ECLI:CZ:US:2017:1.US.2842.15.1
sp. zn. I. ÚS 2842/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti HAMRENERGY s. r. o., se sídlem v Hamru na Jezeře, Břevniště 34, zastoupené JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 832/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 132/2015-43 ze dne 22. července 2015, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 429/2012-112 ze dne 2. června 2015, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 13273/12-1200-506330 ze dne 3. prosince 2012 a rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně č. j. 132482/12/178913501506 ze dne 23. května 2012, č. j. 146564/12/178913507710 ze dne 29. června 2012, č. j. 158122/12/178913507710 ze dne 30. července 2012, č. j. 169410/12/178913557710 ze dne 24. srpna 2012 a č. j. 176390/12/178913507710 ze dne 1. října 2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu v Děčíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka si v řízení před orgány finanční správy stěžovala na postup ČEZ Distribuce, a. s., jako plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření s tím, že tento odvod závažným způsobem zasahuje do jejích ústavně zaručených práv a záruk daných právem Evropské unie. Orgány finanční správy dospěly k závěru, že postup plátce daně byl v souladu se zákonem a stěžovatelce nevyhověly.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem následnou žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že v obecné rovině úpravu odvodu z elektřiny ze slunečního záření přezkoumal Ústavní soud a shledal ji souladnou s ústavním pořádkem. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 ze dne 17. 12. 2013, č. 3000/2014 Sb. NSS, dospěl krajský soud k závěru, že dopady právní úpravy odvodu na konkrétní případy nelze hodnotit v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Individuální rdousivé účinky solárního odvodu lze hodnotit při případném rozhodování o prominutí daně. Takový postup závisí vytvoření vhodného mechanismu, který umožní individuální přístup k jednotlivým výrobcům. Vytvoření takového mechanismu je však především úkolem zákonodárce, nikoliv správních soudů.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud. Dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl v souladu s předchozí judikaturou rozšířeného senátu, která byla akceptována i Ústavním soudem. Rdousivé dopady odvodu v individuálních případech lze při nečinnosti ministra financí s řešením mechanismu individuálního prominutí řešit například posečkáním s úhradou ostatních daní. To však nic nemění na tom, že rdousivý dopad nemůže být řešen v řízení o stížnosti na postup plátce daně.
4. Proti rozhodnutí orgánů finanční správy, krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a práva na soudní ochranu. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s předchozími závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k uplatnitelnosti institutu prominutí a posečkání daně. Podle jejího mínění nejde o prostředky, které má stěžovatelka ve své dispozici, nejsou způsobilé poskytnout adekvátní ochranu jejím právům a nejde o procesní prostředky v tom smyslu, že by s jejich uplatněním bylo spojeno zahájení řízení. Prominutí daně je v pravomoci ministra, stěžovatelka tedy nemůže sama zahájit příslušné řízení. Ministr se však rozhodnutí o prominutí odvodu vydat nechystá. Posečkání daně pak neřeší rdousivý účinek, pouze dočasně odkládá jeho působení. Nadto je uplatňován úrok z posečkání. Mělo také být zohledněno, že se stěžovatelka bránila všemi dostupnými prostředky, pozdější vývoj judikatury nemůže být uplatněn retroaktivně k její tíži.
5. Co se týče věci samé, ze znaleckého posudku dle stěžovatelky plyne, že v jejím případě 1) dojde k prodloužení doby návratnosti investice přes 15 let, při započtení hodnoty peněz na 16,6 let, 2) došlo ke snížení garantované výše výnosů na jednotku vyrobené energie v letech 2011, 2012 a 2013, 3) poklesu vnitřního výnosového procenta investice ve variantě zajištění podpory ve formě výkupních cen po dobu 15 let o více než dva procentní body z 6,9 % na 4,6 %. Zároveň došlo k významnému propadu cash-flow a byla podstatným způsobem narušena schopnost stěžovatelky průběžně plnit závazky vůči třetím osobám. Vlivem legislativních změn i izolovaným vlivem odvodu byla stěžovatelka v letech 2011, 2012 a 2013 ve ztrátě. Prodloužení výběru odvodu tyto negativní důsledky zhorší ještě více, přičemž návratnost investice dosahuje téměř 20 let.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 3/76 SbNU 63) Ústavní soud v zásadě akceptoval závěry rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 a uvedl, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt. Je povinností zákonodárné a výkonné moci zajistit, aby právní úprava a její aplikace umožňovaly zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání anebo prominutí daně.
8. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění tohoto nálezu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu. Jakkoliv stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, v posuzované věci soud neshledal důvod pro předložení věci plénu: Stěžovatelka předložila kvalifikované právní i skutkové důvody, pro které se domnívá, že institut prominutí daně nemůže sloužit k řešení rdousícího dopadu solárního odvodu na individuální poplatníky. Tyto právní důvody byly rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 nepochybně známy a byly známy i Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud přesto dospěl ke kvalifikovanému (a Ústavním soudem nálezem akceptovanému) závěru, že institut prominutí daně kýžené řešení poskytuje.
9. Platí přitom, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci správních soudů (čl. 92 Ústavy ve spoj. s §12 soudního řádu správního). Jeho závěry jsou tedy určující i pro rozhodování orgánů finanční správy. Je tedy na těchto orgánech, aby tyto závěry uvedly do praxe. Nebude-li tomu tak, je úkolem správních soudů, aby je v rámci své pravomoci prosadily. Tento závěr platí i skutkové důvody polemiky stěžovatelky - pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zde existuje zákonné řešení, musí na něm správní soudy v rámci své pravomoci trvat, a to bez ohledu na to, zda se orgány finanční správy toto řešení chystají využít, či zůstávají nečinné. Za tím účelem ostatně soudní řád správní upravuje trojici žalob, které by měly poskytnout pokud možno úplnou ochranu veřejným subjektivním právům jednotlivce.
10. K důrazu stěžovatelky na skutečnost, že vyčerpala všechny jí známé procesní prostředky ochrany práva, lze uvést následující: vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu, a to ve smyslu formálním i materiálním, má význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. V nynější věci je ústavní stížnost přípustná, neboť proti nyní napadeným rozhodnutím stěžovatelka již žádné procesní prostředky ochrany práva k dispozici nemá.
11. To však neznamená, že ústavní stížnost musí být důvodná. Předmětem napadených rozhodnutí bylo (ve své podstatě) posouzení důvodnosti stížností stěžovatelky na postup ČEZ Distribuce, a. s., jako plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Jak již bylo výše uvedeno, v rámci tohoto rozhodování nemůže být případný rdousivý dopad na poplatníka hodnocen. Nejsou přitom žádné výjimečné důvody, proč závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 na věc stěžovatelky neužít. Rozhodovací činnost soudů má retrospektivní dopady z povahy věci, neboť se obvykle vztahuje na právní normy a děje proběhlé v době před rozhodnutím. Proto platí, že vyjasnění nejasné právní otázky (či přímo obrat v rozhodovací činnosti) zásadně dopadá na všechny případy (řízení), které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [tzv. zásada incidentní retrospektivy judikatorního odklonu, srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) či nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)]. V posuzované věci to tedy znamená, že tvrzený rdousící dopad odvodu nemůže být zohledněn v řízení o stížnosti na postup plátce daně, a to přesto, že k tomuto závěru dospěla rozhodovací činnost správních soudů až poté, co stěžovatelka prošla řízením před orgány finanční správy a zahájila řízení před krajským soudem.
12. Namítala-li stěžovatelka, že řešení její situace nepředstavuje posečkání některé z daní, jak uvedl Nejvyšší správní soud, není důvod tuto otázku vůbec řešit - nebyla totiž předmětem napadených rozhodnutí. Nejvyšší správní soud na ni odkázal nad rámec rozhodovacích důvodů, které se vztahovaly (v souladu se závěrem usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013-57 a nálezu sp. zn. II. ÚS 1955/15) pouze k uplatnitelnosti stížnosti na postup plátce daně. Pouze o této otázce orgány finanční správy a správní soudy rozhodovaly; posečkání řešeno nebylo. K řešení hypotetických právních otázek řízení o ústavní stížnosti neslouží.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu