ECLI:CZ:US:2017:1.US.3306.17.1
sp. zn. I. ÚS 3306/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2017 č. j. 11 Co 361/2017-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 10. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 8. 2017 č. j. 64 Nc 2651/2015-134 byl zamítnut návrh otce na vydání předběžného opatření, jímž by byla matce uložena povinnost zdržet se kroků k přestupu nezletilé J. do Základní školy, Praha 9 - Horní Počernice, Ratibořská 1700, a aby matka byla povinna zajistit školní docházku nezletilé na Základní školu Praha 9 - Černý Most, Vybíralova 964/8. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl.
Stěžovatelka s postupem odvolacího soudu nesouhlasí a brojí proti němu předmětnou ústavní stížností. V ní poukazuje především na zdravotní stav nezletilé a nejlepší zájem dítěte, který musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podstatou ústavní stížnosti je přitom neshoda rodičů v tom, kterou základní školu by jejich dítě mělo navštěvovat. Stěžovatelka poukázala na negativní postoj otce ke studiu a kvalitnímu vzdělávání nezletilé, což považuje za rozporné se zájmem dítěte. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou jí, resp. nezletilé garantované čl. 2 odst. 2, č. l. 33 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze, a to z toho důvodu, že byť tato opatření mají prozatímní povahu, mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Je však třeba zdůraznit, že tento zásah zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohl způsobit porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 43/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 41/2 SbNU 27), usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06 ze dne 14. 6. 2007, a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, když jde o opatření, jejichž trvání je zásadně omezeno.
Ústavní soud ve své judikatuře dále vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
V souzené věci považuje Ústavní soud za podstatné, že městský soud své rozhodnutí adekvátně zdůvodnil, přičemž požadavkům, které jsou na rozhodnutí tohoto druhu obecně kladeny, napadené usnesení dostojí. V kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu lze uzavřít, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad. Také právní normy byly interpretovány a aplikovány ústavně konformním způsobem, přičemž důvody, pro které by závěr soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu