ECLI:CZ:US:2017:1.US.3364.17.1
sp. zn. I. ÚS 3364/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, doručovací adresa Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 27 Cdo 3150/2017-466, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2016 č. j. 71 Co 271/2016-413 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016 č. j. 116 C 31/2012-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. U okresního soudu se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 10.000 Kč po dvou žalovaných v souvislosti s nájmem svého bytu. Rozsudkem ze dne 18. 6. 2014 č. j. 116 C 31/2012-223 Okresní soud v Ostravě zavázal jednu ze žalovaných zaplatit stěžovatelce částku 5.000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Následné odvolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako bagatelní usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2014 č. j. 71 Co 443/2014-244. Spolu s odvoláním stěžovatelka napadla rozsudek nalézacího okresního soudu také žalobou pro zmatečnost, která byla soudu doručena dne 30. 7. 2014 a v níž namítala, že bylo rozhodnuto v její neprospěch v důsledku svévole a možného trestného činu soudce, který své rozhodnutí postavil na tvrzeních neodpovídajících skutečnosti a provedenému dokazování. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016, napadeným ústavní stížností, byla stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost zamítnuta, neboť nebylo shledáno, že by se dotčený soudce při rozhodování stěžovatelčiny věci dopustil trestného činu.
3. Proti usnesení okresního soudu stěžovatelka brojila odvoláním. Usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 71 Co 271/2016-413 Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení okresního soudu. Shledal, že stěžovatelka se svým návrhem fakticky domáhala přezkumu původního nalézacího rozsudku, což není přípustné, neboť prostřednictvím žaloby pro zmatečnost se nelze domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo právního posouzení. Podle krajského soudu postupoval rozhodující soudce v nalézacím řízení v souladu s občanským soudním řádem, a to při dokazování, hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci, právním posouzení i při odůvodnění svého rozhodnutí. Naopak se nedopustil žádného pro společnost nebezpečného činu, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a v důsledku něhož by bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky. Pokud pak stěžovatelka dále namítala, že nebyla poučena o možnosti podání žaloby pro zmatečnost, krajský soud poukázal na neexistenci takové povinnosti soudu ve smyslu §157 odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Při jednání před krajským soudem, při němž byla věc rozhodnuta, stěžovatelka vznesla také námitku podjatosti soudců daného senátu krajského soudu (o tři dny dříve ji zaslala též prostřednictvím e-mailu), s tím, že tito k ní mají nepřátelský vztah a v jiné její věci nadržovali druhému účastníku řízení, který ji okradl o část jejího majetku, a tak se podíleli na jejím okradení, pročež na ně podala trestní oznámení. Krajský soud, bez předložení věci nadřízenému soudu (dle §15b odst. 2 občanského soudního řádu) námitku neshledal důvodnou, neboť se týkala pouze rozhodovací činnosti soudců daného senátu v jiné věci a těmto soudcům nebyla známa žádná jiná skutečnost zavdávající důvody k pochybnosti o své nepodjatosti.
5. V usnesení krajského soudu byla stěžovatelka rovněž poučena o možnosti podání dovolání, což následně učinila. Usnesením ze dne 29. 8. 2017 č. j. 27 Cdo 3150/2017-466 však Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustné, neboť se věc (rozsudek okresního soudu napadený žalobou pro zmatečnost) týkala peněžité částky nepřevyšující 50.000 Kč (§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu).
6. Všechna tři rozhodnutí obecných soudů navazující na její žalobu pro zmatečnost stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní rekapituluje tvrzené pochybení soudce okresního soudu v původním nalézacím řízení, spočívající v řádném nevyhodnocení důkazů a ve vyvození chybných závěrů a dále v nepoučení stěžovatelky o možnosti podat žalobu pro zmatečnost (k tomu odkazuje i na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11). Krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a dále to, že dosud nerozhodl o její námitce podjatosti. Domnívá se, že z hlediska dotčeného zmatečnostního důvodu není nezbytné, aby bylo vedeno trestní řízení nebo vydáno rozhodnutí o trestnosti činu soudce nebo přísedícího; a dále že měla být v původním nalézacím řízení poučena o možnosti podat žalobu pro zmatečnost.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 116 C 31/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost byla shledána včasnou vůči všem třem napadeným rozhodnutím, a to nehledě na nepřípustnost podání dovolání v dané věci s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelka se totiž řídila nesprávným poučením krajského soudu, které jí nemůže být kladeno k tíži [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269) či například usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud odvíjel od doručení rozhodnutí o dovolání stěžovatelce (dne 8. 9. 2017).
10. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pouze pokud vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu je zejména v případě, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
11. Žádné pochybení ústavněprávní relevance však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů ani v jejich postupu ve věci neshledal. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné konkrétní námitky a argumenty vytýkající mu protiústavnost.
12. Pokud pak stěžovatelka namítala, že dosud nebylo rozhodnuto o její námitce podjatosti soudců krajského soudu, Ústavní soud jí nemohl dát za pravdu, neboť ze samotného rozhodnutí krajského soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, vyplývá opak. Krajský soud se vznesenou námitkou zabýval a shledal ji nedůvodnou, což náležitě osvětlil. Ústavní soud v jeho postupu neshledává žádnou protiústavnost.
13. Podobně není fakticky sporu mezi krajským soudem a stěžovatelkou ohledně interpretace zmatečnostního důvodu dle §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (rozhodnutí v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího), neboť i krajský soud výslovně uvedl, že v tomto ohledu není samo o sobě významné, zda soudce byl za svůj trestný čin odsouzen či zda jeho trestní stíhání bylo zastaveno nebo zda bylo vůbec zahájeno; nýbrž rozhodující je, zda ono jednání soudce představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a v důsledku takového jednání soudce bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení. Pokud pak jde konkrétně o posouzení stěžovatelčina případu a její žaloby pro zmatečnost, tedy o aplikaci uvedeného ustanovení a jeho výkladu na její konkrétní případ, krajský soud - jakož i před ním okresní soud - jasně vyložil, proč předpoklady daného zmatečnostního důvodu neshledal za naplněné. Jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno, přičemž bylo reagováno na všechny podstatné námitky a argumenty stěžovatelky. Mimoto i Ústavní soud, ve shodě s okresním soudem, podotýká, že nelze zaměňovat běžnou rozhodovací činnost soudce, včetně jeho hodnocení důkazů dle zásady volného hodnocení důkazů, na straně jedné a trestnou činnost soudce (přísedícího) vedoucí k rozhodnutí v neprospěch účastníka řízení na straně druhé. Neboli pokud soud rozhodne v neprospěch jednoho účastníka řízení, neznamená to automaticky, že se vůči němu dopustil trestného činu.
14. Konečně pokud stěžovatelka kritizovala, že v prvním rozsudku okresního soudu nebyla poučena o možnosti podat žalobu pro zmatečnost, Ústavní soud konstatuje, že i této námitce se krajský soud v napadeném rozhodnutí věnoval a dostatečně ji vypořádal. Vedle toho Ústavní soud zdůrazňuje, že toto nepoučení v daném případě ostatně fakticky nemělo pro stěžovatelku žádné nepříznivé následky, neboť stěžovatelka sama do dvou týdnů po doručení rozsudku své právní zástupkyni podala včasnou žalobu pro zmatečnost. Její případ je tedy velmi odlišný od případu řešeného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641; tam byla žaloba pro zmatečnost formálně podána po uplynutí zákonné lhůty; navíc se jednalo o případ, kdy byla přípustnost žaloby pro zmatečnost dána ex lege). V neposlední řadě nelze opomenout, že stěžovatelka v řízení před okresním soudem, čelíc podle svého názoru matoucímu, respektive nesprávnému poučení okresního soudu o opravných prostředcích, nezůstala bez odborné právní pomoci, ale byla zastoupena advokátkou.
15. S ohledem na vše shora uvedené Ústavní soud shrnuje, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces. Její ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu