ECLI:CZ:US:2017:1.US.2691.17.1
sp. zn. I. ÚS 2691/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Janečka, zastoupeného JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 33 Cdo 3428/2016-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá též porušení článku 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel žalován Hlavním městem Praha o zaplacení smluvní pokuty sjednané v nájemní smlouvě ve výši 300 000 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 č. j. 70 C 143/2014-42 žalobu zamítl.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 12 Co 323/2014-149 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2016 č. j. 12 Co 323/2014-162 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 18. 11. 2014 č. j. 12 Co 323/2014-72, zrušil Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 509/2015-103 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Dovolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že některé námitky stěžovatele jsou skutkového charakteru, a nemohou proto založit přípustnost dovolání. Dále se pak zabýval tím, zda byly stěžovatelem nastíněné právní otázky vyřešeny odvolacím soudem v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ve světle dosavadní judikatury závěry dosažené odvolacím soudem obstojí. Odkázal přitom na konkrétní dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se Nejvyšší soud právními otázkami předestřenými stěžovatelem v dovolání již zabýval a vyložil, jakým způsobem dopadají na projednávanou věc.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívá v tom, že dovolací soud na jednu stranu jeho dovolání jako nepřípustné (tedy procesně) odmítl, zároveň se však věcí meritorně a detailně zabýval. Takový postup podle stěžovatele nemůže obstát, protože je v rozporu s obecnými principy občanského soudního řízení. K věcnému posouzení může podle stěžovatele přistoupit Nejvyšší soud pouze tehdy, shledá-li dovolání přípustným. Zdůrazňuje přitom, že pokud Nejvyšší soud sice jeho věc fakticky meritorně přezkoumal, ale formálně přitom dovolání odmítl, vyhnul se tak své povinnosti zabývat se také vadami řízení.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu se Ústavní soud omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura).
8. V projednávané věci stěžovatel namítá, že pokud dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, tedy procesně, nemohl se zároveň vyjádřit meritorně k předloženým právní otázkám. To lze podle stěžovatele výhradně tehdy, pokud dovolací soud dovolání zamítne.
9. Posouzení, zda je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je vždy (kvazi)meritorním posouzením návrhu (k tomu srov. usnesení ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17 či ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2818/16). Pokud Nejvyšší soud odmítá dovolání jako nepřípustné, protože dovoláním napadené rozhodnutí shledá v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, je jeho povinností vyjádřit se k samotné podstatě napadeného rozhodnutí a k dovolatelem předestřeným právním otázkám a na podkladu svých předchozích rozhodnutí, na která odkáže, dostatečně odůvodnit svůj závěr o souladu napadeného rozhodnutí s dosavadní judikaturou, a tedy o jeho nepřípustnosti.
10. Jedním z principů plynoucích z práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv v těchto případech ustanovení §243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 téhož zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům (nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15).
11. Ústavní soud proto ve své judikatuře dovolací soud nabádá, aby i v případě, kdy odmítá dovolání pro jeho nepřípustnost, dostatečně vyložil důvody, které ho vedly k závěru o nepřípustnosti podaného opravného prostředku, a nerezignoval na odůvodnění svého rozhodnutí. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti [např. nález ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14, bod 12 (N 155/74 SbNU 323)], což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem. Dovolací soud v něm tedy musí reagovat na otázky, které dovolatel vymezil. Za těchto okolností tedy nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že dovolací soud postupoval nesprávně, pokud se s jím předloženými právními otázkami vypořádal, shledal, že je odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu