ECLI:CZ:US:2017:1.US.2052.17.1
sp. zn. I. ÚS 2052/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Michala Cepka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. března 2017 č. j. 0 Nt 589/2016-86 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. května 2017 č. j. 6 To 105/2017-107, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. července 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu podle §40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 trestního zákoníku.
3. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 15. března 2017 č. j. 0 Nt 589/2016-86 podle §33 odst. 2 trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně stížností, kterou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 3. května 2017 č. j. 6 To 105/2017-107 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dostatečně osvědčil nedostatek finančních prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Své poslední zaměstnání ukončil s ohledem na svůj zdravotní stav ke dni 30. dubna 2015 a jeho jediným příjmem je v současnosti odměna z dohody o provedení práce ve výši 5 000 Kč měsíčně, kdy vykonává správce lyžařského svahu ve Zlíně. K tomu má stanovenou vyživovací povinnost ke své dceři ve výši 5 000 Kč měsíčně, kterou je schopen plnit jen s pomocí svého otce a je proti němu vedeno celkem 30 exekucí, z nichž 25 již bylo nařízeno.
6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem vyjádřeným Krajským soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, že v dané věci je právo na obhajobu zachováno, neboť mu byl již obhájce ustanoven a je tak řádně odborně zastoupen. Stěžovatel má za to, že krajský soud zaměňuje právo na nutnou obhajobu a právo na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Tím, že mu i přes zjevný nedostatek finančních prostředků nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je totiž stěžovatel vyloučen z možnosti zvolit si obhájce podle vlastního uvážení. Nejen z Listiny, ale i z trestního řádu vyplývá právo obviněného zvolit si obhájce, který by podle přesvědčení nejlépe hájil zájmy stěžovatele v trestním řízení. Podle názoru stěžovatele teprve až za situace, pokud si obviněný obhájce nezvolí, a je to třeba, má být obviněnému v zákonem stanovených případech obhájce ustanoven.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování "podústavního" práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12).
10. Základem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. usnesení ze dne 14. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 3. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14).
11. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je podle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Pokud soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 3453/16 a ze dne 16. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3435/16.
12. Soud prvního stupně v posuzované věci žádost stěžovatele zamítl, neboť stěžovatel i přes soudní výzvu dostatečně neprokázal tvrzenou nemajetnost. Proto z důvodu, že u stěžovatele je dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 trestního řádu, ustanovil stěžovateli obhájce. Odvolací soud pak vzhledem k tomu, že stěžovatel i přes následnou výzvu a poučení nedostatek prostředků, že kterých by hradil náklady obhajoby, neosvědčil a z dosud shromážděných důkazů taková skutečnost nevyplývala, považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za důvodné a správné.
13. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí, přičemž postup ve věci rozhodujících soudů lze považovat za ústavně konformní.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu