ECLI:CZ:US:2017:1.US.1545.17.1
sp. zn. I. ÚS 1545/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 28 Cdo 5940/2016-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Před vydáním napadeného usnesení Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno, rozhodnutím ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 3239/92/62 - RNP, rozhodlo, že oprávněné osoby [podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě")] "Jana Halouzková, Thomas Karen a Bettina Stapleton nejsou vlastníky, každý id. 1/4, a Mary A. Kohn a Michael P. Kohn nejsou vlastníky, každý id. 1/8, pozemků - části p.č. X1 role o výměře 1.792 m2, části p.č. X2 role o výměře 633 m2 a části p. č. X3 role o výměře 9 m2, vše v k. ú. Bohunice, které tvoří nyní dle KN část p.č. X4 - zast. plocha a nádvoří, část X5, část X6, část X7, část X8, část X9, část X10, část X11, část X12 - zahrada, část X13 - ost. plocha, ost. komunikace a část X14 - ost. plocha, neplodná půda, vše v k. ú. Bohunice, neboť pozemky nelze vydat dle ust. §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě", a že náhrada za nevydané pozemky bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem o půdě.
2. Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 41 C 53/2012-140, zamítl žalobu podanou Janou Halouzkovou (právní předchůdkyní stěžovatele), kterou se domáhala, aby soud rozhodl, že oprávněné osoby - Jana Halouzková a žalobci b) a c) jsou, každý v rozsahu id. 1/4, a žalobci d) a e) jsou každý v rozsahu id. 1/8, vlastníky části p. č. X1 role o výměře 1.792 m2, části p. č. X2 role o výměře 633 m2 a části p. č. X3 role o výměře 9 m2, vše v k. ú. Bohunice, a že tímto rozsudkem má být nahrazeno citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno (výrok I.), a dále zamítl žalobu podanou žalobci b), c), d) a e), kterou se domáhali zrušení výroku tohoto rozhodnutí, podle nějž "nárokovatelé nejsou vlastníky..., neboť pozemky nelze vydat dle ust. §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě", a jeho nahrazení výrokem, že "žalobci b), c) a Jana Halouzková, každý v rozsahu id. 1/4, a žalobci d) a e), každý v rozsahu id. 1/8, jsou vlastníky částí KN pozemků č. X5, X7, X8, X9, X10, X4, X11, X12, X13 a X14 [jejichž vydání nebrání překážka §11 odst. 1 písm. d) příp. c) zákona č. 229/1991 Sb.]", případně zrušení výroku citovaného rozhodnutí "v části týkající se KN pozemků č. X13, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X4, X11, X12 i části KN pozemků č. X13 a X14, vzniklých jen z malých částí dřívějšího pozemku X1, všech v k. ú. Bohunice, tedy v částech převyšujících jejich výměry v době založení zahrádkářské osady či se nalézající mimo její původní rozsah" a jeho nahrazení výrokem, podle nějž vlastníky v něm blíže specifikovaných částí pozemků jsou žalobci b), c) a Jana Halouzková, každý v rozsahu id. 1/4 , a žalobci d) a e), každý v rozsahu id. 1/8 (výrok II.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobci Janou Halouzkovou a žalobci b), c), d) a e) na straně jedné a "Statutárním městem Brnem a ČR - Státním pozemkovým úřadem na straně druhé se žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává" (výrok IV.). Soud prvého stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vydání předmětných částí pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť se na nich nachází zahrádková osada zřízená před rokem 1976.
3. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 250/2014-196, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a shodně s ním dovodil, že i když jsou restituční nároky žalobců oprávněné, brání ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě tomu, aby jim části původních PK pozemků v k. ú. Bohunice byly vydány. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4714/2007 (nesprávně uvedeno 21 Cdo) vyložil, že "zatímco osady zřízené po 1. 10. 1976, mají-li být překážkou vydání oprávněným osobám, musely být zřízeny na základě územního rozhodnutí" (ledaže se jednalo o osady dočasné), pro osady dříve vzniklé zákon podmínku jejich zřízení na základě územního rozhodnutí nestanoví, a není ani významné, zda mělo jít o osadu jen dočasnou; stačí jen to, že před 1. 10. 1976 fakticky vznikly a že existují i v době rozhodování o vydání oprávněným osobám. Nelze přitom dovodit, že by i u těchto osad vzniklých před 1. 10. 1976 mělo jít o "zřízení právní", jak se žalobci domnívají. Pokud by se podmínka zřízení na základě územního plánu měla vztahovat i na osady starší, nemělo by rozlišení mezi osadami vzniklými před a po 1. 10. 1976 žádný význam a byl by zcela popřen smysl doplnění původního znění tohoto ustanovení ("pozemky nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada") o text "nebo se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976". Zákon tedy pro případy, kdy osady vznikly po 1. 10. 1976, zvolil přísnější požadavky (z hlediska uživatelů), zatímco pro dříve zřízené osady zvolil princip jejich faktické existence. Uzavřel, že z provedeného dokazování (zejména z dobových nákresů a z místního šetření provedeného pozemkovým úřadem před vydáním předmětného správního rozhodnutí) vyplývá, že zahrádková kolonie "Nad Cihelnou" zahrnuje (a tak tomu bylo od počátku jejího zřízení v roce 1962 na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru I. v Brně, Odboru výstavby a MH, ze dne 5. 7. 1962, č. j. 8683/62-ONV I výst.-Vo., o zřízení zahrádkářské čtvrti Brno-Červený kopec v k. ú. Bohunice) i část původních pozemků p. č. X2 a p. č. X3 v k. ú. Bohunice, na nichž se nachází část zahrádek a společná cesta, a že i pro tuto část původních PK pozemků platí, že je tak dána překážka jejich vydání oprávněným osobám, která ani ke dni rozhodování soudů nepominula. Odvolací soud proto nepřisvědčil názoru žalobců o nutnosti vypracování geometrického plánu, neboť lokalizace částí původních pozemků, jejichž vydání se domáhají, je pro účely posouzení, zda je dána překážka jejich vydání, dostatečně zřejmá z provedených důkazů.
4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvého stupně podali žalobci b), c), d) a e) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 o. s. ř. Podle nich se v této věci jedná o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že otázky aplikace ustanovení §22 odst. 3 zákona o půdě a vydání pozemků, na nichž žádná osada zřízena nebyla, mají být dovolacím soudem "nově posouzeny". Uvedli, že předmětem dovolacího řízení je posouzení "naturální vydatelnosti" jednotlivých nárokovaných částí pozemků, jichž se zřízení zahrádkové osady před 1. 10. 1976 netýkalo a k nimž zanikl nájem nejpozději v roce 2001, čímž překážka "vydatelnosti" pominula. Poukazují na to, že rozhodnutí o zřízení zahrádkářské čtvrti Bohunice ze dne 5. 7. 1962 se vztahovalo pouze na parcely PK p. č. X15, X1, X16, X17 a X18, a nikoli na parcely PK p. č. X2 a X3. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu se soudy obou stupňů podle dovolatelů odchýlily i v otázce nadbytečnosti vyžádání geometrického plánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), což činí jejich rozhodnutí chybnými a nepřezkoumatelnými, neboť tak nebyly odlišeny nárokované části KN pozemků od částí nenárokovaných. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval jejich námitkou, že restituční nárok byl uplatněn dne 18. 12. 1992, kdy ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě znělo jen "na pozemku byla zřízena zahrádková nebo chatová osada"; z toho dovozují, že v té době (resp. k datu 24. 6. 1991) "chyběla v zákoně o půdě překážka vydatelnosti tam se nacházejících osad, které byly formálně zřízeny před 1. 10. 1976" (rozšíření této výjimky na chatové osady zřízené před tímto datem bylo do zákona vloženo poslaneckou sněmovnou až dne 1. 6. 1993). Pojem "zřízení" přitom podle jejich názoru znamená právní akt, jinak by byl užit obrat "vznikla". Navrhli, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a výroky I. a II. rozsudku soudu prvého stupně, a "řízení vrátil druhoinstančnímu soudu, či poté soudu prvoinstančnímu ke znovuprojednání".
5. Nejvyšší soud dovolání žalobců b), c), d) a e) odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že není přípustné.
6. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Stěžovatel [žalobce a)] podle napadeného rozhodnutí nebyl účastníkem dovolacího řízení.
8. V dovoláním vymezených otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru napadeného rozhodnutí neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak.
9. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení má vliv i na jeho práva a považuje jej za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k jejich ochraně. Znovu zdůrazňuje, že všechny oprávněné osoby podle zákona o půdě v posuzované věci již v předchozím řízení argumentovaly tím, že restituční nárok byl vznesen podáním ze dne 18. 12. 1992 doručeným dne 21. 12. 1992 a proto případnou překážku vydatelnosti je nutné zkoumat podle znění zákona o půdě účinného do 30. 6. 1993. Podle uvedené úpravy byl kladen důraz na právní existenci zahrádkové či chatové osady, nikoli na faktickou zahrádkářskou činnost fyzických osob probíhající bez ohledu na právní úpravu či individuální právní akty regulující nakládání daným územím. Dovolací soud však vycházel z toho, že restituční nárok byl podán až dne 8. 8. 1996 a je na něj proto nutné aplikovat právní úpravu zákona o půdě účinnou od 1. 7. 1993, která je pro vydatelnost z pohledu oprávněných osob méně příznivá. V případě stěžovatele však údajně dovolací soud pominul podání restitučního nároku jeho právní předchůdkyní, paní Bertou Schmidtovou, již dne 21. 12. 1992, a nijak se k této situaci nevyjádřil. Z uvedených faktů stěžovatel dovozuje, že překážka vydatelnosti předmětných pozemků mohla platit pro případ ostatních oprávněných [žalobců b) až e)], nikoli však v jeho případě [coby žalobce a)]. Stěžovatel se dále zmiňuje k okolnostem zřízení zahrádkové osady na předmětných nemovitostech a k nutnosti zadat vypracování geometrického plánu.
10. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
11. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
12. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747)].
13. Subsidiarita ústavní stížnosti nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení v situaci, kdy nebyly využity opravné prostředky uplatnitelné v předchozím řízení před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, usnesení ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, usnesení ze dne 26. 9. 2005 IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 a řada dalších] jde navíc v projednávané věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení jeho ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jeho tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
14. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj