ECLI:CZ:US:2017:1.US.3404.16.1
sp. zn. I. ÚS 3404/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Lichovníka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Königsmarkové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem Lucemburská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. MSPH 59 INS 14997/2010, 29 NSČR 118/2016-B-100 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015 č. j. MSPH 59 INS 14997/2010, 2 VSPH 60/2015-B-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejím námitkám, jež v rámci insolvenčního řízení vznášela proti postupu insolvenčního správce. Tím mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, které je jí zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je insolvenčním dlužníkem. Jako způsob řešení její insolvence byl zvolen konkurs, v jehož rámci bylo za účelem uspokojení věřitelů přistoupeno ke zpeněžení majetkové podstaty dlužnice.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 schválil insolvenční soud konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce.
4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 bylo na základě přezkoumání návrhu insolvenčního správce rozhodnuto o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (tzv. rozvrhové usnesení).
5. Následně se stěžovatelka odvolala k Vrchnímu soudu v Praze, který však usnesení insolvenčního soudu napadeným usnesením potvrdil, protože dospěl k závěru, že námitky uplatňované stěžovatelkou směřovaly vůči správnosti konečné zprávy (údaje o výši dosaženého výtěžku zpeněžení, údaje o výši prostředků na uspokojení pohledávek věřitelů). Ta je však předmětem jiné samostatné fáze insolvenčního řízení, která byla ukončena schválením konečné zprávy, čímž byly výsledky konkurzu postaveny najisto.
6. Stěžovatelka využila také mimořádného opravného prostředku a podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten se přiklonil k závěrům Vrchního soudu v Praze a v napadeném usnesení na základě úpravy obsažené v insolvenčním zákoně a své dosavadní judikatury uvedl, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že neobdržela vyúčtování obsahující celkovou dlužnou částku. Stěžovatelce tak není jasné, jakým způsobem byly insolvenčním správcem sráženy finanční prostředky z její mzdy a z důchodu jejího manžela.
8. Stěžovatelka také namítá, že v insolvenčním řízení byly nemovitosti v rámci zpeněžování majetkové podstaty prodávány pod cenou, což dovodila mj. ze skutečnosti, že tyto nemovitosti byly následně obratem prodávány za vyšší ceny. Insolvenční správce měl přitom tvrdit, že jsou tyto nemovitosti neprodejné a vyžádal si z tohoto důvodu od Městského soudu v Praze souhlas k jejich prodeji mimo dražbu. Dlužnici také nebylo sděleno, za jakou částku byly zpeněženy movité věci, které se v nemovitostech nacházely.
9. Když se stěžovatelka domáhala přehledného vyúčtování u insolvenčního správce, byla jí sdělena pouze celková částka umořující dluh a výše nákladů insolvenčního správce. Nikoliv údaje uvedené v bodech 7 a 8 tohoto usnesení.
10. Městský soud tak podle stěžovatelky ve svém rozhodnutí respektoval zcela nedoložené a nepopsané úkony a finanční transakce, které Vrchní soud svým usnesením potvrdil. Dovolací soud se pak podle stěžovatelky nezabýval její zásadní námitkou, a to nezákonným postupem insolvenčního správce, který hraničil s trestným jednáním. Tímto nedostatečným hodnocením námitek mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, když jsou jejich rozhodnutí projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tak v zásadě věcí obecných soudů (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá usnesení zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním obdobných námitek, jež namítala v průběhu řízení.
14. Nesouhlas stěžovatelky se závěry soudu a jejich odůvodněním však sám o sobě nezakládá úspěšnou ústavní argumentaci, která by vedla k vyhovění ústavní stížnosti. Takovou ústavní argumentaci podaná stížnost prakticky vůbec neobsahuje a kromě rozsáhlých nesouhlasných námitek vztahujících se k postupu insolvenčního správce v ní ústavněprávní relevanci má pouze samotné tvrzení o porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
15. Stěžovatelka navíc ani neuvádí, v čem přesně shledává rozpor napadených usnesení s právem na spravedlivý proces, kdy namísto toho ve své stížnosti brojí především proti úkonům insolvenčního správce, který jí dle jejího názoru nedostatečně objasnil, jak bylo v rámci insolvenčního řízení naložené se získanými finančními prostředky. Jedinou výtkou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu tak je, že se nedostatečně zabýval nezákonností postupu insolvenčního správce, který dle stěžovatelky hraničí s trestným jednáním. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že se soud námitkami zabýval, avšak tyto byly shledány jako opožděné, jelikož se vztahovaly k fázi insolvenčního řízení, která byla v souladu s insolvenčním zákonem ukončena schválením konečné zprávy, k níž se tyto námitky fakticky vztahují.
16. Pokud jde o stěžovatelkou napadaný postup insolvenčního správce, který shledává jako hraničící s trestným jednáním, je možno ji v případě jejich pochybností pouze odkázat na využití postupu souladného s trestněprávními předpisy, tedy obrátit se v této věci se svým podezřením na orgány činné v trestním řízení. V případě stěžovatelkou tvrzeného neoprávněného strhávání peněz i po skončení insolvenčního řízení ji pak lze odkázat na hájení svých práv soudní cestou před civilními soudy.
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu