ECLI:CZ:US:2017:1.US.2176.16.1
sp. zn. I. ÚS 2176/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kulhánka, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. června 2016 č. j. 37 C 56/2016-16, za účasti Okresního soudu v Opavě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí obecného soudu. Okresní soud v Opavě rozhodl rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 37 C 56/2016-16 ve věci žalobce Tomáše Černavy proti žalovanému stěžovateli tak, že z exekuce vedené před tímto soudem proti povinnému Daliboru Mášovi se vylučuje lednice zn. Siemens (výrok I.) a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů v souvislosti s uloženou povinností zaplatit žalobci náklady řízení. Jednotlivé úkony při sepsání majetku, včetně předmětné lednice, byly provedeny v řízení o excindační žalobě soudní vykonavatelkou a stěžovatel nijak neovlivňoval jejich provedení. Stěžovatel se o skutečném vlastníkovi lednice dozvěděl až ze žaloby a žalobcův návrh uznal; považuje proto za nesprávné, aby ještě platil náklady řízení. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, podle něhož "soud smí aplikovat ustanovení §150 o.s.ř. v řízení o excindační žalobě tam, kde věřitel (oprávněný) vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil".
3. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 6. 2016 č.j. 37 C 56/2016-16, jde o nepřípustný návrh.
4. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že proti tomuto výroku bylo možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Vůlí stěžovatele však ani nebylo proti tomuto výroku brojit, když sám uvedl, že s vrácením předmětné lednice pravému majiteli souhlasí a domáhal se toliko toho, aby mu podle ust. §150 o. s. ř. nebyla ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení; proti tomu však nebylo možné podat odvolání. Formálně vzato však stěžovatel v petitu svého návrhu napadl rozsudek celý a v době podání ústavní stížnosti tedy nevyčerpal, pokud jde o výrok I. tohoto rozsudku, všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv.
5. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, což nelze považovat za nesouladné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, nota bene pokud jde navíc pouze o náklady řízení.
7. Vědom si přesto potenciální problematičnosti posuzované právní věci, uvádí Ústavní soud jako obiter dictum, že stěžovatel poukázal na správný judikát Ústavního soudu, podle kterého měl Okresní soud v Opavě s největší pravděpodobností postupovat, když vše nasvědčovalo tomu, že aplikace §150 o.s.ř. byla zřejmě namístě a stěžovateli za shora popsané situace neměla být náhrada nákladů řízení ukládána. Pokud by náklady řízení byly uloženy ve větší výši, nebo pokud by docházelo ze strany Okresního soudu v Opavě i nadále k takovému postupu, spoléhaje snad právě na bagatelnost přiznávaných částek, musel by Ústavní soud přistoupit k rušení takových rozhodnutí. Zájmy žalobce v excindačním řízení by totiž mohly být neproporcionálně chráněny na úkor zájmů oprávněných (věřitelů) a takový rozsudek by tak hypoteticky skutečně mohl porušit jejich ústavně chráněná práva.
8. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu