemku a že tudíž kupní smlouva, kterou se snaží "převést vlastnické právo k pozemku", nemůže být smlouvou platnou, neboť při běžné opatrnosti museli tuto skutečnost zjistit (nebo alespoň získat pochybnosti o existenci vlastnického práva prodávající) z výpisu z evidence nemovitostí, který měli k dispozici a na kterém nebyla objektivně prodávající vedena jako vlastník "prodávaného" pozemku. Nalézací soud tak podle odvolacího soudu rozhodl ve výroku o věci samé správně.
Dne 19. 11. 2015 usnesením sp. zn. 22 Cdo 3229/2015 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2014 č. j. 54 Co 663/2011-244 odmítl jako nepřípustné (výrok I). Dovolací soud uvedl, že odlišná rozhodnutí různých soudů v průběhu jednoho řízení nejsou podle občanského soudního řádu skutečnostmi zakládající přípustnost dovolání, což platí i pro případ, že soud otázku, která byla předmětem řízení, řešil jinak, než v předchozích řízeních v rámci posouzení předběžné otázky; dále konstatoval, že právní posouzení bylo souladné s judikaturou dovolacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na rovné postavení účastníků dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. K důvodům stížnosti uvedl, že soudy při hodnocení důkazů nevycházely ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., "ale volně hodnotí jen ty, které těmto soudům přispěly k zamítnutí žaloby, bez volného hodnocení důkazů dalších, které byly již jednou vyhodnoceny Krajským soudem ve věci č. j. 17 Co 281/2003 tehdy ve prospěch žalobce."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o nesprávném posouzení otázky splnění zákonných podmínek pro vydržení sporného pozemku nalézacím a odvolacím soudem.
Nalézací soud a odvolací soud v napadených rozhodnutích zastávaly shodný názor, že dobrá víra stěžovatelů ohledně oprávněné držby sporného pozemku, jež započala dnem 11. 6. 1982, skončila před uplynutím desetileté lhůty pro vydržení vlastnického práva stěžovatelem.
Stěžovatel s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasil a tvrdil, že civilní soudy v řízení provedené důkazy hodnotily nesprávně a jednostranně v jeho neprospěch, čímž porušily požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 36 a násl. Listiny. Jinak řečeno, nesouhlasil s právními závěry obecných soudů v jeho civilní věci, a byl toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, zejména příslušných zákonných ustanovení o vydržení nemovitosti.
Ústavní soud připomíná, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým, a to ani v nyní projednávané otázce, zda stěžovatel splnil podmínky pro vydržení sporného pozemku.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud je toho názoru, že skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry civilních soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu