ECLI:CZ:US:2017:1.US.3641.16.1
sp. zn. I. ÚS 3641/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., správce konkurzní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond, a.s., se sídlem Nezvalova 423, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1366/2016-295 ze dne 27. června 2016, č. j. 25 Cdo 1368/2016-280 ze dne 27. června 2016 a č. j. 25 Cdo 371/2016-271 ze dne 27. června 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu řízení
1. Stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond, a.s. (dále jen "fond TREND"), se dne 26. 1. 2004 přihlásil do trestního řízení vedeného proti několika obžalovaným u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 6 T 5/2005 s nárokem na náhradu škody v celkové výši přes jednu miliardu Kč, kterou měli obžalovaní způsobit tím, že pro fond TREND realizovali poškozující obchody a nevýhodně jej zavazovali v obchodních vztazích. Poté, co byl jeho rozsudek několikrát zrušen, vydal krajský soud dne 8. 10. 2012 rozsudek č. j. 6 T 5/2005-23926, kterým byli někteří obžalovaní shledáni vinnými a současně byli pro některé skutky obžaloby zproštěni. V rozsahu odsuzujícího výroku byla obžalovaným uložena povinnost zaplatit poškozenému fondu TREND náhradu škody ve výši několika mnohamilionových částek včetně úroků, v rozsahu zprošťujícího výroku byl se svým nárokem na náhradu škody dle §229 odst. 3 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal v neprospěch obžalovaných odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, o kterém však nebylo Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") věcně rozhodnuto, neboť dne 1. 1. 2013 proběhla amnestie prezidenta republiky a vrchní soud svým usnesením č. j. 12 To 33/2010 ze dne 13. 1. 2013 podle ustanovení §257 trestního řádu z důvodu §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a s přihlédnutím k čl. II amnestie rozhodl o zastavení trestního stíhání obžalovaných pro skutky, pro něž byli rozsudkem krajského soudu zproštěni. Ze spisu vyplynulo, že ve zbývající části bylo trestní řízení z důvodu amnestie zastaveno usnesením krajského soudu č. j. 6 T 5/2005-24108 ze dne 25. 1. 2013; někteří z obžalovaných však trvali na projednání trestní věci a ve vztahu k nim bylo trestní řízení ukončeno usnesením vrchního soudu č. j. 12 To 20/2014-24447 ze dne 13. 5. 2014.
2. Civilní žalobou ze dne 20. 5. 2013 se stěžovatel domáhal náhrady škody, kterou měli žalovaní způsobit fondu TREND v letech 1995-1996 skutky, pro něž byli rozsudkem okresního soudu zproštěni obžaloby. Tři nároky na zaplacení mnohamiliónových částek s příslušenstvím byly v roce 2014 vyloučeny k samostatnému řízení a stěžovateli byl posléze udělen souhlas k vyloučení těchto pohledávek z konkurzní podstaty úpadce. Nároky jakož i běh promlčecích lhůt byly posuzovány podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 ve vztahu k žalovaným vně organizační struktury fondu a podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 ve vztahu k žalovaným, kteří byli v postavení člena statutárního orgánu fondu.
3. Rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") č. j. 9 C 359/2014-185 ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9 C 360/2014-146 ze dne 27. 7. 2015 a č. j. 9 C 361/2014-152 ze dne 13. 4. 2015 byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení uplatněných nároků. Ve vztahu k některým ze žalovaných, kteří v minulosti zastupovali fond TREND nebo ovlivňovali jeho jednání, aplikoval soud čtyřletou subjektivní promlčecí lhůtu podle obchodního zákoníku, jež začala plynout okamžikem zavedení nucené správy na fond TREND dne 31. 10. 1996; toho dne se totiž nucený správce mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Tato lhůta marně uplynula dne 31. 10. 2010, neboť právo na náhradu škody žalobce uplatnil v trestním řízení až dne 26. 1. 2004. Vůči dalším žalovaným aplikoval soud dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu dle občanského zákoníku, pro jejíž počátek je rozhodné, kdy se žalobce dozvěděl (nikoliv "mohl" dozvědět) o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jak vyplývá ze zprávy nuceného správce fondu TREND, ten se o škodě dozvěděl nejpozději dne 22. 2. 1997. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta tedy marně uplynula dne 22. 1. 1999, neboť žalobce uplatnil právo na náhradu škody v trestním řízení až dne 26. 1. 2004. Okolnost, že ve vztahu ke všem žalovaným ještě běžely v době uplatnění nároku (dne 26. 1. 2004) desetileté objektivní promlčecí lhůty (jejichž počátek se odvíjel od uzavření sporných smluv), byla bez právního významu, neboť nároky se promlčely již uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nálezy sp. zn. I. ÚS 634/04 a sp. zn. IV. ÚS 262/10) okresní soud uvedl, že vznesení námitky promlčení neodporovalo dobrým mravům, neboť z obsahu spisu nevyplynulo, že by některý ze žalovaných činil nějaké kroky, které by fondu TREND po zavedení nucené správy objektivně bránily uplatnit nárok na náhradu škody včas; uplatnění námitky promlčení tak nebylo zneužitím práva na úkor investičního fondu. Naopak, pokud fond TREND nárok na náhradu škody včas neuplatnil - ačkoliv ze spisu vyplývá, že nucený správce tak plánoval učinit již v roce 1997 a za tím účelem navázal spolupráci s advokátní kanceláří - jednal nedbale a touto svou nedbalostí sám zavinil promlčení nároku. Okresní soud dále uvedl, že teoreticky uvažováno, pokud by fond TREND uplatnil nárok na náhradu škody v adhezním (nebo civilním) řízení např. dne 22. 2. 1998, k promlčení nároku na náhradu škody by nedošlo. Na běh promlčecích lhůt tedy amnestie žádný vliv neměla, neboť nárok fondu TREND na náhradu škody se promlčel již před vyhlášením amnestie tím, že fond neuplatnil svůj nárok v otevřených subjektivních promlčecích lhůtách dle občanského a obchodního zákoníku. Je proto bez právního významu, kdy se fond či jeho zástupce dozvěděl o rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Stěžovatel podal do rozsudků odvolání, ve kterém tvrdil, že se nejdříve dne 2. 1. 2013 dozvěděl, že z důvodu amnestie prezidenta republiky jsou jeho řádně uplatněné a nezpochybněné nároky na náhradu škody v trestním řízení liché. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/10 dále namítal, že vznesení námitky promlčení v této věci odporuje dobrým mravům.
4. Rozsudky krajského soudu č. j. 47 Co 166/2015-260 ze dne 1. 12. 2015, č. j. 47 Co 270/2015-247 ze dne 18. 12. 2015 a č. j. 47 Co 167/2015-226 ze dne 29. 9. 2015 došlo k potvrzení výše uvedených rozsudků okresního soudu. Krajský soud poukázal na to, že poškozeným ve věci je přímo úpadce, tedy fond TREND, nikoliv žalobce (stěžovatel) jako insolvenční správce. Proto se čtyřletá subjektivní promlčecí doba dle obchodního zákoníku v případě některých žalovaných odvíjela od data, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, tedy od okamžiku zavedení nucené správy dne 31. 10. 1996, jelikož nucený správce byl povinen přijmout bezodkladně opatření ke zjednání nápravy a zajištění ochrany práv investorů. Ve vztahu k dalším žalovaným začala dvouletá subjektivní promlčecí lhůta dle občanského zákoníku běžet nejpozději dnem 22. 2. 1997. Žalobce (stěžovatel) jako insolvenční správce nastoupil do funkce dne 13. 11. 2002, kdy již byl nárok na náhradu škody promlčen. I kdyby v té době promlčecí doba ještě neuplynula, nástupem insolvenčního správce do funkce by se její běh nepřerušil, ani nezastavil. K zastavení promlčecí doby by došlo až uplatněním nároku, v tomto případě v trestním řízení dne 26. 1. 2004. Jak správně konstatoval nalézací soud, v té době již však nároky byly promlčeny, nebylo by tedy možné jim vyhovět ani v případě, že by se v trestním řízení odpovědnost žalovaných za škodu prokázala. Vyhlášená amnestie tak v tomto případě neměla žádný vliv na běh promlčecí doby. Pokud jde o námitku promlčení ve vztahu k dobrým mravům, žalobce netvrdil, že by po zavedení nucené správy žalovaní bránili či ztěžovali oprávněným osobám jednat za fond či podat žalobu na náhradu škody.
5. Stěžovatel napadl rozsudky krajského soudu dovoláními, ve kterých namítal nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že (i) odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku škody, a tedy i počátek běhu promlčecí doby, a navíc neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanými v rozporu s dobrými mravy, přestože se promlčení dovolávali pachatelé, kteří škodu způsobili úmyslnou trestnou činností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 ze dne 10. 4. 2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011), že (ii) s ohledem na to, že škoda byla způsobena úmyslným jednáním proti dobrým mravům, právní vztahy fondu TREND s prvním ze žalovaných neměly být posuzovány v režimu obchodního zákoníku, nýbrž v režimu občanského zákoníku, a že (iii) nebylo podle §3030 nového občanského zákoníku (dále jen "NOZ") aplikováno jeho ustanovení §6 odst. 2, které zapovídá vznesení námitky promlčení, pokud by se tak měl účastník řízení obohatit ze svého protiprávního jednání.
6. Napadenými usneseními Nejvyššího soudu, která byla stěžovateli doručena dne 19. 8. 2016, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelova dovolání jako nepřípustná podle §237 o. s. ř. K námitce (i) uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí s odkazem na přehledné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pouze poukázal na to, že žalovaní nebránili oprávněným osobám ve včasném uplatnění práva na náhradu škody, ani je neztěžovali. K argumentu stěžovatele, že závěr o promlčení nároku je zjevně nespravedlivý, protože promlčení se dovolává ten, kdo úmyslně způsobil škodu a následně svou protiprávní činnost důkladně zastíral, Nejvyšší soud připomněl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy se zásadně posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním relevantním okolnostem sporu, zejména k počínání žalovaného v souvislosti s námitkou promlčení, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací uplatnění námitky promlčení je úmysl poškodit či znevýhodnit oprávněnou osobu. Uplatněné námitky spočívající v odkazu na tvrzené úmyslné jednání žalovaných, jímž způsobili škodu, tak dle Nejvyššího soudu postrádaly charakter právní otázky, která by byla podstatná pro posouzení oprávněnosti vznést námitku promlčení a kterou by měl dovolací soud řešit. K námitce (ii) Nejvyšší soud uvedl, že mu stěžovatel k rozhodnutí předkládá otázky spočívající v posouzení zjištěného skutkového stavu, jejichž řešení mu ale na rozdíl od nalézacího soudu nepřísluší. Navíc podle občanského zákoníku by promlčení vzhledem ke kratší lhůtě nastalo ještě dříve, takže žaloba by musela být také zamítnuta. Ani námitka (iii) nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 21 cdo 3612/2014, publikovaný pod R 4/2016), podle níž ustanovení §3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §§1 až 14 NOZ na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013.
II. Argumentace účastníků řízení
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními Nejvyššího soudu, který se odmítl věcně zabývat jeho dovoláními, přestože byla přípustná a věcně projednatelná, mu byl odepřen přístup k soudu. Tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivé řízení a soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. K pozadí věci stěžovatel uvádí, že z fondu TREND byly odčerpány stamilionové částky skutkově komplikovanou a sofistikovanou trestnou činností, jejíž rozkrývání a prokazování bylo velice složité, jak o tom svědčí déle než 8 let probíhající trestní stíhání. Z důvodu amnestie však bylo toto stíhání zastaveno a uvedená trestná činnost zůstala nevyšetřena a nepotrestána. Fondu TREND proto nezbylo, nežli náhradu škody uplatnit v občanskoprávním řízení.
9. Na tyto specifické okolnosti stěžovatel podle svých tvrzení poukázal ve svých dovoláních. Namítal v nich, že k promlčení nároků na náhradu škody nedošlo, protože škoda nevznikla samotným uzavřením nevýhodných smluv, ale až v okamžiku, kdy k jednání žalovaných přistoupil následek a došlo ke zmenšení majetku fondu TREND. Pokud by snad přesto k promlčení došlo, je nutné námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť se jednalo o činnost natolik složitou a náročnou na dokazování, že až v trestním řízení bylo možné zjistit míru odpovědnosti konkrétních osob, skutkový stav a vzniklou škodu; zjištění těchto okolností nebylo v silách stěžovatele jako správce konkurzní podstaty (srov. odlišná stanoviska soudců k usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/13 ze dne 24. 9. 2013). Ani orgány činné v trestním řízení si ale s prokazováním a zjišťováním výše škody nedokázaly po dobu několika let poradit, což nakonec vyústilo v amnestijní rozhodnutí, které znemožnilo důsledné vyšetření všech rozhodných okolností. Promlčení se navíc dovolávali pachatelé trestné činnosti, ačkoliv nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Dle názoru stěžovatele nebyly tyto otázky judikaturou dovolacího soudu dosud řešeny, a žádaly si posouzení nejvyšší soudní instancí, přičemž odkaz na předchozí ustálenou judikaturu dovolacího soudu nebyl namístě. Pokud jde o výklad ustanovení §3030 NOZ přijatý v rozhodnutí publikovaném pod R 4/2016, ten podle stěžovatele zcela neguje jeho znění, není tedy ústavně konformní a tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
10. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na nálezy Ústavního soudu vydané před účinností NOZ (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016), které přikazují obecným soudům, aby při nalézání práva upustily od formalismu, hledaly spravedlivé řešení, např. aplikováním zásady výkonu práv s dobrými mravy, a neposkytovaly ochranu protiprávnímu jednání. V rozporu s těmito nálezy však Nejvyšší soud neučinil nic pro nalezení spravedlivého a ústavně konformního řešení předmětných věcí a spokojil se se strohým a sofistikovaným zdůvodněním zjevné nespravedlnosti, které se příčí dobrým mravům i ústavním zásadám.
11. Ve svém vyjádření ke stížnosti Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel pouze opakuje námitky založené jen na své subjektivní interpretaci skutkových zjištění soudů a opomíjí, že obsahem jeho dovolání byly pouze otázky skutkové a nikoliv právní, jež by mohl dovolací soud řešit. Polemizuje tak s právním závěrem o nepřípustnosti dovolání, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud neměl ve svých usneseních odkazovat na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, upozornil Nejvyšší soud, že jde nejen o rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ale také o ustálenou rozhodovací praxi týkající se nemožnosti pravé zpětné účinnosti ustanovení §1 až 14 občanského zákoníku, kterou aproboval i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2306/16 ze dne 25. 10. 2016).
III. Posouzení Ústavním soudem
12. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že tato stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.
13. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].
14. V dané věci Nejvyšší soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatele nejsou přípustná podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy postrádaly charakter právní otázky řešitelné dovolacím soudem a ustanovení §3030 NOZ nebylo dle judikatury možné vykládat tak, že by způsobovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení §§1 až 14 NOZ na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, přičemž Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud tedy své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. I kdyby měl Ústavní soud za to, že takový výklad podústavního práva je nesprávný, nebo že přiléhavější by byl výklad jiný, k zásahu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by soud svými rozhodnutími zasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy pokud by byl výklad podústavního práva chybný v intenzitě extrémnosti, kdyby šlo o svévoli apod. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
16. Ústavní soud podotýká, že ke stěžovateli tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovily nižší obecné soudy, kterým je v zásadě vyhrazeno přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy; jejich rozhodnutí přitom stěžovatel touto ústavní stížností nenapadá. Podle nich vznesení námitky promlčení neodporovalo dobrým mravům, neboť z tvrzení stěžovatele ani z obsahu spisu nevyplynulo, že by některý ze žalovaných po zavedení nucené správy bránil fondu TREND uplatnit nárok na náhradu škody včas. Jakkoliv musí být dle Ústavního soudu obecné soudy v této oblasti citlivé a opatrné a posoudit podobné námitky v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků, není možné prolomit zákonný institut promlčení, jestliže ze skutkových okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, není možné dovozovat její rozpor s dobrými mravy.
17. V této souvislosti obecné soudy vysvětlily, že poškozený trend FOND mohl svůj nárok na náhradu škody včas uplatnit prostřednictvím nuceného správce, který se o škodě dozvěděl nejpozději dnem 22. 2. 1997. Ze spisu přitom dle nalézacího soudu vyplynulo, že se k takovému kroku nucený správce v roce 1997 chystal a za tím účelem navázal spolupráci s advokátní kanceláří. Z toho je zřejmé, že nárok na náhradu škody mohl nucený správce v průběhu promlčecí doby uplatnit nejen prostřednictvím civilní žaloby, ale také včasným uplatněním nároku v trestním řízení, pokud již v té době probíhalo, příp. podáním trestního oznámení obsahujícího jasný požadavek, aby konkrétním osobám byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. V daném případě tedy neměla amnestie vyhlášená prezidentem republiky dne 1. 1. 2013 žádný vliv na běh promlčecích lhůt, neboť nároky fondu TREND na náhradu škody se promlčely již dlouho před vyhlášením amnestie. Nebylo by tak možné jim vyhovět ani v případě, že by se v trestním řízení odpovědnost obžalovaných za škodu prokázala.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem vznesené argumenty byly v rozhodnutích obecných soudů vypořádány, a jeho námitka týkající se porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces proto neobstojí.
19. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu