ECLI:CZ:US:2011:2.US.2299.11.1
sp. zn. II. ÚS 2299/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti F. N., zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou v Praze 8, Sokolovská 24, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 44 To 296/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 43 Nt 4708/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podaným návrhem, který je přípustný a který co do svých formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. S odkazem na čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tvrdí, že došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, a to zejména práva obviněného na pomoc v řízení před soudem a na poskytnutí prostoru pro přípravu obhajoby včetně možnosti obhajoby bezplatné.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím obvodní soud stěžovateli nepřiznal podle §33 odst. 2 trestního řádu a contrario v blíže označené trestní věci nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Soud po prozkoumání majetkových poměrů stěžovatele dospěl k závěru, že osobu stěžovatele nelze podřadit pod žádný z případů, kdy by měl finanční břemeno spojené s obhajobou nést za obviněného stát. V odůvodnění sice připustil, že momentální finanční situace stěžovatele může být ztížena, když je poživatelem invalidního důchodu a přerušil činnost jako osoba výdělečně činná, ovšem jako na nemajetného na něj pohlížet nelze. Vlastní motorové vozidlo, je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, která má z titulu sjednaného smíru inkasovat částku 100.000,- Kč. Ani jeho běžné výdaje nenasvědčují pravdivosti tvrzení, že je odkázán jen na příjem z částečného invalidního důchodu; stěžovatel studuje na soukromé vysoké škole, přičemž náklady na studium nelze omezit na pouhé školné ve výši 18.000,- Kč za semestr, platí nájem, provoz automobilu a mobilního telefonu, financuje soudní spory, které aktuálně vede a v nichž je či byl zastoupen advokátem. K argumentu stěžovatele, že je dlužníkem banky, soud poznamenal, že stěžovatel je jako kdokoliv jiný odpovědný za své pohledávky a stát nemůže financovat jeho neúspěšné podnikání.
Podanou stížnost Městský soud v Praze - rovněž usnesením nyní napadeným - zamítl jako nedůvodnou, když se plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. K námitkám stěžovatele uvedl, že jeho zdravotní stav je sice dle posudku dlouhodobě nepříznivý, nicméně nikoliv trvalý, že invalidita mu byla přiznána v nejlehčím stupni, a pracovat tedy může. Z toho důvodu hodnotil jako zbytečnou i polemiku stran vlastnictví majetku či nemajetnosti, neboť v budoucnu majetek získat může.
Stěžovatel s rozhodnutími spokojen není. Je přesvědčen, že svou nemajetnost i nepříznivý zdravotní stav řádně doložil, a má proto podle Listiny i trestního řádu na bezplatnou odměnu nárok. Obvodní soud své závěry opřel o nepravdivá tvrzení, podnikatelskou činnost například stěžovatel přerušil do konce roku 2020 nikoliv 2010, vozidlo Škoda Felicia mu bylo odcizeno na Slovensku a společníkem společnosti s ručením omezeným již v době rozhodování nebyl, byl pouze jejím jednatelem bez nároku na odměnu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Dle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Z ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu potom vyplývá, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. O nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu může být rozhodnuto i bez návrhu obviněného.
Pravidlem tedy je, že obviněný si náklady za poskytnutí právní pomoci hradí sám. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Výklad podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je z povahy věcí založen na relativně širokém uvážení. To je svěřeno obecným soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto jejich pravomoc respektuje a svou přezkumnou pravomoc uplatňuje velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zasáhl by pouze výjimečně, v případě nutnosti korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.
Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. např. II. ÚS 403/06, IV. ÚS 284/06 aj.).
K vyhovění ústavní stížnosti nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně. O protiústavní interpretaci by šlo teprve v případě zjevného logického rozporu či extrémního rozporu s principy spravedlnosti, anebo kdyby zvolené řešení postrádalo srozumitelná kritéria či se zcela rozcházelo s obecně přijímaným výkladem. Z pohledu Ústavního soudu nelze ničeho vytýkat přístupu obecných soudů, pokud při rozhodování o návrhu položily důraz na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele. Pro její hodnocení logicky považovaly za podstatné, že na straně stěžovatele, přes určité omezení způsobené aktuálním zdravotním stavem, nejsou takové objektivní překážky, které by mu bránily dosahovat přiměřených příjmů. Jejich excesem či libovůlí pak nemůže být ani to, že do svých úvah promítly i příčiny osobní a majetkové situace, kterou pokládá stěžovatel za nepříznivou, znemožňující hradit náklady obhajoby. Následně učiněný závěr, že rolí státu není sanovat nerozvážná finanční rozhodnutí jednotlivců a jejich neúspěšné podnikání, je naprosto přiléhavý.
Ve světle uvedených skutečností nemohou mít žádný vliv na závěr o celkově spravedlivých rozhodnutích ani zmíněné námitky stěžovatele stran chybných zjištění ohledně provozování osobního automobilu a účasti v obchodní společnosti. Jednak jde o pouhé články z řetězu vyjmenovaných skutečností, kdy i bez nich lze zevrubně hodnotit stěžovatelovu finanční situaci a posoudit pravdivost jeho tvrzení o nemajetnosti, a jednak - a to především - je to bez vlivu na fakt, že si stěžovatel může potřebné finanční prostředky obstarat prací. K námitce chybného tvrzení obvodního soudu o účasti stěžovatele v obchodní společnosti Ústavní soud poznamenává, že informativní výpis z obchodního rejstříku sice potvrzuje převod obchodního podílu stěžovatele na jinou osobu (tato skutečnost byla do obchodního rejstříku zapsána dne 30. 3. 2011, tedy pouhý den před rozhodnutím obvodního soudu), nicméně za převod stěžovatel nepochybně mohl inkasovat kupní cenu a náklady obhajoby hradit z ní. Současně z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá i to, že stěžovatel byl a je jednatelem dané obchodní společnosti. Jeho tvrzení obsažené v ústavní stížnosti, že funkci zastává bez nároku na odměnu, se - alespoň v situaci, kdy dle svých slov jinou práci nemá - jeví jako nepravděpodobné.
Protože tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu