ECLI:CZ:US:2017:1.US.2816.17.1
sp. zn. I. ÚS 2816/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jan B. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 6.2017 sp. zn. 0 Nt 9001/2017, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 6.2017 sp. zn. 0 Nt 8003/2017, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017 č. j. 9 To 243/2017-135 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2017 č. j. 9 To 261/2017-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel je od 11. 3. 2017 trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu vraždy ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit tím, že měl poškozenou (manželku) uchopit oběma rukama za krk a intenzivně ji svírat v úmyslu ji zardousit.
Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 3. 2017 sp. zn. 0 Nt 7001/2017 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu (tzv. předstižná vazba). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2017 č. j. 9 To 121/2017-31 byla stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby zamítnuta.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 6.2017 sp. zn. 0 Nt 9001/2017 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu podle §71 odst. 1 písm. a), přičemž nabízený slib jako náhradu vazby soud nepřijal. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017 č. j. 9 To 243/2017-135 zamítnuta.
Okresní soud v Klatovech zároveň v řízení o návrhu státního zástupce dle §72 trestního řádu rozhodl usnesením ze dne 15. 6.2017 sp. zn. 0 Nt 8003/2017 o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2017 č. j. 9 To 261/2017-49. Obě usnesení taktéž stěžovatel napadá ústavní stížností.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, konkrétně čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel považuje celé trestní stíhání za nedůvodné a neoprávněné. Má za to, že žádným z provedených důkazů nebylo jeho tvrzené jednání objektivně zjištěno, přičemž většina důkazů již byla opatřena. Stěžovatel má za to, že závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání a tedy i vzetí do vazby byl učiněn toliko na základě výpovědi poškozené. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho výpověď by měla být méně věrohodná než výpověď poškozené. Zdůrazňuje, že je osobou bezúhonnou, nebyl nikdy trestán a s poškozenou (manželkou) má dobrý vztah. Dále uvádí, že netrpí duševní chorobou, není nebezpečný sobě ani okolí, nemá problémy s alkoholem. Ke dni podání žádosti o propuštění z vazby byly opatřeny veškeré zásadní výslechy svědků a stěžovatel se dobrovolně podrobil zkoumání soudních znalců. Pobyt stěžovatele ve vazbě představuje nedůvodné omezení osobní svobody a poškozuje jeho osobnostní práva.
Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se vazebních otázek, z níž plyne, že oprávněnost zásahu do osobní svobody je nutno vykládat restriktivně, soud musí náležitě vážit, zda v případě pokračování vazby i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody. Existenci skutečností rozhodných pro vazební stíhání lze dovozovat i z chování obviněného v minulosti, zejména nedávné. Soudy nemohou k uvalení či ponechání jednotlivce ve vazbě přistupovat lehkovážně bez zohlednění všech relevantních okolností.
K samotnému trestnímu stíhání stěžovatel připomíná zásadu in dubio pro reo, resp. presumpci neviny, přičemž cituje z judikatury Ústavního soudu, podle níž, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Stejně tak uvádí, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny.
Stěžovatel rozporuje závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie ze dne 24. 5. 2017, konkrétně věty na s. 33 a 34 posudku hovořící o tom, že stěžovatel byl v době útoku pod vlivem alkoholu. K tomu závěru dle stěžovatele neexistují důkazy. Stěžovatel dále připomíná výslech svědka - syna poškozené, který vyloučil, že by byl stěžovatel v době údajného napadení pod vlivem alkoholu. Alkohol u stěžovatele vyloučili i zasahující policisté.
Podle stěžovatele je naopak opomíjen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož nelze prokázat "strangulaci krku spojenu s výraznějším městnáním krve v obličeji", ani tvrzení poškozené, že "by mělo dojit k přechodnému uzávěru průchodnosti dýchacích cest jejich přitištěním do polštáře na gauči". Viditelné oděrky na krku poškozené mohly být dle posudku způsobeny i řetízkem s medailonkem.
Soudy nezohlednily nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, zejm. otázku, zda by byl stěžovatel tvrzeného jednání fyzicky schopen.
Stěžovatel tedy má za to, že objektivním posouzením doposud opatřených důkazů nelze dospět ani k vyššímu stupni pravděpodobnosti, že by se dopustil jednání, pro které je stihán.
Zároveň tvrdí, že vazební důvody nejsou v jeho případě dány, resp. přistoupit k nahrazení vazby jiným opatřením, konkrétně písemným slibem nebo dohledem probačního úředníka.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel napadá dvě rozhodnutí stížnostního (krajského) soudu vzešlá ze dvou paralelně proběhnuvších řízení o přezkumu držení stěžovatele ve vazbě (o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a o návrhu státního zástupce o ponechání ve vazbě), přičemž s ohledem na okamžik jejich doručení je lhůta pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k oběma rozhodnutím zachována. Obě napadená rozhodnutí krajského soudu reagují na totožné stížnostní námitky stěžovatele (obě stížnosti proti rozhodnutím okresního soudu, jakož i žádost o propuštění z vazby, jsou k ústavní stížnosti přiloženy), tudíž i argumentace krajského soudu je obdobná, resp. rozhodnutí ze dne 18. 7. 2017 částečně odkazuje na závěry rozhodnutí ze dne 27. 6. 2017 právě s odkazem na totožnou stížnostní argumentaci stěžovatele. Obě napadená rozhodnutí krajského soudu je tak možno posuzovat v rámci jedné ústavní stížnosti.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná východiska týkající se přezkumu zásahů do osobní svobody ve formě vzetí do vazby. Je úkolem především obecných soudů, aby se znalostí konkrétní trestní věci, jakož i stadia, ve kterém se věc nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu posoudily, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
Ústavní soud tak zejména ve své judikatuře vyžaduje, aby každé vzetí do vazby bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech. Je tedy vždy nutno zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soudy dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu [srov. např. nález I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
Podle §67 písm. c) trestního řádu lze vzít do předstižné vazby obviněného, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu se stěžovatelem citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.
Konkrétně nálezy sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645) a sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 citované stěžovatelem se netýkaly vazebního rozhodování, ale přezkumu pravomocných odsuzujících rozsudků, kde jsou požadavky na prokázání viny z povahy věci přísnější, než je tomu při vzetí do vazby. Při vazebním rozhodování je soud taktéž povinen respektovat princip presumpce neviny, nemůže ovšem zcela předjímat bez proběhnuvšího řádného procesu jeho výsledek, tj. vychází z určité míry pravděpodobnosti, že se skutek stal, že je trestným činem a že pachatelem je právě obviněný. Podle §67 trestního řádu lze vzít obviněného do vazby tehdy, pokud "doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu [a] jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný". Soud tedy neposuzuje vinu či nevinu stěžovatele, ale existenci důvodného podezření. V tomto kontextu je nutno též vnímat závěry nálezů Ústavního soudu, které se zabývají principem in dubio pro reo při samotném rozhodování o vině či nevině obžalovaného.
Obsah ústavní stížnosti je založen na tvrzení, že nelze dospět ani k vyššímu stupni pravděpodobnosti, že by se stěžovatel dopustil jednání, pro které je stíhán, resp. že jde pouze o "tvrzení proti tvrzení". Soudy připouští, že obvinění stojí primárně na výpovědi poškozené, zároveň však zdůvodňují, proč se přiklání k této verzi, nikoli k verzi stěžovatele (znalecký posudek na osobu poškozené, posouzení důvěryhodnosti výpovědi poškozené, znalecký posudek na osobu stěžovatele, posouzení důvěryhodnosti výpovědi). Z výslechu stěžovatele i znaleckého posudku soud dovodil, že stěžovatel nemá na své jednání reálný náhled. Z posudku též vyplynulo, že stěžovatel má snížený práh pro uvolnění agrese, trpěl v době, kdy měla být trestná činnost spáchána, duševními poruchami, a to syndromem závislosti na alkoholu a organickou poruchou osobnosti. Znalec považuje pobyt stěžovatele na svobodě za nebezpečný.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, přičemž vazební soud si musí na základě jím provedených důkazů učinit závěr o věrohodnosti důkazů, konkrétně zejména věrohodnosti stěžovatele a poškozené, resp. jednotlivých skutkových verzí, které si odporují. Své závěry pak musí soud dostatečně a přehledně zdůvodnit. V nyní posuzovaném případě soud dostatečně objasnil, proč uvěřil verzi poškozené, proč má za to, že výpověď poškozené nebyla dostatečně vyvrácena znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, resp. proč na závěry soudu nemá vliv výpovědi syna poškozené.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckých posudků, stěžovatel sice dle rozhodnutí č. j. 9 To 261/2017-49 deklaroval vůli zpochybnit výsledky znaleckých posudků z oblasti psychologie a psychiatrie, resp. deklaroval vůli navrhnout posudky revizní, ke dni rozhodnutí krajského soudu však posudky nebyly k dispozici, resp. návrhy ani učiněny nebyly. V případě, že revizní znalecké posudky dojdou k odlišným závěrům, ať již jde o osobu stěžovatele či osobu poškozené, je samozřejmě nutno opětovně zhodnotit důvodnost vazby stěžovatele též v kontextu s možnými dalšími důkazními zjištěními.
Pokud dospěl krajský soud v obou napadených rozhodnutích k závěru, že na základě aktuálního stavu dokazování je možno považovat trestní stíhání stěžovatele v dané procesní fázi za důvodné, nelze považovat jeho závěr za svévolný a v důsledku protiústavní.
Pokud jde o stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu k vazebním věcem, lze uvést, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. 9. 2016 byla klíčovým ústavněprávním argumentem policejní provokace ve vztahu ke stěžovateli. Nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) se pak týkal požadavku na náležité odůvodnění vazebního rozhodnutí. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469) Ústavní soud zopakoval doktrínu tzv. zesílených důvodů a z ní plynoucí požadavek na obecné soudy, aby vždy náležitě při ponechání obviněného ve vazbě vysvětlily a odůvodnily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné. V daném konkrétním případě pak podle Ústavního soudu samotná okolnost, že vazebně stíhaným stěžovatelem uváděné místo trvalého bydliště je fakticky neobyvatelné a trvale se v něm stěžovatel nezdržuje, nepostačuje pro existenci tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) trestního řádu], pokud stěžovatel orgánům činným v trestním řízení současně sdělil, na jakém místě se skutečně zdržuje. Stejně tak nelze za vazebně relevantní důvod předstižné vazby [§67 písm. c) trestního řádu] považovat samotnou skutečnost, že stěžovatel má výrazné dluhy.
V nyní posuzovaném případě je však situace odlišná a Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů nedostála požadavkům plynoucím z citované judikatury. V napadených rozhodnutích je důvod předstižné vazby jasně konkretizován a to nebezpeční možného opětovného fyzického napadení manželky stěžovatele jakožto osoby žijící ve společné domácnosti. Riziko opětovného napadení zdůvodnily soudy též výsledky znaleckého posudku z oblasti psychiatrie a psychologie na osobu stěžovatele, který byl již shora zmíněn.
Ostatně ve stěžovatelem citovaném usnesením sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633), Ústavní soud jasně deklaruje, že "rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby".
Soudy taktéž zdůvodnily nemožnost nahrazení vazby jiným opatřením. Podle soudů dohled probačního úředníka nemůže být s ohledem na popsané skutkové okolnosti natolik intenzivní, aby významně omezil riziko spáchání obdobného skutku vůči poškozené, jednak se nelze s ohledem na závěry znaleckých posudků ohledně osobnosti stěžovatele spolehnut na jeho písemný slib.
Lze shrnout, že z odůvodnění vazebních rozhodnutí je zřejmé, že se soudy náležitě zabývaly všemi relevantními okolnostmi a své závěry náležitě odůvodnily, resp. že se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele opětovně zopakovanými v ústavní stížnosti.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, resp. ve stížnostech proti rozhodnutím okresního soudu a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími, nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu