ECLI:CZ:US:2016:4.US.923.15.1
sp. zn. IV. ÚS 923/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti J. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jaromírem Adamcem, advokátem se sídlem Kapitána Stránského 996/2, Praha 9 - Černý Most, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2015 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 To 70/2015 ze dne 18. 2. 2015 a sp. zn. Nt 5/2015 ze dne 19. 2. 2015, a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 130/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2015, domáhal se stěžovatel jednak zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze, a dále deklarace, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tím, že trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 41 T 24/2014 byla nově zapsána do senátu tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 130/2014, ve složení předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Kohoutková a přísedící Helena Hájková a Viktorie Bartončíková (správně sic: Bartoníčková). V návaznosti na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 pokračovat v porušování shora zmiňovaných práv a přikázal mu, aby trestní věc sp. zn. 2 T 130/2014 byla neprodleně přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 2 T (správně patrně: 41 T) Obvodního soudu pro Prahu 6.
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2015 ze dne 18. 2. 2015 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 2 T 130/2014-587 ze dne 28. 1. 2015, jímž bylo rozhodnuto, že dle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, není předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Kohoutková vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 130/2014.
Usnesením sp. zn. 8 To 70/2015 ze dne 18. 2. 2015 Městský soud v Praze současně jako nedůvodnou zamítnul stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 2 T 130/2014-611 ze dne 9. 2. 2015, jímž bylo rozhodnuto, že dle §30 odst. 1 trestního řádu nejsou předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Kohoutková a přísedící Helena Hájková a Viktorie Bartoníčková vyloučeny z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 130/2014.
Usnesením sp. zn. Nt 5/2015 ze dne 19. 2. 2015 pak Městský soud v Praze rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 29. 1. 2015 tak, že podle §25 trestního řádu se předmětná trestní věc neodnímá Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a nepřikazuje se jinému soudu téhož druhu a stupně k projednání a rozhodnutí.
Uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel v ústavní stížnosti s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nezjednaly nápravu stavu, ve kterém byl odňat svému zákonnému soudci. Své tvrzení opíral o skutečnost, že trestní věc, v níž figuruje jako obžalovaný, byla přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 2 T Obvodního soudu pro Prahu 6 v rozporu s §161a odst. 2 písm. c) instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění rozhodném (dále jen "instrukce č. j. 505/2001-Org."). Stěžovatel poukázal na to, že se jedná o druhou obžalobu podanou v jeho trestní věci, kdy ohledně první, evidované Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 24/2014 a vyřizované předsedou senátu Mgr. Karlem Steinerem, byla věc postupem dle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Po opětovném podání obžaloby státním zástupcem měla být tedy dle stěžovatele jeho trestní věc v souladu s instrukcí č. j. 505/2001-Org. přidělena do senátu 41 T Obvodního soudu pro Prahu 6, což se nestalo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Pokud stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci neodůvodněně rozhoduje jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 6, než který rozhodoval o v pořadí prvně podané obžalobě, a z této skutečnosti dovozuje porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud jeho námitce, ve shodě s Obvodním soudem pro Prahu 6 a Městským soudem v Praze, nepřisvědčil.
Listina v čl. 38 odst. 1 vyžaduje, aby příslušnost soudu i soudce byla stanovena zákonem. Pouze zákon tedy může určit, který soud bude konkrétní věc projednávat a rozhodovat. Smyslem této záruky je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71) a sp. zn. III. ÚS 2853/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 83/49 SbNU 197)].
Základní právo každého na svého zákonného soudce není vyčerpáno pouze zákonem určenou věcnou, místní a funkční příslušností soudu a zákonným obsazením soudu, ale též principy, jimiž se naplňuje podmínka zákonného soudce. Ty jsou provedeny v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Obdobně §1 instrukce č. j. 505/2001-Org. zakotvuje, že rozvrh práce stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce, stejně jako jejich rozdělení mezi předsedy senátů, pokud jich v daném oddělení působí více. Pro obecné soudy představuje tak rozvrh práce "zákon", základní kámen jejich rozhodovací činnosti. Jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1171/14 ze dne 27. 2. 2015, bod 19, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozvrh práce Obvodního soudu pro Prahu 6 platný v době opětovného nápadu trestní věci stěžovatele (obžaloba byla podána dne 28. 11. 2014) neobsahoval žádné speciální ustanovení pro přidělování věcí znovu napadlých po vrácení státnímu zástupci k došetření. V souladu s kritérii upravenými v rozvrhu práce byla tedy věc, tzv. kolovacím systémem, přidělena do senátu 2 T. Nebylo přitom zjištěno, že by došlo k nezákonné manipulaci se spisem, tzn. k přidělení věci mimo pořadí. Pokud na podkladě daných skutečností dospěly obecné soudy k závěrům, že předsedkyně senátu 2 T JUDr. Kateřina Kohoutková a přísedící tohoto senátu jsou zákonnými soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, nelze jim z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Byť instrukce č. j. 505/2001-Org. v ustanovení §161a odst. 2 písm. a) stanoví, že věc, kterou státní zástupce znovu předložil soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, se nově nezapisuje, a tímto ustanovením také argumentuje stěžovatel, je ze shora naznačených kautel zřejmé, že závazným pro přidělování věcí do jednotlivých senátů je schválený rozvrh práce. Totožný závěr, dle nějž právě rozvrh práce představuje základní interní prostředek rozdělení soudní agendy a nástroj k zajištění principu zákonného soudce, zaujal v rozsudku sp. zn. 3 Tz 47/2013 ze dne 20. 11. 2013 i Nejvyšší soud.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžejní argument stěžovatele, o nějž opíral svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí a na poskytnutí ochrany před tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci, neobstojí. Ústavnímu soudu proto nezbylo než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 5/2015 ze dne 19. 2. 2015, odmítnout postupem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2015 ze dne 18. 2. 2015 a sp. zn. 8 To 70/2015 ze dne 18. 2. 2015 a ve vztahu k jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 v trestní věci stěžovatele - k tomu dále přistupuje skutečnost, že ústavní stížnost vůbec nebyla způsobilá věcného projednání. V případě citovaných usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti, stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť námitku, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, může stěžovatel uplatnit i v rámci opravných prostředků proti případnému rozsudku ve věci samé (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 172/15, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). Předložený návrh je proto v části, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 69/2015 ze dne 18. 2. 2015 a sp. zn. 8 To 70/2015 ze dne 18. 2. 2015 nepřípustný a je nutno jej odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Co se týče tvrzeného jiného zásahu orgánu veřejné moci, dle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je třeba podat do dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl. V posuzované věci se přitom stěžovatel o přidělení věci senátu 2 T dozvěděl nejpozději dne 12. 1. 2015, kdy v této souvislosti podal písemnou námitku k rukám předsedy soudu. Pakliže stěžovatel zaslal ústavní stížnost Ústavnímu soudu až dne 26. 3. 2015, učinil tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Ústavnímu soudu pak nezbylo než jeho návrh v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu