ECLI:CZ:US:2017:1.US.1803.17.1
sp. zn. I. ÚS 1803/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5507/2016-117 ze dne 25. 4. 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V roce 2012 byla provedena domovní prohlídka v domě, kde stěžovatel, v té době nezletilý, bydlel se svojí rodinou. Otec stěžovatele byl totiž podezřelý, že se jako návodce dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy. V roce 2014 byl otec stěžovatele zproštěn obžaloby z tohoto trestného činu. Stěžovatel poté žádal, aby mu Ministerstvo spravedlnosti přiznalo 100 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl při domovní prohlídce. Jelikož Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti nevyhovělo, obrátil se na obecné soudy. Ani ty mu náhradu újmy nepřiznaly. Dle stěžovatele tím porušily jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny, princip rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny a povinnost poskytovat ochranu základním právům dle čl. 4 Ústavy.
2. Okresní soud Praha - západ zjistil, že domovní prohlídka byla nařízena Obvodním soudem pro Prahu 10. Přístup do domu zajišťoval Útvar rychlého nasazení. Domovní prohlídka začala v 5:08 hodin ráno. Policie ČR vstoupila do domu násilně a poškodila vstupní dveře. "Osoby nacházející se v domě, včetně [stěžovatele], byly po dobu 40 minut spoutány pouty (kromě malých dětí) a přinuceny ležet na zemi. Poté bylo [stěžovateli] umožněno odejít do školy." Domovní prohlídka poté pokračovala do odpoledních hodin. Videozáznam domovní prohlídky se nepodařilo dohledat.
3. Podle okresního soudu nemůže stěžovatel žádat náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím dle §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti státu". Stěžovatel totiž nebyl účastníkem příslušného řízení. Dle okresního soudu však může žádat náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 zákona o odpovědnosti státu, neboť takové právo má každý, komu byla způsobena nesprávným úředním postupem škoda (újma). Podle okresního soudu však nebyl postup Policie ČR při domovní prohlídce nezákonný. Ačkoliv je dle okresního soudu "zcela pochopitelné, že policejní zásah [stěžovatele] stresoval a že vzbudil nežádoucí pozornost veřejnosti, [...] jde o důsledky, které je nutno v zájmu boje s kriminalitou strpět. Satisfakcí [pro stěžovatele] je zprošťující rozsudek v řízení vedeném proti jeho otci." Stěžovateli proto náhradu újmy nepřiznal.
4. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením okresního soudu. Krajský soud uvedl, že domovní prohlídka proběhla v souladu s příkazem k domovní prohlídce, a to standardním způsobem, a proto nešlo o nesprávný úřední postup dle §13 zákona o odpovědnosti státu. Dále krajský soud dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele není důvodná ani z hlediska obecných ustanovení o ochraně osobnosti dle občanského zákoníku (§11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
5. Ve svém dovolání stěžovatel namítal, že soudy měly posoudit jeho případ podle obecných ustanovení o ochraně osobnosti obsažených v občanském zákoníku. Uvedl, že okresní ani krajský soud se touto možností vůbec nezabývaly. Nutnost aplikovat občanský zákoník přirovnal k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy pro účely přiznání nemajetkové újmy. Namítl rovněž, že při odškodňování je mezi osobami rozlišováno podle toho, zda mají či nemají formální status účastníka řízení, ačkoliv u všech osob, které se musejí podrobit domovní prohlídce, dochází ke srovnatelnému zásahu do práv.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu je dle ustálené judikatury úprava obsažená v zákoně o odpovědnosti státu speciální úpravou i v oblasti ochrany osobnosti tam, kde do těchto práv zasáhla veřejná moc. Nejvyšší soud dále uvedl, že krajský soud se s možností aplikace ustanovení občanského zákoníku vypořádal. Při posouzení, zda náhrada nemajetkové újmy způsobené domovní prohlídkou náleží i jiným osobám než účastníkům řízení se krajský soud dle Nejvyššího soudu neodchýlil od jeho judikatury, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel upozorňuje, že obviněný, který byl později zproštěn obžaloby, má právo být odškodněn za domovní prohlídku, avšak osoba jemu blízká, v jejíž domácnosti byla tato domovní prohlídka rovněž provedena, toto právo dle obecných soudů nemá. Namítá, že i osoby, které nejsou účastníky trestního řízení, mohou být zasaženy ve svých právech. Výklad, že dětem domovní prohlídka nezpůsobuje nic špatného, je dle stěžovatele formalistický a v rozporu s §2 odst. 3 občanského zákoníku urážející obyčejné lidské cítění. Dále namítá, že dle §125 trestního zákoníku trpí osoba blízká stejnou újmou jako obviněný.
8. Dále stěžovatel uvádí, že nebyl povinen provádět právní kvalifikaci svého nároku a namítá, že jeho věc měla být posouzena dle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Uvádí, že z nálezu sp. zn. I. ÚS 1200/09 ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729) vyplývá, že v daném případě se osoby, které se cítily poškozeny způsobem, kterým bylo vedeno trestní řízení, domohly omluvy podle obecné úpravy práva na ochranu osobnosti v občanském zákoníku. Argumentuje, že pokud věc neupravuje zákon o odpovědnosti státu jako speciální předpis, měl by být aplikován občanský zákoník jako předpis obecný. Opačný přístup, vylučující aplikaci obecné úpravy, je dle něj v rozporu s logikou i principem analogie legis.
9. Nakonec stěžovatel uvádí, že obecné soudy rozhodují v obdobných kauzách odlišně, a odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze vydané pod č. j. 12 Co 313/2016-204 ze dne 29. 11. 2016, č. j. 53 Co 456/2016-150 ze dne 27. 4. 2017, č. j. 62 Co 40/2017-141 ze dne 29. 3. 2017.
10. Nejvyšší soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout či případně zamítnout. Ve svém podrobném vyjádření uvádí, že dle nálezů nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 53/26 SbNU 73) a nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455) nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013). Z tohoto názoru vychází i Nejvyšší soud od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 ze dne 11. 5. 2011. Stěžovatel by měl nárok na náhradu újmy (1) způsobené nezákonným rozhodnutím, pokud by Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele zrušil příkaz k domovní prohlídce; nebo (2) způsobené nesprávným úředním postupem, pokud by domovní prohlídka proběhla v rozporu se zákonem.
11. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání namítal pouze to, že na jeho případ měla být aplikována obecná právní úprava. Veškeré další námitky stěžovatele jsou tak dle Nejvyššího soudu nepřípustné dle §75 zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání opravných prostředků.
12. Nejvyšší soud se však pro úplnost rozhodl vyjádřit i k dalším námitkám stěžovatele. Nejvyšší soud upozorňuje, že nepřiměřeně široce uplatňovaná odpovědnost státu vyvolává tzv. chilling effect a odrazuje stát od řádného výkonu veřejné moci, proto by měla být právu dle čl. 36 odst. 3 Listiny poskytována proporcionální míra ochrany. Nejvyšší soud dovozuje, že omezení náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí na osoby, které byly účastníky řízení (§7 zákona o odpovědnosti státu), je v souladu s ústavou, a že výklad, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, je ústavně konformní. Nezákonnost domovní prohlídky nezpůsobuje ani pozdější zastavení trestního řízení či zprošťující rozsudek, v této souvislosti Nejvyšší soud detailně rozebírá judikaturu Ústavního soudu a odkazuje mimo jiné na nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016. Aplikovatelnost opačného závěru, plynoucího dle Nejvyššího soudu z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008, byla omezena plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. 9. 2011.
13. Podle Nejvyššího soudu by přiznání náhrady újmy stěžovateli jako neobviněné osobě účastnící se provedení domovní prohlídky bylo neobvyklé i v komparativním pohledu. Z toho Nejvyšší soud dovozuje, že jde o dobrodiní zákonodárce, k němuž v případě české právní úpravy nebylo přistoupeno.
14. Vyhovění ústavní stížnosti by dle Nejvyššího soudu mělo kromě zmíněného odrazujícího efektu za následek i znejasnění pojmu účastník řízení dle §7 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu a vedlo by k vznesení řady nároků na odškodnění za domovní prohlídky.
15. Nejvyšší soud argumentuje, že se nedopustil ani porušení principu rovnosti a že rozlišování jednotlivých kategorií odškodňovaných osob považuje za legitimní. Upozorňuje, že újma způsobená trestním stíháním se odškodňuje komplexně a s výjimkou vazby se neodškodňuje za jednotlivé úkony trestního řízení. Otec stěžovatele tak nemusí být odškodněn za domovní prohlídku kvalitativně lépe, jak tvrdí stěžovatel. Nakonec Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatel dle jeho názoru nenamítá žádná pochybení, která by mohla zakládat porušení práva na spravedlivý proces, a že takové pochybení nemůže spočívat v tom, že soudy nižšího stupně v obdobných případech náhradu újmy poskytly.
16. Stěžovatel ve své replice uvedl, že jelikož na jeho případ nedopadá úprava obsažená v zákoně o odpovědnosti státu, měla být aplikována obecná právní úprava o ochraně osobnosti. Pokud jde o vyčerpání prostředků nápravy, uvádí stěžovatel, že nemohl napadnout příkaz k domovní prohlídce ústavní stížností. Domovní prohlídka byla "zaměřena na jeho otce", a tudíž stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Podle stěžovatele lze navíc ústavní stížností u příkazu k domovní prohlídce napadat jen "formalistická zanedbání", a v tomto směru nebylo příkazu co vytknout. Stěžovatel dále argumentuje, že domovní prohlídkou bylo stejnou měrou zasaženo jak do práv trestně stíhaného, tak do práv dalších osob zúčastněných na prohlídce. Stěžovatel nakonec popírá, že by přiznání odškodnění za provedenou domovní prohlídku mohlo mít "chilling effect", tedy odrazovat od řádného výkonu veřejné moci. Dle stěžovatele totiž nejsou vůči osobám, které za nezákonné zásahy nesou odpovědnost, vymáhány regresní nároky. Navíc dle stěžovatele panuje "obecná nechuť lidí se soudit a řešit takové věci" a nárokům na odškodnění jsou kladeny překážky. Stěžovatel uvádí, že z vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá, že by právo jedince mělo být potlačováno ve prospěch společnosti, což je podle něho "teorie sociálního inženýrství, která byla v této zemi praktikována do roku 1989". Argumentuje, že domovní prohlídka mohla být provedena šetrnějším způsobem. V projednávané věci nebylo dle stěžovatele nutné začínat domovní prohlídku v pět hodin ráno a nechat stěžovatele ležet v pyžamu na podlaze, po které se šířil chlad od rozbitých vstupních dveří, po dobu přibližně hodinu až hodinu a půl. Stanovisko Nejvyššího soudu podle něj "nepřináší žádné podstatné novoty a převratné myšlenky, které by překračovaly pozitivistický výklad právních norem [...] Zaštiťování se obecnými floskulemi, které fakticky vytěsňují z obsahu práva spravedlnost, je nemorální a z hlediska práva nepřijatelné".
17. Ministerstvo spravedlnosti nevyužilo možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě není pochyb o tom, že stěžovatel podáním dovolání z formálního hlediska vyčerpal všechny prostředky nápravy, a že po formální stránce je tedy ústavní stížnost přípustná.
19. Ústavní soud ovšem dospěl ve své judikatuře k závěru, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby byly relevantní námitky předestřeny obecným soudům před tím, než jsou uplatněny v ústavní stížnosti (jde o tzv. materiální přípustnost). Základní práva a svobody jsou totiž dle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci, tedy všech soudů, a tuto úlohu obecných soudů při poskytování ochrany základním právům a svobodám nelze obcházet (k výjimce srov. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jinak řečeno, je třeba, aby obecné soudy dostaly možnost zabývat se porušením základních práv a svobod. Teprve poté může Ústavní soud posoudit, zda obecné soudy jako celek při ochraně ústavních práv stěžovatele neselhaly. Tento přístup odpovídá rovněž zásadám sebeomezení Ústavního soudu a minimalizaci jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [podrobněji k této problematice viz nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, bod 17; shodně nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 17].
20. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že stěžovatel své námitky řádně neuplatnil. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání namítal pouze to, že jeho případ měl být posouzen i dle obecné úpravy ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku. Další námitky jsou dle Nejvyššího soudu nepřípustné dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel tuto argumentaci Nejvyššího soudu nijak nevyvrátil, a to ani ve své replice, v níž se soustředil pouze na otázku, proč nebyla ze strany stěžovatele podána ústavní stížnost už proti příkazu k domovní prohlídce.
21. Ústavní soud konstatuje, že pouze námitky vznesené již v dovolání je možné uplatňovat i v ústavní stížnosti (pochopitelně kromě případných námitek týkajících se postupu Nejvyššího soudu, takové však v projednávaném případě nebyly vzneseny). Stěžovatel ve svém dovolání uplatnil argumentaci, že jeho věc měla být posouzena podle ustanovení občanského zákoníku a že mezi jednotlivými osobami je v případě odškodnění za domovní prohlídky nesprávně rozlišováno jen podle toho, zda vystupovaly v určitém formálním postavení. Pouze v tomto rozsahu tedy jsou tedy jeho námitky materiálně přípustné. Zbývá dodat, že na případ stěžovatele nelze aplikovat ani §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož toto ustanovení míří na případy, kdy stěžovatel ani po formální stránce nevyčerpá prostředky nápravy [viz nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, bod 18; nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 19], jinak řečeno, netýká se problematiky materiální přípustnosti jednotlivých námitek.
22. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Ústavní soud však připomíná, že aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15).
23. V projednávaném případě se stěžovatel domáhal náhrady za domovní prohlídku provedenou v trestním řízení vedeném vůči jeho otci, který byl nakonec zproštěn obžaloby. Okresní a krajský soud uvedly, že stěžovatel nebyl účastníkem trestního řízení, a nemůže se tedy domáhat náhrady za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle §7 zákona o odpovědnosti státu. Současně však okresní a krajský soud uvedly, že se stěžovatel může domáhat náhrady za nezákonný úřední postup dle §13 zákona o odpovědnosti státu. Protože však oba soudy dospěly k závěru, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem, žádnou náhradu dle tohoto ustanovení mu nepřiznaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že tento přístup je v souladu s jeho judikaturou a odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012.
24. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nijak neomezily rozsah základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel měl možnost domoci se náhrady za nezákonnou domovní prohlídku dle §13 zákona o odpovědnosti státu. Náhrada mu nebyla přiznána proto, že dle mínění okresního a krajského soudu byla domovní prohlídka uskutečněna v souladu se zákonem.
25. Z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny je nezbytné, aby osoby podrobené domovní prohlídce - bez ohledu na jejich formální postavení z hlediska podústavního práva - měly možnost domoci se náhrady za nezákonnou domovní prohlídku. O nezákonnou domovní prohlídku půjde v případě, že prohlídka buď nebyla nařízena v souladu se zákonem, nebo neproběhla v souladu se zákonem.
26. Stěžovatel nezpochybňuje, že prohlídka byla nařízena v souladu se zákonem. Nezákonnost domovní prohlídky nezpůsobuje ani skutečnost, že stěžovatelův otec - proti kterému se vedlo trestní řízení, v jehož rámci domovní prohlídka proběhla - byl zproštěn obžaloby. Ústavní soud ve své judikatuře pouze formuloval podmínky, za nichž je třeba poskytnout odškodnění osobám, jejichž trestní stíhání neskončilo odsouzením [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 16 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581), bod 17 a násl.; nález sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013 (N 32/68 SbNU 343); nález sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599), bod 24 a násl.]. Těmto osobám je případné odškodňování poskytováno za trestní řízení jako celek. Je třeba zdůraznit, že z toho neplyne, že veškeré úkony trestního řízení byly nezákonné. Ústavní soud pouze vyžaduje, aby byl zhodnocen dopad trestního řízení jako celku na život daného jednotlivce, proti němuž se řízení vedlo [tak je třeba chápat i nález nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567), který se týká především protiústavního neposkytnutí odškodnění za vazbu, jak ostatně plyne z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.), bod 25 a násl.]. Z této judikatury tedy neplyne, že osvobozující rozsudek činí předchozí domovní prohlídku nezákonnou; a stejně tak z ní neplyne obviněnému, který byl zproštěn obžaloby, právo být odškodněn za domovní prohlídku. Ústavní soud podotýká, že okresní soud se zabýval zákonností nařízení domovní prohlídky v rámci svých skutkových zjištění a krajský soud výslovně i v právním hodnocení případu, a zdůrazňuje, že stěžovatel zákonnost nařízení domovní prohlídky nezpochybnil. Otázku, zda stěžovatel musel podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o domovní prohlídce, aby bylo možné řešit zákonnost nařízení domovní prohlídky, tak není třeba řešit.
27. Domovní prohlídka proběhla dle okresního a krajského soudu v souladu se zákonem. Tento závěr Ústavní soud nemůže přezkoumávat, neboť stěžovatel proti tomuto závěru ve svém dovolání nic nenamítal. Nejvyšší soud by přitom byl povinen se námitkami stěžovatele ohledně tohoto závěru zabývat vzhledem k čl. 4 Ústavy a povinnosti Nejvyššího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Během domovní prohlídky dle okresního a krajského soudu byla tehdy nezletilému stěžovateli nasazena pouta. Následně byl spoutaný stěžovatel nucen ležet po dobu 40 minut na podlaze. Ústavní soud podotýká, že tato zjištění skutečně mohou vzbuzovat pochybnost o přiměřenosti postupu Policie ČR během domovní prohlídky, a to zvláště s ohledem na to, že stěžovatel byl v té době nezletilý. Současně je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že mu nepřísluší přezkoumávat závěr o tom, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem, a zejména ústavními právy stěžovatele, neboť tento závěr okresního a krajského soudu nebyl napaden ani dovoláním. Ze stejných důvodů se Ústavní soud nemůže zabývat tvrzením stěžovatele v replice, že byl ve skutečnosti nucen během domovní prohlídky ležet na studené podlaze v pyžamu po dobu jedné hodiny až hodinu a půl.
28. Obecné soudy tedy umožnily stěžovateli domoci se náhrady v případě, že by došlo k nezákonné domovní prohlídce. Stát by totiž nesl ve vztahu ke stěžovateli odpovědnost za nesprávný úřední postup dle §13 zákona o odpovědnosti státu. V projednávaném případě však okresní a krajský soud dospěly k závěru, že domovní prohlídka byla zákonná. Tyto závěry stěžovatel nenapadl v dovolání, a proto Ústavní soud není příslušný je přezkoumat s ohledem na absenci vyčerpání opravných prostředků. Nezbývá než konstatovat, že nedošlo k přímému ani nepřímému omezení práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
29. Námitka, že soudy měly na věc stěžovatele aplikovat občanský zákoník, postrádá ústavněprávní rozměr. Jak již bylo uvedeno, pokud by byla domovní prohlídka nezákonně nařízena nebo proběhla v rozporu se zákonem, stěžovatel se mohl domoci náhrady za nezákonný postup dle §13 zákona o odpovědnosti státu. Právě toto ustanovení tak stěžovateli umožňovalo domoci se náhrady dle čl. 36 odst. 3 Listiny a okresní i krajský soud případ z hlediska tohoto ustanovení věcně posoudily. V takové situaci nemá aplikace ustanovení občanského zákoníku z ústavněprávního hlediska žádný smysl; není ani důvod je aplikovat analogicky, jak navrhuje stěžovatel, neboť předmětná situace je řešena speciální úpravou v §13 zákona o odpovědnosti státu. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře zdůrazňuje nutnost ústavně konformního výkladu zákona o odpovědnosti státu (viz bod 22 výše a tam citovaná judikatura), v takovém případě zásadně není třeba aplikace občanského zákoníku. Pro úplnost musí Ústavní soud stejně jako Nejvyšší soud dodat, že krajský soud se zabýval věcí stěžovatele i z hlediska obecných ustanovení o ochraně osobnosti dle občanského zákoníku, avšak dospěl k závěru, že ani z tohoto pohledu není žaloba stěžovatele důvodná. Není tedy pravda, že by se obecné soudy touto možností nezabývaly, jak stěžovatel namítá v dovolání i ústavní stížnosti.
30. Podle stěžovatele z nálezu sp. zn. I. ÚS 1200/09 ze dne 23. 3. 2010 (N 64/56 SbNU 729) vyplývá, že v daném případě se osoby, které se cítily poškozeny způsobem, kterým bylo vedeno trestní řízení, domohly omluvy podle obecné úpravy práva na ochranu osobnosti. V tomto nálezu se však Ústavní soud nijak nevyjadřuje k tomu, zda by měly být takové případy řešeny podle úpravy obsažené v občanském zákoníku, konstatuje se v něm pouze to, že nepřiznáním finanční náhrady nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. Projednávané věci se tedy tento nález netýká.
31. Námitka, že z hlediska odškodňování za nezákonné domovní prohlídky je nedůvodně rozlišováno mezi osobou, vůči níž se řízení vede, a ostatními osobami, které byly domovní prohlídce podrobeny a toto formální postavení neměly, se míjí s obsahem rozhodnutí obecných soudů. Obecné soudy totiž umožňují domoci se náhrady jak osobě, proti níž se řízení vedlo, tak osobě v postavení stěžovatele - ten měl možnost získat náhradu podle §13 zákona o odpovědnosti státu. V tomto směru zde tedy rozdíl v zacházení vůbec není.
32. Námitka, že Městský soud v Praze rozhoduje v obdobných kauzách rozdílně, tedy že v obdobných kauzách již přiznal i přiměřené zadostiučinění v penězích, by obecně měla ústavněprávní rozměr (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016, bod 9 a násl.). Nebyla však uplatněna v dovolání, a proto je materiálně nepřípustná a Ústavní soud se jí nemůže zabývat.
33. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu