ECLI:CZ:US:2017:1.US.231.17.1
sp. zn. I. ÚS 231/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Hvozdecká 1364/21, 635 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 245/2016-510 ze dne 31. 10. 2016 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 0 P 130/2014-429 ze dne 23. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud ve Znojmě zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal uložení povinnosti "povinným" zdržet se dnem vyhlášení předběžného opatření zveřejňování fotografií jeho nezletilého syna J. na internetu a pro řízení o předběžném opatření jmenování nezletilému J. opatrovníka Městský úřad Znojmo. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily situaci, kdy jsou zcela nekontrolovaně a zejména bez souhlasu otce neustále zveřejňovány fotografie nezletilého syna J., které zveřejňuje matka, její sestra a babička nezletilého, a to zejména prostřednictvím sociální sítě Facebook. Dle názoru stěžovatele je zcela irelevantní, jakým způsobem je nezletilý syn vyobrazen, pouhý fakt, že se zveřejněním fotografií nesouhlasí, je dle jeho názoru důvodem pro vydání zákazu zveřejňování fotografií. V opačném případě je dle jeho mínění odepřeno jeho právo na rodičovskou výchovu a péči zaručené v čl. 34 odst. 2 Listiny. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích ovšem neshledal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost v zásadě představuje snahu o revizi okolností, které ve výsledku nevedly soudy k závěru o nutnosti nařízení předběžného opatření, což s ohledem na výše řečené není v řízení o ústavní stížnosti možné. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Především odvolací soud adekvátním způsobem vyložil, že předběžné opatření je institutem, který zasahuje do práv účastníků předtím, než je zahájeno řízení ve věci samé, bývá založeno pouze na tvrzeních a dokladech navrhovatele, aniž je prováděno dokazování, a pro jeho nařízení proto musí být splněny zákonné podmínky, které jsou nastaveny přísněji, než pro případné vyhovující rozhodnutí v řízení o věci samé. Správně pak krajský soud uvedl, že občanský soudní řád vymezuje dvě situace, kdy lze nařídit předběžné opatření - jednak je-li prokázána potřeba zatímně upravit poměry účastníků a dále je-li zde obava, že výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného bude ohrožen. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v dané věci dosud nebylo vydáno žádné rozhodnutí soudu, jehož výkon by mohl být ohrožen, a ani nebyla prokázána potřeba zatímně upravit poměry účastníků, poněvadž v souvislosti se sdílením fotografií nezletilého na internetu nebylo osvědčeno takové ohrožení nezletilého dítěte, které by si uvedený mimořádný zásah vyžadovalo, jelikož šlo toliko o domnělé, potenciální hrozby, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Otázka nevhodnosti takového sdílení fotografií nezletilého pak samozřejmě nemohla založit naléhavý důvod k vydání předběžného opatření.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu