ECLI:CZ:US:2017:1.US.3083.17.1
sp. zn. I. ÚS 3083/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 146/2017-221 ze dne 27. července 2017, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) ZETEN spol. s r.o., se sídlem v Blovicích, Husova 276, 2) Martina Wolfa, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel jako soudní exekutor svým rozhodnutím zastavil exekuci pro bezvýslednost jejího dalšího provádění. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a oprávněnému vedlejšímu účastníku 1) uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce v částce 35 022,52 Kč. Shledal totiž, že procesní zastavení nelze shledat na straně žádného z účastníků, náklady tedy má dle zákona hradit oprávněný.
2. Městský soud k odvolání oprávněného rozhodnutí stěžovatele změnil tak, že náhradu nákladů exekuce je stěžovateli povinen zaplatit povinný vedlejší účastník 2). Ztotožnil se s tím, že v případech zastavení exekuce pro nemajetnost povinného by náklady měl hradit oprávněný. Tuto jeho povinnost je však s ohledem na judikaturu Ústavního soudu třeba hodnotit i s ohledem na případné zavinění na straně oprávněného. Ve věci však nedostatek náležité opatrnosti na straně oprávněného nebyl dán, oprávněný nemohl vědět o nemajetnosti povinného a své procesní povinnosti plnil řádně. Zavinění je tak dáno na straně povinného, který celou exekuci způsobil.
3. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Dle stěžovatele je dosavadní výklad §89 exekučního řádu ze strany Ústavního soudu zjevně nesprávný. Gramatickým, logickým a systematickým výkladem lze dospět k jasnému závěru, že věta druhá tohoto ustanovení je speciální vůči větě první. Není tedy třeba hodnotit zavinění. Jde o jednoznačný záměr zákonodárce, který chtěl srovnat postavení exekutora a exekučního soudu tím, že zajistí odměnu pro všechny případy. V pojetí Ústavního soudu by postačovala první věta sporného ustanovení, zbylé jsou nadbytečné. V projednávané věci činí podstatnou část hotových výdajů náklady správce podniku povinného, které stěžovatel uhradit musel. Je téměř vyloučeno, že by náhradu těchto nákladů mohl získat u oprávněného. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval i v tom, že městský soud své rozhodnutí založil na formulářovém obecném odůvodnění, které platí prakticky pro všechny exekuce.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel v první řadě zpochybnil dosavadní závěry nálezové judikatury Ústavního soudu k výkladu §89 exekučního řádu, podle níž při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného má být zohledněno i zavinění oprávněného [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127), III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) a III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511), navazující na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), a řada dalších rozhodnutí].
6. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění těchto nálezů je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tedy předložením věci plénu. Ve věci přitom nelze pominout, že plénum se obdobnou otázkou již zabývalo, neboť stěžovateli nevyhovující názor byl vysloven právě i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08. Ke změně plenární judikatury postupem podle §23 zákona Ústavního soudu musí být dány důvody zcela zásadního ústavního významu [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)]. Ty Ústavní soud i při vědomí setrvalého nesouhlasu exekutorů s výkladem §89 exekučního řádu v nynější věci neshledal.
7. Kladl-li stěžovatel důraz na skutečnost, že sám bude muset uhradit náklady správce podniku povinného, lze jej i v této otázce odkázat na setrvalou rozhodovací činnost Ústavního soudu. Případným materiálním rizikům exekutora lze čelit např. požadováním složení zálohy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006), samozřejmě za situace, kdy by záloha, resp. zálohovaná činnost skutečně směřovala k úspěšnému ukončení exekuce, tj. ke skutečnému vymožení plnění [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2645/11 ze dne 12. 9. 2013 (N 163/70 SbNU 517) či III. ÚS 298/11 ze dne 10. 11. 2011 (N 192/63 SbNU 225)]. K aktuální nesolventnosti povinného vizte odst. 13 stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06.
8. Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel se v rozporu se setrvalými závěry rozhodovací činnosti Ústavního soudu nezabýval tím, zda oprávněný zavinil zastavení exekuce. Městský soud žádné důvody na straně oprávněného nezjistil, nadto se zabýval i tím, kdy nemajetnost povinného vyšla najevo. Za takového stavu není zřejmé, jak lépe ("méně formulářově") měl městský soud své rozhodnutí odůvodnit: sám stěžovatel žádné důvody na straně oprávněného netvrdí. Závěr městského soudu, že žádné takové důvody nejsou, tedy zjevně není excesivně stručný.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu