ECLI:CZ:US:2010:3.US.1926.10.1
sp. zn. III. ÚS 1926/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského - ze dne 24. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 1926/10 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. června 2010 č. j. 2 KZV 7/2010-798, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2010 č. j. 11 Nt 912/2010-20, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost, nebyl přijat stěžovatelův písemný slib a nebyl vysloven dohled probačního úředníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2010 č. j. 11 Nt 912/2010-20 se v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto, že "Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se nepřijímá obviněným nabízený slib. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se nevyslovuje dohled probačního úředníka.", se zrušuje.
II. V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2010 č. j. 11 Nt 912/2010-20 v rozsahu, v němž se jím "stížnost obviněného" proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. června 2010 č. j. 2 KZV 7/2010-798 "podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá", se ústavní stížnost odmítá.
III. Ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. června 2010 č. j. 2 KZV 7/2010-798 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. července 2010, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že v předmětném rozhodování o vazbě došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a vyjádření účastníků řízení vyplývá, že v dané trestní věci bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. června 2010 č. j. 2 KZV 7/2010-798 rozhodnuto, že u stěžovatele nadále netrvá důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. (výrok ad I) a podle §71 odst. 3 tr. ř. se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. (výrok ad II). Proti výroku ad II podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. června 2010 č. j. 11 Nt 912/2010-20 na základě stížnosti stěžovatele a návrhů posléze jím učiněných v rámci stížnostního řízení rozhodl, že se podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítá a dále že se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijímá písemný slib stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se nevyslovuje dohled probačního úředníka.
3. Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval stěžovatel zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě dospěly k závěru, že důvody vazby trvají, a tento závěr dostatečným způsobem neodůvodnily. Podle stěžovatele zákonné důvody podle §67 písm. a) a c) tr. ř. nebyly naplněny, tuto námitku však odůvodnil toliko nesouhlasem s právní kvalifikací jednání, pro které je stíhán, zejména zdůraznil, že není zřejmé, z jakého důvodu je jeho jednání kvalifikováno jednak jako účastenství na zločinu úvěrového podvodu ve formě organizátorství podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a jednak jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a to jako jednání pokračující, ač by měl být u účastenství posuzován každý případ jako samostatný skutek. Legální realitní činnost stěžovatele je údajně kriminalizována, aniž by byla popsána subjektivní stránka stíhaného trestného činu či zločinu. Usnesení o zahájení trestního stíhání je dle stěžovatele nepřezkoumatelné, odůvodnění postrádá náležitosti dané ustanovením §134 tr. ř.
4. Za nedostatečně odůvodněné považoval stěžovatel rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o nepřijetí slibu a dohledu probačního úředníka. Dále stěžovatel namítal, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové obsahuje nesprávné poučení, že proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný, což je v rozporu s ustanovením §74 odst. 1 tr. ř. (v ústavní stížnosti zřejmě v důsledku písařské chyby je citován §84). Jestliže stížnostní soud rozhodoval o přijetí slibu a dohledu probačního úředníka na základě návrhů učiněných před tímto soudem a nepřiznal mu právo stížnosti, krátil jeho právo na obhajobu, a tím porušil jeho ústavní právo - zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny - domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření předseda senátu 11 Nt Krajského soudu v Hradci Králové, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že námitky stěžovatele nejsou důvodné a jak rozhodnutí o vazbě, tak i rozhodnutí podle §160 odst. 1 tr. ř. týkající se stěžovatele odpovídají zákonným požadavkům. Rovněž vyslovil souhlas s postupem podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána na vědomí stěžovatelově právní zástupkyni, která sdělila, že vyjádření se netýkají podstaty podané ústavní stížnosti, a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
8. Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
9. Po posouzení ústavní stížnosti v intencích naznačených kautel dospěl Ústavní soud k závěru, že je zčásti důvodná.
10. Z pohledu práva jednoduchého v rozsahu jejího ústavněprávního posouzení dopadají na předmětnou věc ustanovení §67 písm. a) a c), §71 odst. 3, §73 odst. 1 písm. b) a c), §74 odst. 1 a §141 odst. 2 tr. ř.
11. Ústavní soud k aplikaci rozhodných právních norem ze strany Krajského soudu v Hradci Králové připomíná, že jednotlivá ustanovení podústavního práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další]. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější [nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
12. K problematice výkladu ustanovení §141 odst. 2 al. druhého tr. ř., podle něhož "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni", Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře v obecné rovině zdůraznil, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením jako nižší formou rozhodnutí toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového [nález sp. zn. III. ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 79/11 SbNU 225), nález sp. zn. III. ÚS 162/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 129/12 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 161/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 107/12 SbNU 99), nález sp. zn. III. ÚS 164/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 111/12 SbNU 117), nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25), nález sp. zn. IV. ÚS 104/08 ze dne 1. 7. 2008 (N 118/50 SbNU 9) a další].
13. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) v mezích uvedené argumentace potom Ústavní soud podrobil kritice výkladový přístup Nejvyššího soudu týkající se rozhodování o vazbě, pokud dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé a kdy rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci §74 odst. 1 tr. ř. připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 proti rozhodnutí o vazbě podle §68, 69, §71 odst. 2 až 5, §72, 73 a 73a tr. ř.).
14. Naznačená interpretační konstrukce nalézá své argumentační uplatnění i v nyní posuzované věci, neboť z pohledu rozhodovacích důvodů, resp. subsumpčních podmínek jde v intencích citovaných nálezů i zde o rozhodování s relativně samostatným skutkovým základem, tj. o rozhodování ve vztahu k subsumpčním podmínkám, jež jsou - ve věci stěžovatele oproti oněm determinujícím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové [§71 odst. 3, §67 písm. a) a c) tr. ř.] - odlišné.
15. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením rozhodoval o nepřijetí stěžovatelem nabízeného slibu [§73 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a o nevyslovení dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) tr. ř.] v rámci stížnostního řízení v prvním stupni, a tudíž vůči těmto dvěma výrokům napadeného usnesení je přípustná stížnost, o níž ex lege přísluší rozhodovat Vrchnímu soudu v Praze. Pokud předmětné usnesení obsahuje poučení, že proti němu, tj. proti všem jeho výrokům, není další řádný opravný prostředek přípustný, jedná se poučení nesprávné, které mělo za následek odepření spravedlnosti stěžovateli, který se tímto vadným poučením řídil a stížnost proti shora konkretizovaným výrokům Krajského soudu v Hradci Králové nepodal.
16. S ohledem na shora uvedené i v citovaných nálezech blíže rozvedené důvody, na které postačí pro jejich obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat, Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou, částečně jí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v odpovídajícím rozsahu zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] - výrok I tohoto nálezu.
17. Výhradami proti rozhodnutí o nepřijetí slibu a nevyslovení dohledu probačního úředníka se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť v důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu se stěžovateli v rozsahu zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové otevírá možnost přezkoumání meritorních námitek v rámci soustavy obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu by za tohoto stavu věci odporovala principu subsidiarity, neboť je zřejmé, že stěžovatelovy námitky budou podrobeny zákonu odpovídajícímu přezkumu v řízení před Vrchním soudem v Praze.
III.
18. Pokud jde o napadené usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a výrok napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě (§71 odst. 3 tr. ř.), zdůrazňuje Ústavní soud, že stěžovatel tato rozhodnutí nezpochybnil žádným konkrétním tvrzením o neexistenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř., nýbrž pouze podrobným rozvedením námitek proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., kteréžto rozhodnutí není posuzovanou ústavní stížností napadáno, takže Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší se tímto usnesením zabývat. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel napadl předcházející ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 950/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
19. Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je (spolu s dalšími obviněnými) trestně stíhán pro účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a odst. 4 písm. a) a b) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, spáchaného ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) téhož trestního zákona.
20. Napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (výrok ad II) bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. a stížnost stěžovatele proti tomuto výroku byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud předmětná rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud opakovaně v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva nebo svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
22. Stěžovatel - jak shora uvedeno - nesouhlas s rozhodnutími o dalším ponechání ve vazbě odůvodnil námitkami vztahujícími se k usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. a dále obecným konstatováním nedostatečného odůvodnění trvání vazebních důvodů, v kterémžto ohledu nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit.
23. Z obsahu odůvodnění usnesení státního zástupce je zřejmé, že vyšetřování nemohlo být skončeno, policejní orgán bude provádět výslechy dalších obviněných a svědků a nebyly vypracovány znalecké posudky (odvětví znalců z oboru zdravotnictví, psychiatrie, oceňování nemovitostí). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele je vedeno důvodně, jedná se o rozsáhlou trestnou činnost, která byla vedena pod krytím podnikatelskými aktivitami a byla zjevným zdrojem vysokých příjmů stěžovatele a jím organizované skupiny, což vede k závěru o nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Vazební důvod zahrnuje nejen obavu z toho, že obviněný bude opakovat tentýž trestný čin, pro který je stíhán, ale i z toho, že spáchá trestný čin téže povahy. Stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody za účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchané ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 trestního zákoníku (trestní sazba pět až deset let odnětí svobody), což odůvodňuje obavu z toho, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se hrozícímu trestu vyhnul. S přihlédnutím k rozsahu stíhané trestné činnosti lze důvodně předpokládat, že trestní stíhání povede k uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
24. Krajský soud v Hradci Králové na podkladě stížnosti stěžovatele rozhodnutí státního zástupce přezkoumal, zabýval se všemi námitkami stěžovatelem ve stížnosti uplatněnými, rozhodnutí i postup státního zástupce shledal zákonným a znovu podrobně odůvodnil trvající vazební důvody u stěžovatele.
25. V případě stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá trvající důvodná obava nezbytná při posuzování zákonnosti pokračující vazby. Napadená usnesení přehledným a jasným způsobem uvádějí dostatečně konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. a jejich závěrům nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
26. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost v části shora konkretizované zjevně neopodstatněnou a v tomto rozsahu ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] - výroky II a III tohoto nálezu.
IV.
27. Ústavní soud rozhodl v posuzované věci způsobem popsaným v bodech II a III ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [viz kupř. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 537/01 (viz výše)].
28. Za splnění podmínek obsažených v §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.