ECLI:CZ:US:2017:1.US.1333.17.1
sp. zn. I. ÚS 1333/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Bc. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 5 T 28/2008-358 ze dne 9. 1. 2015, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 113/2015-383 ze dne 10. 12. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 136/2017-36 ze dne 8. 2. 2017 a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 5 T 28/2008-358 ze dne 9. 1.2015 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku. Vytýkaného skutku se měl, stručně řečeno, dopustit tak, že dne 18. 8. 2007 v době od 01.00 hod. do 01.30 hod. na chodbě diskotéky v Ú. chytil poškozenou Evu S. (jedná se o pseudonym), za ruce a zatáhl ji na pánské záchodky, kde ji strčil do jedné z kabinek, a přes odpor poškozené se pokusil vsunout svůj pohlavní úd do jejích úst, přičemž v tomto jednání ustal až poté, co dveře od kabinky otevřel neustanovený muž, čehož poškozená využila a z místa činu utekla.
Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl současně uložen peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce čtyř měsíců. V dané spojitosti pak soud zrušil výrok o trestu uložený stěžovateli trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 56/2009 ze dne 19. 5. 2009, jímž byl stěžovatel odsouzen za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona. Dále byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 5 T 28/2008-218 ze dne 10. 8. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 573/2011-236 ze dne 5. 6. 2012, jímž byl stěžovatel odsouzen za dva trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost je nutno dodat, že Okresní soud v Litoměřicích rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho předchozí, shora zmiňovaný, rozsudek č. j. 5 T 28/2008-218 ze dne 10. 8. 2011 byl v části týkající se skutku kvalifikovaného jako pokus zločinu znásilnění [tj. ve výroku o vině pod bodem 2)] zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 573/2011-236 ze dne 5. 6. 2012 a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu, že až nekriticky vycházel z vyjádření poškozené a nevypořádal se s obhajobou stěžovatele, který orální styk s poškozenou připustil, ale stavěl ho do pozice dobrovolného a chtěného aktu. Skutkový stav nepovažoval tedy odvolací soud za náležitě zjištěný, v návaznosti na což zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování.
Na základě pokynů odvolacího soudu byla poté poškozená podrobena znaleckému zkoumání klinického psychologa k posouzení její schopnosti podat pravdivou a nezkreslenou výpověď. Závěry znaleckého posudku, vypracovaného Mgr. Leošem Vítkem, potvrdily podle nalézacího soudu věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené, která ve spojení se svědeckou výpovědí Pavla B. (jedná se o pseudonym), strýce poškozené, a lékařskou zprávou o zjištěném hematomu na pravém zápěstí poškozené, prokázala spáchání vytýkaného skutku stěžovatelem. Okresní soud měl za to, že jednotlivé výpovědi poškozené, učiněné v průběhu trestního řízení, se v zásadních bodech neodchylují, resp. že nelze, vzhledem k procesu zapomínání, přepjatě bazírovat na shodnosti detailů, jak to činí obhajoba.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a v jeho neprospěch též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích odvolání, jež však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 7 To 113/2015-383 ze dne 10. 12. 2015 pro nedůvodnost podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Dovolání stěžovatele posléze Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 136/2017-36 ze dne 8. 2. 2017 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v řízení přijatá skutková zjištění jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, a krom toho, že ve věci byly svévolně shromažďovány toliko důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy, které podporovaly jeho obhajobu, byly zcela ignorovány. Posledně řečené si vysvětluje tím, že soudy na něj od počátku nahlížely jako na osobu několikrát trestanou, a o jeho vině tudíž nepochybovaly. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly základní zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení, zejména presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, čímž zasáhly do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Obecné soudy konkrétně porušily svou povinnost důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozené, jakož i postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů. Přestože se nepodařilo nalézt jediného přímého svědka celého incidentu, obecné soudy zcela nekriticky vycházely z výpovědí údajné poškozené, které si odporovaly v líčení i těch nejpodstatnějších okolností činu. Poškozená například podávala několik různých verzí ohledně toho, jak se ocitla se stěžovatelem v kabince pánských toalet, jaké fyzické násilí vůči ní užil stěžovatel, jaká osoba a za jakých okolností otevřela dveře předmětné kabinky pánských toalet, proč a kam zvracela v kabince pánských toalet, v jakém rozpoložení šla z kabinky pánských toalet za tetou atd. K závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na klinickou psychologii, vypracovaného Mgr. Leošem Vítkem pro účely posouzení věrohodnosti poškozené, přitom nemělo být podle stěžovatele přihlíženo, a to z toho důvodu, že znalec se ani neseznámil s celým trestním spisem a s rozpory ve výpovědích poškozené, jež by jí předestřel a následně se je pokusil jakkoli analyzovat a objasnit. Stěžovatel v této souvislosti upozorňoval, že na těle poškozené nebyly zjištěny žádné stopy, které by svědčily o obraně proti sexuálně motivovanému útoku z jeho strany. Z výpovědí slyšených svědků nadto vyplynulo, že pokud by na toaletě křičela o pomoc, jak tvrdila, musel by její volání někdo slyšet. Nikdo však nic nezaslechl. Stěžovatel dále poukazoval na protokol o ohledání místa činu ze dne 18. 8. 2007 s tím, že si lze jen stěží představit, že na tak malém prostoru se mohl skutkový děj odehrát v podobě, jak jej popsala poškozená, tedy že upadla na zem, kde pak seděla, klečela či ležela, a že si zde stěžovatel dokázal stáhnout kalhoty až ke kotníkům. Za účelem prověření reálnosti verze poškozené stěžovatel navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu v simulovaných prostorách představujících předmětnou kabinku, což obecné soudy bez řádného odůvodnění odmítly. Stejně tak nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž by zodpověděl otázku, jakým způsobem mohla vzniknout poranění poškozené popsaná v ambulantní kartě ze dne 18. 8. 2007 a jaká zranění by utrpěla, kdyby proti ní použil tvrzené násilí. Obecné soudy se rovněž opomněly zabývat možnou zainteresovaností poškozené na výsledku daného řízení. Soud prvního stupně stěžovatel pak označil za podjatý, neboť v rozporu s trestním řádem ovlivňoval poškozenou i přibrané soudní znalce MUDr. Fuku a Mgr. Vítka, jimž při výslechu kladl nepřípustné a sugestivní otázky. Toto pochybení nadřízené soudní instance ponechaly bez povšimnutí.
Shora uvedené skutečnosti vedly stěžovatele k názoru, že v jeho případě nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu znásilnění a jeho odsouzení nelze za nastalé situace akceptovat. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 5 T 28/2008-358 ze dne 9. 1. 2015 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 113/2015-383 ze dne 10. 12. 2015, ukládající mu nepodmíněný trest odnětí svobody, jelikož v případě započetí výkonu tohoto trestu mu hrozí vznik závažné újmy spočívající v nespravedlivém omezení na jeho svobodě.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v projednávané věci ovšem nenalezl. Nutno podotknout, že stěžovatel od počátku trestního stíhání důsledně uplatňoval svoji obhajobu, kterou v průběhu řízení nijak zásadně nezměnil a opakuje ji i v ústavní stížnosti. Obecné soudy na návrhy a námitky stěžovatele přitom ústavně souladným způsobem reagovaly. Pokud odmítly provést některé stěžovatelem navržené důkazy, byl tento postup logicky a přesvědčivě odůvodněn. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že procesní práva na úrovni ústavního pořádku nelze vykládat tak, že zaručují úspěch ve věci, ani tak, že musí být vždy vyhověno každému procesnímu návrhu. Tato základní práva zaručují pouze, že soud se musí podanými návrhy zabývat [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)].
Pokud jde o obsahovou stránku napadených rozhodnutí obecných soudů, tyto dle náhledu Ústavního soudu rovněž splňují všechny předpoklady pro to, aby je mohl považovat za ústavně konformní. Je z nich naprosto zřejmé, z jakých důkazů obecné soudy vyšly, kterým uvěřily a kterým nikoliv, a co je k jejich úvaze vedlo. Skutečnost, že vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
K pokračující polemice stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že není z hlediska svého postavení povolán k tomu, aby se jednotlivě vyjadřoval k důkazům provedeným v průběhu trestního řízení. Za situace, kdy neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, ani jiná pochybení mající ústavněprávní relevanci, mu nepřináleželo úvahy obecných soudů, na jejichž podkladě dospěly k závěru o vině stěžovatele, jakkoliv přehodnocovat. Nezbývá mu proto, než na obsah rozhodnutí obecných soudů odkázat, přičemž zejména odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze považovat za věcně vyčerpávající a plně odpovídající na veškeré vznesené námitky.
Jelikož se tedy stěžovateli v posuzované věci nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Společně s ní odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu