ECLI:CZ:US:2017:1.US.235.17.1
sp. zn. I. ÚS 235/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Lichovníka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Města Litoměřice se sídlem Mírové náměstí 15/7, Litoměřice, zastoupeného Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem, se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 955/2016-70 ze dne 17. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení a navrhl jeho zrušení pro rozpor s právem vlastnit majetek, které je mu zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl žalován jako vydavatel periodika Radniční zpravodaj v řízení před Okresním soudem v Litoměřicích. Žalobce se na stěžovateli domáhal uveřejnění odpovědi na článek publikovaný v tomto periodiku, jelikož jej považoval na neobjektivní a nepravdivý. Jeho žaloba však byla soudem prvého stupně zamítnuta a žalobci byla s odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 10.502,- Kč.
3. Žalobce se následně proti výroku o nákladech řízení odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který jej napadeným usnesením změnil a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. V odůvodnění odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž dovodil, že pokud je žalovaným velké okresní město, které má jako vydavatel tištěného periodika zaměstnance dostatečně znalé tiskového zákona, nejsou jím vynaložené náklady na zastupování advokátem účelné. Nelze tedy přiznat jejich náhradu, a to navzdory skutečnosti, že měl žalovaný plný úspěch ve věci.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své argumentaci uvádí, že v důsledku podání nedůvodné žaloby byl nucen se vůči této bránit. Přičemž vzhledem k tomu, že mediálně právní agenda není běžným předmětem jeho činnosti, najal si za tímto účelem specializovaného advokáta. To mělo za důsledek vznik majetkové újmy (snížení jeho majetku), která měla být odčiněna tím, kdo ji vyvolal. Pokud se tak nestalo, bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, dle něhož je město Litoměřice velkým okresním městem, jelikož ve skutečnosti je 48. největším městem České republiky, tudíž mezi 76 okresními městy patří mezi ty menší. Tím pádem na něj není možné vztáhnout judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že v případě statutárních měst je nutno presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení ke kvalifikovanému hájení svých práv (viz nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365). Právní oddělení stěžovatele totiž zaměstnává pouze dva zaměstnance, přičemž pouze jeden z nich má vysokoškolské právní vzdělání. Žaloba na uveřejnění dle §10 tiskového zákona je pak dle tvrzení stěžovatele natolik speciální, že bylo nutné si k tomuto řízení najmout advokáta. Obecní tiskovinu vydává dle stěžovatele téměř každá obec, tudíž je nereálné požadovat, aby mezi zaměstnanci každé z obcí figuroval odborník na mediální právo. Náklady tak byly účelně vynaloženy a odepřením jejich náhrady došlo k zásahu do práva na právní pomoc.
6. Stěžovateli mělo být zasaženo také do práva na spravedlivý proces, a to postupem soudu, který neposkytnul stěžovateli prostor pro vyjádření a předložení důkazů. Soud namísto toho rovnou přistoupil k moderaci náhrady nákladů řízení dle §150 občanského soudního řádu a tyto žalovanému navzdory jeho plnému úspěchu ve věci nepřiznal.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V napadeném rozhodnutí i v ústavní stížnosti citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365) Ústavní soud judikoval, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, ale i právnických osob zřízených státem, současně upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit [nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357), srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)].
11. Ústavní soud na tomto místě dospěl k závěru, že výklad dotčeného ustanovení občanského soudního řádu provedený krajským soudem není zjevně svévolný, přičemž závěry ke kterým na jeho základě dospěl, jsou řádně odůvodněny a podepřeny jak odkazy na jeho předchozí rozhodovací činnost ve věcně podobném případu, tak relevantní judikaturou Ústavního soudu. Ústavnímu soudu tudíž z výše uvedených důvodů nepřísluší do řízení před obecným soudem zasahovat.
12. Pokud pak jde o tvrzení stěžovatele, že mu nebyl poskytnut prostor pro vyjádření stanoviska a předložení důkazů a rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, Ústavní soud takovou vadu řízení neshledal. Jednalo se o řízení odvolací, jehož jediným předmětem byla otázka náhrady nákladů řízení, k níž měl stěžovatel možnost vyjádřit se v replice. To také učinil, o čemž svědčí skutečnost, že se krajský soud na straně č. 4 napadeného usnesení s jeho námitkami ohledně nepřiléhavosti citované judikatury vypořádal. V dané věci tudíž stěžovateli nebylo znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva a o tzv. překvapivé rozhodnutí se dle Ústavního soudu nejedná.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu