ECLI:CZ:US:2017:1.US.3539.17.1
sp. zn. I. ÚS 3539/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Začala a Pavla Doležela, obou zastoupených Mgr. Martinem Začalem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 429/2017-54 ze dne 4. 9. 2017 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 18 Nc 51/2017-39 ze dne 6. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením okresní soud zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrkyni uložena povinnost nad rámec obvyklé správy nenakládat s majetkem a právy, kterých nabyla na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. 66 D 109/2015-139, a to konkrétně s pohledávkou zůstavitele z vypořádání družstevního podílu v bytovém družstvu, s podílem na bytové jednotce 120/3, s podílem o velikosti 1/12 na pozemku p. č. X, jak je vše specifikováno ve výroku I. usnesení. Krajský soud zrekapituloval, že stěžovatelé ve svém odvolání uvedli, že odpůrkyně je nemohoucí osobou staršího věku s velmi špatným zdravotním stavem, o kterém lze s vysokou mírou pravděpodobnosti spekulovat, že hraničí se svéprávností. Je odkázána na péči svých příbuzných, což v daném případě činí syn odpůrkyně, který je zároveň dlužníkem navrhovatelů. Je zde tedy vysoká míra pravděpodobnosti a důvodná obava navrhovatelů, že vzdání se dědického podílu ze strany syna odpůrkyně bylo vedeno pouze snahou docílit, aby nezískal žádný majetek, ze kterého by mohly být uspokojeny pohledávky navrhovatelů jako věřitelů. Odvolací soud potvrdil skutkové závěry, které okresní soud ve věci učinil a upozornil, že v řízení o nařízení předběžného opatření obecně platí, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázána (§75c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a současně však z povahy věci zde není prostor pro dokazování v procesním smyslu, přičemž co do ostatních skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, postačí, budou-li osvědčeny. Míra osvědčení se řídí situací a naléhavostí řešení. Krajský soud vysvětlil, že v tomto řízení musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Navrhovatelé se v návrhu, ale i v odvolání omezili toliko na popis skutkového stavu s argumentací, která představuje obsahově tvrzení o hypotetickém důkazu, který je právně nepřípustný a z hlediska posuzování podmínek předběžného opatření nedostatečný.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na nesprávné právní posouzení otázky posouzení osvědčení okolností ohledně obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí s tím, že obecné soudy nesprávně posoudily otázky míry unesení břemene důkazního a břemene tvrzení ohledně osvědčení výše uvedené obavy. Podle stěžovatelů je odůvodnění nepřezkoumatelné, protože nedává žádnou odpověď na to, jak budou moci docílit stěžovatelé výkonu rozhodnutí proti majetku, když bude tento majetek v mezidobí zcizen. Pokud odpůrkyně v současnosti jakkoliv majetek zcizí na třetí osobu, nebudou mít stěžovatelé možnost se z takového majetku za účelem úhrady dluhů jejího syna jakkoliv uspokojit a kvůli absenci takového majetku k uspokojení jim zákonitě vznikne újma. Stěžovatelé uvádí, že mohou ovlivnit v dané věci možnost vykonatelnosti rozhodnutí (a to vůči případným dalším 3. osobám jako nabyvatelům) u nemovitostí cestou poznámky spornosti či relativní neúčinnosti v katastru nemovitostí, což také stěžovatelé učinili. Nicméně co se týče majetku movitého a pohledávek, zákon žádný obdobný prostředek jako poznámka spornosti či neúčinnosti neumožňuje. Jedinou možnou cestou, jak docílit toho, aby výkon rozhodnutí nebyl ohrožen, byla možnost vydání předběžného opatření. Osvědčit či prokázat skutečnost, že zde existuje možnost, že by odpůrkyně takovou dispozici s majetkem provedla, nelze spravedlivě po stěžovatelích požadovat, jelikož taková skutečnost či obava, která ještě nenastala, je ze své podstaty neprokazatelná. Stěžovatelé rovněž uváděli, že přesvědčení stěžovatelů o možné absenci vědomí o vlastním právním jednání odpůrkyně svědčí skutečnost, že odpůrkyně nejednala v dědickém řízení přímo, ale byla zastoupena právním zástupcem
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování a zohlednění argumentace druhé strany, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Je však povinností obecných soudů přihlížet i k právům druhé strany. Obecné soudy vysvětlily, proč návrhu stěžovatelů nevyhověly, a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda skutkové závěry a hodnocení na úrovni podústavního práva jsou správné či nikoli. Hypotetický zásah spočívající v údajném ohrožení dobytnosti pohledávky stěžovatelů pak nemůže být posuzován jako zásah do jejich vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, neboť takovýmto zásahem nemůže být tvrzené hypotetické znemožnění vymahatelnosti jejich pohledávky proti synovi odpůrkyně.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu