ECLI:CZ:US:2017:1.US.1592.16.1
sp. zn. I. ÚS 1592/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 3817/2015-83, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 72 Co 370/2014-69, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2014, č. j. 27 C 52/2012-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí - Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v bodu II. a III. výroku - a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 11 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jen "obvodní soud") uložil, ve výroku pod bodem I., České republice - Ministerstvu spravedlnosti (žalovaná) zaplatit částku 51.570,- Kč, přičemž výrokem pod bodem II. žalobu stěžovatele co do částky 688.250,- Kč a úrok z prodlení z částky 51 750,- Kč za období od 7. 12. 2011 do 5. 6. 2012, zamítl a výrokem pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované částky se stěžovatel domáhal jako nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007, které bylo zahájeno 18. 7. 2007 a ke dni rozhodování obvodního soudu trvalo 6 let a 9 měsíců, a to ve věci žaloby stěžovatele na náhradu škody, která mu měla být způsobena v důsledku toho, že poté, co uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru, mu nebylo umožněno čerpání tohoto úvěru, neboť ve lhůtě pro čerpání nesplnil podmínku předložení životní pojistky.
Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud"), jako soud odvolací, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel ve svém dovolání formuloval čtyři otázky, a to 1. zda je soud povinen uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, proč zvolil určité procentní sazby v určité konkrétní výši, kterými zvýšil či snížil konečnou částku odškodnění, 2. zda lze mít podání stěžovatele (žalobce) vyjadřující se k věci za jednání, kterým stěžovatel přispěl k průtahům v řízení, 3. zda v případě, kdy doručením svého stanoviska žalovaná odmítla uspokojit žádost stěžovatele v době již před uplynutím zákonné lhůty pro vyřízení jeho žádosti, se ocitala k tomuto dni v prodlení a vznikla jí povinnost zaplatit stěžovateli zákonný úrok z prodlení, 4. zda je soud povinen zohlednit okolnost, že soud v posuzovaném řízení opakovaně nerespektoval závazný pokyn svého nadřízeného soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že dovolací soud si znění položených otázek přeformuloval tak, aby je mohl odkazem na svoji relevantní judikaturu odmítnout. Stěžovatel se však domnívá, že shora uvedené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny.
V této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jestliže obvodní soud v napadeném rozsudku neuvedl, jak dospěl k procentním sazbám snižujícím či zvyšujícím základní částku jako náhrady za způsobenou újmu, je jeho odůvodnění neurčité, nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a tím i protiprávní. Stejně tak soudy podle stěžovatele protiprávně snížily výši finančního odškodnění stěžovatele o 20 % z důvodu, že věc byla projednána na třech stupních soudní soustavy, ačkoliv nepřiměřená délka řízení byla způsobena postupem Obvodního soudu pro Prahu 4, který nerespektoval závazné pokyny Městského soudu v Praze.
Dále stěžovatel namítá, že nelze mít jeho podání, která učinil u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 221/2007, za jednání, kterými by stěžovatel přispěl k průtahům v uvedeném řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně stanovení počátku doby, od které se žalovaná dostala do prodlení s plněním stěžovateli. Podle stěžovatele je nutno tento počátek stanovit již od odmítnutí žádosti na náhradu nemajetkové újmy žalovanou, a nikoliv až uplynutím 6ti měsíční lhůty pro vyřízení této žádosti.
Stěžovatel ke shora uvedenému ve své ústavní stížnosti dodává, že obecné soudy nijak nezohlednily skutečnost, že byl v meritu věci své žaloby úspěšný a nepřiznaly mu paušální náhradu nákladů řízení ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
Konečně stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž namítá, že mu ze strany Nejvyššího soudu nebyla dána žádná možnost reagovat na změnu právního výkladu podmínky sepsání dovolání a zastoupení účastníka advokátem v dovolacím řízení a popř. tak odstranit vady dovolání namítané Nejvyšším soudem v napadeném usnesení. Stěžovatel podal své dovolání 13. 4. 2015, tzn. v období, kdy Nejvyšší soud uznával za postačující ztotožnění se advokáta s podáním zastoupeného účastníka, aby byly splněny podmínky zastoupení advokátem v dovolacím řízení a sepsání dovolání advokátem. Nejvyšší soud podle stěžovatele aplikoval na dovolání stěžovatele závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, vydaného přede dnem podání jeho dovolání.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
II.
Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 52/2012, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Nejdříve bylo třeba zabývat se námitkami stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud přitom nedospěl k závěru, že toto rozhodnutí vykazuje znaky protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4091/2011 nebo stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání, a to zvlášť ke každé ze stěžovatelem v dovolání vznesených otázek (srov. listy č. 72-74 spisu sp. zn. 27 C 52/2012). S ohledem na uvedené Ústavní soud považuje za nepřípadné námitky stěžovatele, podle kterých byl v jeho případě nepřípustně aplikován závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014. Ve věci stěžovatele, na rozdíl od citovaného usnesení Nejvyššího soudu, totiž došlo k posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele v rozsahu, ve kterém jej podal, aniž by bylo přitom v napadeném usnesení Nejvyššího soudu na usnesení sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, jakkoliv odkazováno.
K dalším námitkám stěžovatele, jež směřují do napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je nutno především odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Z ní plyne, že posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373, bod 25)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy ve věci rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z pohledu Ústavního soudu, dostatečným způsobem rozvedl, z jakých důvodů vyhověl žalobě stěžovatele pouze částečně, když došel k závěru ohledně stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Obvodní i městský soud napadená rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti - v souvislosti s nákladovým výrokem III. napadeného rozsudku obvodního soudu, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - dovolával nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (275/2014 Sb.), Ústavní soud připomíná, že v něm označil za ústavně konformní "takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle §137 odst. 1 občanského soudního řádu, i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není", a to s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny (bod 45). Z nálezu dále vyplývá, že využití tohoto postupu v konkrétní věci bude podmíněno posouzením celkového kontextu dotčeného případu, zejména toho, zda nepřiznání paušální náhrady hotových výdajů právně nezastoupenému účastníku (tj. odlišné zacházení předpokládané v textu advokátního tarifu) jej protiústavně neznevýhodňuje v kontextu celého sporu (bod 46 citovaného nálezu). K tomu přitom podle Ústavního soudu, a zřejmě též podle obvodního soudu, v daném případě právě s ohledem na všechny jeho okolnosti nedošlo. Ústavní soud tak napadené rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení nepovažuje za extrémní či jinak ústavně nepřípustné a vybočující z mezí ústavnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, platí, že za situace, kdy je ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, možnost uložit náhradu nákladů řízení dána není. Proto o tomto návrhu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu