ECLI:CZ:US:2017:1.US.3420.17.1
sp. zn. I. ÚS 3420/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, stěžovatele K. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Dočkalovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 20, Krnov, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 66 T 83/2016-1385, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2017 č. j. 6 To 69/2017-1581 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 971/2017-63, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. listopadu 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 66 T 83/2016-1385 uznán vinným v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, v bodech 3), 4), 5) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech 6), 10) organizátorstvím podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §175 odst. 2 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podané stěžovatelem Krajský soud v Ostravě, usnesením ze dne 31. března 2017 č. j. 6 To 69/2017-1581, jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud pak dovolání, které stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když nebyly provedeny jím po celou dobu řízení navrhované důkazy, zjevně prokazující jeho nevinu. Podle tvrzení stěžovatele ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích řádně neodůvodnily, proč navržené důkazy neprovedly a neuvedly, jak se vypořádaly s jeho námitkami, které mohly prokazovat jeho nevinu. Proto napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.
6. Dále stěžovatel namítal, že vzhledem k množství jím navržených, závažných neprovedených důkazů, došlo k nerovnováze postavení účastníků řízení a zpochybnil, že se obecné soudy řídily zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel rovněž uvedl, že po celou dobu trestního řízení nezatajoval žádné informace, naopak se navrhovanými důkazy snažil celou věc pravdivě rozkrýt, ale soudy po celou dobu řízení vystupovaly z pozice silnějšího nikoliv nestranného soudu a důkazy svědčící o jeho nevině neprovedly.
7. Stěžovatel dále poukázal na to, že se v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyskytují chyby v datech jeho jednotlivých činností, časový sled událostí neodpovídá tomu, co sám vylíčil a soudem popsaný faktický stav tak vůbec neodpovídá realitě.
8. Stěžovatel k doplnění ústavní stížnosti, sepsané advokátkou Mgr. Petrou Dočkalovou, zaslal předsedkyni I. senátu Ústavního soudu Kateřině Šimáčkové podání ze dne 13. listopadu 2017 a ze dne 20. listopadu 2017, ve kterých v podstatě zopakoval svá tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti a požadoval osobní slyšení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. Posouzení kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
13. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
14. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.
15. Odvolací soud nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení práva na obhajobu stěžovatele nebo porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci, neboť soud prvního stupně provedl v hlavním líčení důkazy v souladu s trestním řádem a v rozsahu, který by mu umožňoval bez pochybností ve věci rozhodnout. K tomu provedl všechny důkazy potřebné k objasnění skutkových okolností a z konkrétních důvodů zamítl návrhy na další doplnění dokazování. Krajský soud v tomto postupu neshledal žádné pochybení a sám zamítl návrhy na doplnění dokazování přednesené stěžovatelem, spočívající ve výslechu svědků a vypracování revizního znaleckého posudku na svědka Petra Filipa, neboť provádění těchto důkazů považoval za nadbytečné, když věrohodnost svědka byla dostatečně objasněna a krajský soud o ní neměl žádné pochybnosti.
16. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že především soud prvního stupně zjistil a popsal jednání stěžovatele, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v §2 odst. 6 trestního řádu.
17. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
18. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu