ECLI:CZ:US:2017:1.US.3445.17.1
sp. zn. I. ÚS 3445/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Holinky, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem, se sídlem Poděbradova 2738/16, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2017 č. j. 12 C 179/2017-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a to pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práva na soukromý a rodinný život, práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces.
2. U okresního soudu se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené trestným činem žalovaných, přičemž svou žalobu později rozšířil o požadavek náhrady nemajetkové újmy způsobené mu trestným činem žalovaných. Usnesením ze dne 8. 6. 2017 č. j. 20 C 262/2016-51 Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl o vyloučení stěžovatelova návrhu na náhradu nemajetkové újmy k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že se jedná o samostatný žalobní návrh z titulu ochrany osobnosti, ovšem věci s touto právní specializací není samosoudkyně v dané věci oprávněna řešit. Stěžovatel následně v rámci samostatného řízení ve věci náhrady nemajetkové újmy, vedeném pod sp. zn. 12 C 179/2017, podal návrh na spojení obou svých věcí, avšak okresní soud usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 12 C 179/2017-71, napadeným ústavní stížností, stěžovatelovu návrhu nevyhověl. Toto usnesení s odkazem na §169 odst. 2 občanského soudního řádu neobsahuje odůvodnění, jen odkaz na to, že nebylo rozhodnuto ve věci samé, povaha věci připouští rozhodnutí bez vyhotoveného odůvodnění a z obsahu spisu je zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto.
3. Stěžovatel s tímto rozhodnutím a vedením dvou samostatných řízení ve svých věcech, které mají shodný skutkový základ, nesouhlasí a považuje to za protiústavní. Připomíná princip hospodárnosti řízení, zásady spravedlivého procesu i skutečnost, že duplicita řízení pro něj bude znamenat větší psychickou zátěž (s ohledem na trauma způsobené mu trestným činem). Poukazuje přitom na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně nálezy sp. zn. III. ÚS 236/13, sp. zn. II. ÚS 2013/10 a sp. zn. I. ÚS 230/09.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pouze pokud vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu je zejména v případě, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. V kontextu rozhodování o spojení či vyloučení věcí dle §112 občanského soudního řádu tak Ústavní soud konkrétně konstatoval, že by jej mohl přezkoumávat jen tehdy, pokud by při něm obecné soudy porušily některé ústavně zaručené právo nebo svobodu, což však připadá v úvahu v zásadě pouze za situace, kdy by byl v procesu interpretace a aplikace příslušného ustanovení občanského soudního řádu obecným soudem obsažen excesivní prvek libovůle či svévole (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1246/16 ze dne 1. 8. 2016).
8. Nic takového však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Jak vyplývá z obsahu spisu, okresní soud rozhodl o projednávání obou stěžovatelových věcí v samostatných řízení z důvodu jejich odlišného právního základu. Neboli přestože oba žalobní návrhy stěžovatele - na náhradu majetkové škody a na náhradu nemajetkové újmy - mají obdobný skutkový základ (tvrzená újma způsobená stěžovateli trestným činem žalovaných); jejich právní posouzení se řídí odlišnými normami. Takové odůvodnění pro nespojení obou stěžovatelových věcí Ústavní soud považuje za přijatelné z ústavněprávního hlediska, nikoli za excesivní či svévolné, a tedy neshledává žádný důvod pro svůj kasační zásah.
9. Pokud přitom stěžovatel odkazoval na předchozí nálezová rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl kritizován též postup obecných soudů v otázce nespojení vícera věcí ke společnému řízení, Ústavní soud zdůrazňuje zásadní odlišnosti daných případů od nynějšího případu stěžovatele. V nálezu sp. zn. III. ÚS 236/13 ze dne 16. 7. 2015 (N 129/78 SbNU 51) Ústavní soud reagoval na situaci, kdy bylo odděleně - a rozdílně - rozhodováno o v zásadě týchž pohledávkách jednoho subjektu proti stěžovateli, které se pouze vztahovaly k různým časovým obdobím; věci tedy měly totožný skutkový i právní základ a jejich oddělené projednávání vedlo ke zbytečně zvýšeným nákladům pro stěžovatele, který se už tak nacházel v tíživé finanční situaci. Naproti tomu v nyní projednávaném případě, jak bylo zmíněno výše, mají obě věci stěžovatele rozdílný právní režim; nehledě na to, že ani zatím nelze předvídat zatížení stěžovatele zvýšenými soudními výlohami, neboť o nákladech řízení a jejich náhradě bude okresní soud rozhodovat až na závěr řízení. Pokud pak jde o další dvě odkazovaná rozhodnutí, nález sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347) a nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), ty se oba vztahovaly ke kontextu exekučního řízení (a odměny exekutora), v němž zpravidla dochází k velmi odlišnému finančnímu zatížení povinného oproti zatížení žalobce v nalézacím řízení. Mimoto je záhodno podotknout, že ani v jednom z rozhodnutí zmiňovaných stěžovatelem Ústavní soud nepřezkoumával přímo rozhodnutí obecného soudu o spojení či vyloučení věcí dle §112 občanského soudního řádu.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku-Místku nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani nebylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek. Stejně tak nelze mít za to, že by již samo toto rozhodnutí bez dalšího představovalo nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu