ECLI:CZ:US:2017:1.US.2902.17.1
sp. zn. I. ÚS 2902/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. Věznice P.O.BOX 335, Plzeň, zastoupeného Mgr. Bc. Ulyanou Šauerovou, advokátkou sídlem Petřínská 1072/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2015, č. j. 30 A 40/2015-47, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 5 As 217/2015-39, spojené s návrhem na zrušení slov "písm. e) až h)" a věty "Rozhodnutí vydaná v kárném řízení, kterými byly uloženy kázeňské tresty podle §46 odst. 3 písm. a) až d) a i), nepodléhají přezkoumání soudu." v ustanovení §52 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla jako nepřípustná odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí o kázeňském trestu, který mu byl uložen podle §46 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"). Podle rozhodnutí vychovatele Vězeňské služby České republiky, Věznice Valdice, ze dne 30. 3. 2015, se stěžovatel dopustil kázeňského přestupku spočívajícího v porušení §28 odst. 1 a odst. 2 písm. j) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (poškození cizího majetku a přechovávání nepovolené věci) a dále porušení čl. 19 odst. 6 Vězeňského řádu Věznice Valdice, za což mu byl uložen kázeňský trest ve formě důtky. Stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl speciální pedagog rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015.
Nejvyšší správní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když předmětnou žalobu stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že směřovala proti rozhodnutí, které je ze soudního přezkoumání podle §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyloučeno. Současně k návrhu stěžovatele uvedl, že neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení příslušné části §52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu jsou podrobně, srozumitelně a přehledně odůvodněna, nesouhlasí s nimi, neboť namítá, že právní úprava stanovící předmětnou výluku ze soudního přezkumu je v rozporu s právem na spravedlivý proces, právem na nedotknutelnost osoby a právem na osobní svobodu. K uvedenému stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí bližší argumentaci.
Vzhledem ke shora uvedenému proto stěžovatel společně s ústavní stížností podal v záhlaví uvedený návrh na zrušení části zákona.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Stěžovatel své námitky směřuje především proti právní úpravě zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který stanoví výluku ze soudního přezkumu mimo jiné i pro případ rozhodnutí, kterým mu byla uložena důtka jako kázeňský trest podle §46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel uvedenou právní úpravu považuje za protiústavní.
Jak stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti poukazuje, uložení důtky bylo tím kázeňským trestem, jehož vyloučení ze soudního přezkumu označil Ústavní soud za souladný s ústavním pořádkem, a to v nálezu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (N 204/58 SbNU 809; 341/2010 Sb.). V bodě 28 odůvodnění citovaného nálezu výslovně Ústavní soud uvedl, že důtka je příkladem kázeňského trestu mírnější povahy, jehož vyloučení ze soudního přezkumu je v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny. Tato souladnost je dána tím, že rozhodnutí o uložení důtky nelze pokládat za "rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny", neboť jím nemůže zásadně dojít k zásahu do jakéhokoli základního práva nebo svobody.
Potenciálně si lze představit toliko vliv, který by nezákonně uložená důtka mohla mít na posuzování toho, zda odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal či neprokázal polepšení, což by mu podle §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mohlo umožnit naplnit podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by však při ukládání důtky došlo k protizákonnosti či excesu, který by ve svém důsledku mohl mít vliv na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy zprostředkovaně i na základní právo na osobní svobodu chráněné čl. 8 Listiny, příslušelo by posouzení této situace trestnímu soudu rozhodujícímu o tomto podmíněném propuštění, nikoli Ústavnímu soudu rozhodujícímu o ústavní stížnosti proti samotnému rozhodnutí o uložení důtky (usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3688/14).
Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1785/08, k povaze důtky uložené vězni ve výkonu trestu odnětí svobody uvedl, že jde o "jeden z nejmírnějších trestů, pokud (subjektivně nahlíženo) ne zcela nejmírnější, které zákon o výkonu trestu odnětí svobody zná. V tomto kontextu se Ústavní soud domnívá, že takový kázeňský přestupek a uložení takového trestu rozhodně nespadá pod pojem ‚trestní obvinění' (criminal charges), o kterém by musel rozhodovat orgán soudního typu, jak vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro svůj odlišný charakter a důsledky totiž nyní posuzovaný kázeňský přestupek nelze srovnávat s trestnými činy nebo správními delikty. Kázeňské přestupky vězňů i ukládané tresty dosahují nižší intenzity než trestní sankce a jejich cílem je zajistit běžný pořádek a kázeň ve věznicích. Jednou z jejich hlavních funkcí je (negativní) motivace k plnění povinností stanovených právními předpisy a vnitřními řády, a to osobám, které byly již k omezení osobní svobody pravomocně odsouzeny řádným soudem."
Lze tak shrnout, že na řízení o uložení kázeňského trestu ve formě důtky nelze vztáhnout ochranu práva na spravedlivý proces v té podobě, v níž je garantováno čl. 36 až čl. 40 Listiny, ani v té podobě, v níž je chrání čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3688/14).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu