ECLI:CZ:US:2017:1.US.3285.17.1
sp. zn. I. ÚS 3285/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Růženy Bäumlové, zastoupené Mgr. Josefem Liscem, advokátem, se sídlem Klínovecká 1407, Ostrov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017 č. j. 190 ICm 2922/2014, 104 VSPH 874/2016-113 (MSPH 90 INS 623/2014) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. MSPH 90 INS 613/2014, 190 ICm 2922/2014, 29 ICdo 127/2017-150, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. října 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017 č. j. 190 ICm 2922/2014, 104 VSPH 874/2016-113 (MSPH 90 INS 613/2014). Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 190 ICm 2922/2014 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 4. září 2014 domáhala po žalovaném Ing. Vladimíru Boučkovi, MBA, insolvenčním správci dlužníka Sectuma. s., vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, situovaných v katastrálním území Ostrov nad Ohří. Návrh zdůvodnila tím, že obdržela od dlužníka Sectum a. s. (dříve FINESKO a. s.) finanční půjčku, která byla zajištěna pro věřitele kupní smlouvou, přičemž byla hned uzavřena zpětná kupní smlouva s tím, že po doplacení kupní ceny v měsíčních splátkách po 8 500 Kč bude vlastnictví nemovitostí bezplatně převedeno zpět na stěžovatelku. Kupní smlouvou došlo k převodu vlastnictví těchto nemovitostí na dlužníka, aniž právo zpětné koupě bylo do smlouvy vloženo. Dne 28. srpna 2014 obdržela stěžovatelka od insolvenčního správce vyrozumění o soupisu majetku, včetně předmětných nemovitostí, do majetkové podstaty dlužníka.
3. Městský soud v Praze jako soud insolvenční rozsudkem ze dne 11. ledna 2016 č. j. 190 ICm 2922/2014-48 (MSPH 90 INS 613/2014) zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení nemovitostí zapsaných v k. ú. Ostrov nad Ohří ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Sectum a. s.
4. K odvolání podanému stěžovatelkou Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. dubna 2017 č. j. 190 ICm 2922/2014, 104 VSPH 874/2016-113 (MSPH 90 INS 613/2014) rozsudek Městského soudu v Praze jako věcně správný potvrdil.
5. Stěžovatelka napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2017 č. j. MSPH 90 INS 613/2014, 190 ICm 2922/2014, 29 ICdo 127/2017-150 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že tzv. Smlouva o dílo č. 200506899, v níž se dlužník jako zhotovitel zavázal v bodě 1.2 zajistit prodej a zpětný prodej bytu a splácení hypotéky, je podle jejího názoru neplatná, neboť dlužník nikdy nezaplatil celou kupní cenu za odkoupení nemovitostí. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní úkony (smlouvy), které byly ve věci uzavřeny, odporují zákonu a příčí se dobrým mravům, takto měly být odvolacím soudem posouzeny jako neplatné a žalobě mělo být vyhověno. Podle názoru stěžovatelky nelze přitom opomenout, že stěžovatelka uzavřela předmětné smlouvy v existenční tísni pod tlakem exekuce.
7. Stěžovatelka napadla zejména odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť podle jejího názoru tento soud stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti měl za prokázané a které nikoliv a má za to, že tento soud nepostupoval v předmětné věci způsobem souladným s občanským soudním řádem a to v takovém rozsahu a způsobem, že porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné.
13. Ze závěrů, učiněných odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá, že dlužník nabyl vlastnické právo k nemovitostem dnem 3. března 2006 na základě kupní smlouvy za sjednanou kupní cenu v částce 1 800 000 Kč. Důvodem uzavření obou smluv (kupní i zpětné kupní smlouvy) bylo poskytnutí finančních prostředků stěžovatelce. Shodně se soudem prvního stupně neshledal, že by kupní smlouva byla neplatná, předmět koupě a výše sjednané kupní ceny je určitá, oběma stranám smluv byl rovněž znám účel, za jakým jsou kupní smlouvy uzavírány a byli s ním srozuměni. Dne 23. února 2006 byla uzavřena zpětná kupní smlouva, přičemž mezi účastníky je nesporné, že k úhradě kupní ceny podle zpětné kupní smlouvy v plné výši dosud nedošlo, stěžovatelka při jednání odvolacího soudu uvedla, že dosud nebyla uhrazena částka ve výši 94 000 Kč. Je tedy zřejmé, že zpětná kupní smlouva nebyla v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka splněna ani jednou ze smluvních stran a nadto se uplatnila domněnka odmítnutí plnění žalovaných podle §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tedy neprokázala, že by jí svědčilo vlastnické právo k nemovitostem a na tomto závěru nemohly nic změnit ani doklady o částečných platbách stěžovatelky za zpětnou kupní smlouvu. Proto odvolací soud návrh stěžovatelky na doplnění dokazování poštovními poukázkami a výpisy z účtu zamítl.
14. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že stěžovatelka v podaném dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti (kromě citace textu 237 o. s. ř.) zjevně nedosáhla požadavku, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
15. Pokud stěžovatelka namítá, že uzavřené smlouvy se příčí dobrým mravům a takto měly být odvolacím soudem posouzeny, je třeba poukázat na skutečnost, že tuto námitku vznesla až v podaném dovolání (č. listu 126). Ústavní soud opakovaně uvedl, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť jde o nová tvrzení, která nebyla vznesena v nalézacím ani odvolacím řízení. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02 a ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 1909/17).
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu