ECLI:CZ:US:2016:4.US.802.16.1
sp. zn. IV. ÚS 802/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele GARÁŽE PRUŠÁNECKÁ, družstva, se sídlem v Brně, Velkopavlovická 1, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 29 Cdo 3803/2013-531, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Cmo 24/2012-499, a Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2012, č. j. 55/26 Cm 31/99-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 9. 3. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, ve věci incidenčního sporu v rámci konkursního řízení. Stěžovatel se považuje za výlučného vlastníka komplexu garáží, avšak jako spoluvlastník je v katastru nemovitostí zapsán úpadce a jeho spoluvlastnický podíl je součástí konkursní podstaty. V napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli plné vlastnické právo nesvědčí, a proto incidenční žalobu zamítly, stěžovatel to považuje za porušení základního práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Stěžovatel je družstvo sdružující osoby, které na počátku 90. let projevily zájem o garážové jednotky. Tyto osoby jednotlivě podepsaly smlouvy o zajištění výstavby garáží s pobočkou Automotoklubu Vinohrady Brno (dále jen "AMK"), složily AMK zálohu a vlastní prací přispěly ke stavbě garážového komplexu. AMK výstavbu garáží zorganizoval, obstarával administrativní a správní záležitosti, k výstavbě dojednal stavební společnost a garáže nechal zkolaudovat svým jménem, pročež byl veden jako jejich vlastník. Po dostavbě garáží však většina zájemců nesouhlasila s vyúčtováním celkové ceny a odmítla ji doplatit. Osobám, které cenu garáží doplatily, AMK převedl příslušný spoluvlastnický podíl ke garážovému komplexu, ostatním nikoliv. Stavební společnost požadující doplatek ceny se s AMK dohodla, že AMK převede na stavební společnost zbylý spoluvlastnický podíl ke garážím, které dosud nebyly převedeny do vlastnictví jednotlivých osob. Zároveň s nimi převedl na stavební společnost také smluvní práva a povinnosti ze smluv o zajištění výstavby garáží, které uzavřel s jednotlivými osobami, a stavební společnost s nimi dále měla jednat přímo a nároky vypořádat. Stavební společnost se však dostala do úpadku, ještě než nároky s jednotlivými osobami vypořádala, a garáže se v této části staly součástí konkursní podstaty.
Stěžovatel je přesvědčen, že od počátku měl být jako vlastník garáží veden on, resp. jednotlivé osoby, které jejich výstavbu financovaly, a které garáže následně vložily jako členský vklad, nikoliv AMK, který nemohl převést vlastnické právo na stavební společnost, a proto garáže nejsou součástí její konkursní podstaty. Obecné soudy však po 16 letech trvání incidenčního sporu uzavřely, že příslušný spoluvlastnický podíl na garážích do konkursní podstaty patří.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření dovolacího soudu, avšak dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že by rozhodnutí svědčilo o libovůli při rozhodování tohoto orgánu, nebo podobně v případě právních závěrů přijatých v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či z nich nijak nevyplývajících [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. V tomto směru však Ústavní soud pochybení neshledal.
Obecné soudy se případem zabývaly důkladně, o čemž svědčí i skutečnost, že odvolací soud dvakrát věc vrátil soudu nalézacímu a pravomocně bylo řízení skončeno až v roce 2013, tedy po čtrnácti letech řízení. Soudy podrobně zvážily všechny okolnosti a dospěly k závěru, že příslušný spoluvlastnický podíl do konkursní podstaty úpadce patří; právní situaci řádně analyzovaly a své závěry přesvědčivě i ústavně konformním způsobem zdůvodnily. Polemika, kterou s jejich závěry vede stěžovatel v ústavní stížnosti, je toliko opakováním argumentů soudům již prezentovaných v rámci napadeného řízení a Ústavní soud neshledává, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Rovněž nedovodil, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva vlastnit majetek v jeho extenzivním pojetí. Příčinou celé situace je skutečnost, že stěžovatel, resp. jeho členové, nesouhlasili s doplatkem ceny garáže, což vedlo AMK k rozhodnutí převést vlastnické právo k nedoplacené části garážového komplexu na stavební společnost. Obecné soudy tento převod neshledaly neplatným a Ústavní soud by překročil své pravomoci, pokud by věcně tento závěr přezkoumával. Jednotlivé osoby, kterým měly garáže připadnout, se rozhodly místo doplatku ceny garáží bojovat o jejich cenu v situaci, kdy na ně ještě nebylo převedeno vlastnické právo; zjevně však podcenily svoji situaci po právní stránce, což vyústilo do stavu, kdy vyúčtovaný doplatek ceny sice neuhradily, zároveň se však nestaly vlastníky garáží.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu