ECLI:CZ:US:2017:1.US.1899.17.1
sp. zn. I. ÚS 1899/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Smržové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. 7 To 25/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále bylo podle názoru stěžovatelky napadené usnesení vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že dne 28. 2. 2017 vydal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesení č. j. VZV 12/2014-2131, kterým bylo dle §12 odst. 2 písm. b), písm. c) zákona č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, za použití §45 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto o prodeji plavidla - jachty, model PRINCES V 42, výrobní číslo GB-PYI42I88G303, registrovaného v Registru jachet u přístavního orgánu Rijeka v Chorvatsku, zapsaného na jméno stěžovatelky, které bylo usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 10. 2014, č. j. VZV 12/2014-712, podle §79f trestního řádu zajištěno jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, o které bylo rozhodnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 7 To 25/2017 tak, že dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla její stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
3. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil tak, že uzavření kupní smlouvy týkající se předmětné lodi mezi obviněným a stěžovatelkou (dcerou obviněného) bylo simulovaným úkonem, který pro nedostatek vážnosti vůle byl absolutně neplatným, což vyplývá z odposlechů telefonních hovorů. Okolnosti, za nichž byla tzv. kupní smlouva uzavřena, a samotná prohlášení obviněného o tomto úkonu plně odůvodňují závěr, že tzv. koupě byla jen předstíraným úkonem, při kterém minimálně absentoval projev vážné vůle a který nemohl vyvolat důsledky jinak spojované s kupní smlouvou týkající se movité věci. Ohledně prodeje zajištěné věci vrchní soud dovodil, že jachta, stejně jako motorové vozidlo, postupem času ztrácí na tržní hodnotě, což vyplývá nejen z neformálního stanoviska vyžádaného státním zástupcem od příslušného znalce, aniž by bylo nutno činit prohlídku plavidla, ale v dané věci i z faktu, za jakou částku obviněný toto plavidlo zakoupil, za jakou jej fiktivně prodal své dceři, a to v relaci za jakou částku jej po tomto „převodu vlastnictví“ nabízel bez odezvy ke koupi další osobě. Na základě těchto skutečností vrchní soud dovodil nejen tržní cenu dotčeného plavidla, ale i to, jaký k němu měla vztah stěžovatelka. K námitce, že státním prodejem zajištěných věcí není dosaženo skutečné tržní ceny prodávané věci, se vrchní soud vyjádřil tak, že má sice jisté opodstatnění, nicméně není pravidlem, a navíc v posuzované věci lze oprávněně očekávat, že trestní stíhání jen tak záhy neskončí, že tržní hodnota plavidla bude klesat a že bude do pravomocného rozhodnutí ve věci nižší než případný současný prodej v dražbě. Vrchní soud poukázal na to, že k prodeji zajištěného majetku bez souhlasu obviněného se opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud, jenž např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/16 konstatoval, že smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka a priori nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času. Prodej zajištěného majetku přitom nelze považovat za součást výkonu rozhodnutí, nýbrž jde o součást správy zajištěného majetku (nejde tu o zbavení vlastnictví, ale o transformaci hodnoty majetku téhož vlastníka z jedné formy do formy jiné), která má zabránit snížení jeho hodnoty, což ve své podstatě prospívá též obviněnému.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že je výlučným vlastníkem dotčeného plavidla, neboť vlastnictví k plavidlu řádně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2013 od svého otce a opak nebyl v dosavadním řízení prokázán. Jelikož vlastnictví plavidel podléhá registraci, nemohl otec stěžovatelky tímto převodem své bývalé vlastnictví plavidla ani jeho převod na stěžovatelku zakrýt. Ani zmiňované úryvky z odposlechů nic neprokazují ve vztahu k údajné fiktivnosti kupní smlouvy. Do dnešního dne nebyla stěžovatelka konfrontována s údajnými odposlechy svého otce, které mají svědčit o tom, že při uzavírání kupní smlouvy na plavidlo absentoval projev vážné vůle. Stejně tak nebyl k přechodu vlastnického práva a zejména jeho důvodům vyslechnut ani její otec. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že o tom, že je skutečným vlastníkem plavidla, svědčí fakt, že s ní jako s vlastníkem jedná i státní zástupce, neboť jí doručuje příslušná rozhodnutí vztahující se k plavidlu. Taktéž vrchní soud s ní jedná jako s vlastníkem plavidla, neboť její stížnost nezamítl dle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako stížnost podanou osobou neoprávněnou, nýbrž rozhodl dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy zamítl její stížnost jako nedůvodnou.
5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci. Dále Ústavní soud připomíná, že je tímto soudem projednávána i ústavní stížnost otce stěžovatelky pod sp. zn. II. ÚS 1902/17, která směřuje taktéž proti výše uvedenému rozhodnutí vrchního soudu. Otec stěžovatelky v této ústavní stížnosti potvrzuje, že výlučným vlastníkem plavidla je stěžovatelka, že vlastnictví k jachtě nabyla řádně a je také řádně registrována v příslušné evidenci jako vlastník.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Jakkoli může vynucený prodej majetku stěžovatelka považovat za určitý druh zásahu do jejího vlastnického práva, nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci podle §78 nebo 79 tr. řádu. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. Jak již v této věci konstatoval vrchní soud, v případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3198/14 ze dne 3. 12. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 374/15 ze dne 24. 2. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3667/13 ze dne 9. 2. 2016). Lze tedy uzavřít, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
11. Namítá-li přitom stěžovatelka, že předmětné plavidlo s časem na hodnotě neztrácí, takže nebyla naplněna hypotéza aplikace §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., bylo na ní, aby toto své tvrzení podepřela nějakým důkazem. Jinými slovy řečeno, pokud stěžovatelka tvrdí, že předmětná jachta časem neztrácí na hodnotě, bylo na ní, aby tuto skutečnost orgánům činným v trestním řízení prokázala. Neučinila-li tak, nelze orgánům činným v trestním řízení spravedlivě vytýkat, že za dané důkazní situace přikročily ke zpeněžení předmětného plavidla. Naopak vrchní soud na základě neformálního stanoviska příslušného znalce vyžádaného státním zástupcem přesvědčivě vyložil, že jachta, stejně jako motorové vozidlo, nepochybně postupem času na tržní hodnotě ztrácí. Dále shledal prodej zajištěného majetku důvodným i proto, že v posuzované věci lze oprávněně očekávat, že trestní stíhání záhy neskončí, že tržní hodnota předmětné jachty bude klesat a že bude do pravomocného rozhodnutí ve věci nižší než při případném současném prodeji v dražbě. Ústavní soud k tomuto dodává, že stěžovatelka má podle čl. 36 odst. 3 Listiny a na základě zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zahájením trestního stíhání. Ve své předchozí judikatuře Ústavní soud vyložil, že pokud orgány činné v trestním řízení jednají ukvapeně, nerozvážně, či přímo úskočně (dolus malus), jejich nesprávný postup musí být vyvážen odstraněním eventuálně způsobených škod a poskytnutím odpovídajícího zadostiučinění [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419)].
12. K námitkám stěžovatelky, že fakt, že je rozhodováno o vlastnictví ve vztahu k její osobě a státní zástupce i obecné soudy s ní jednají jako s vlastníkem, svědčí ve prospěch jejího vlastnického práva k jachtě a odporuje tomu, že by nabytí tohoto vlastnického práva bylo simulovaný úkonem, je nezbytné konstatovat, že pro výkon zajištění majetku v trestním řízení je nutné v rámci procesní ekonomie jednat s osobou registrovanou v příslušném rejstříku. Lze tedy shrnout, že předmětný majetek není postupem orgánů činných v trestním řízení, tedy prodejem v dražbě neproporcionálně dotčen. A to vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že stěžovatelka k němu nemá citovou vazbu, a tak je prodejem naopak jeho hodnota spíše zachována než postupem, kdy by loď byla pouze zadržena, s čímž jsou nejen spojeny další náklady, ale i by svou hodnotu toto plavidlo, jak bylo prokázáno, ztrácelo. Dále správnost tohoto postupu podporuje i skutečnost, že pokud by po skončení trestního řízení bylo prokázáno, že tento prodej nebyl po právu, poškozená osoba se může domáhat finanční náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb.
13. Konečně Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (v tomto případě majetková hodnota předmětné jachty) a není tedy zásadní vztah vlastníka věci, která je výnosem z trestné činnosti k této trestné činnosti samotné (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015). Z usnesení vrchního soudu je zjevné, že stěžovatelka jednala se svým otcem ve shodě a jako důvodný se jeví i závěr, že stěžovatelka se svým otcem pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provedli zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku), což orgány činné v trestním řízení vedlo k přistoupení výkonu zajištění majetku jeho prodejem v dražbě.
14. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je řádně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám toto odůvodnění nevykazuje logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly, neboť toto rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno vrchnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu