ECLI:CZ:US:2017:1.US.3647.17.1
sp. zn. I. ÚS 3647/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2017 sp. zn. 5 T 11/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2017 sp. zn. 7 To 405/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 23. 11. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva")
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále "obvodní soud") uznal stěžovatele vinným rozsudkem ze dne 3. 9. 2014 č. j. 5 T 1 1/2014-169 ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, neboť bránil své tehdejší manželce v užívání nemovitosti během roku 2013. V pozdějším řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 78/2015 byl stěžovatel trestně stíhán pro obdobné jednání učiněné v průběhu roku 2014. V tomto pozdějším řízení poškozená (bývalá manželka stěžovatele) podle stěžovatele v hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2015, kdy byla slyšena jako svědek, výslovně uvedla, že dům užívat nechtěla a nikdy neměla v plánu v něm bydlet. Obvodní soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, nicméně Městský soud v Praze (dále "městský soud") rozhodl v souladu s odvoláním stěžovatele a vydal v tomto pozdějším řízení zprošťující rozsudek dne 24. 3. 2016 pod sp. zn. 5To 54/2016. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy dřívějšího řízení vedeného pod sp. zn. 5 T 11/2014 a ukončeného pravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 9. 2014, neboť rozsudek městského soudu ze dne 24. 3. 2016 (resp. výpověď poškozené ze dne 5. 10. 2015) stěžovatel označil jako nový, dříve neznámý důkaz, který stěžovatele zcela vyviňuje ze spáchání uvedeného trestného činu.
3. Obvodní soud zamítnul návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení svým usnesením ze dne 26. 6. 2016 sp. zn. 5 T 11/2014. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k městskému soudu, který usnesení obvodního soudu zrušil a vrátil k novému projednání, neboť obvodní soud měl provést dokazování výslechem poškozené, aby si tak obvodní soud ujasnil její vyjádření učiněné v souvislosti s obdobným jednáním odsouzeného ve vztahu ke stejné nemovitosti, a proto nemohl odpovědně o návrhu stěžovatele rozhodnout. Městský soud ve svém rozhodnutí také uvedl, že změna ve výpovědi se jeví změnou zásadní a to takovou, jaká by mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci stěžovatele.
4. Obvodní soud v rámci rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení provedl výslech poškozené. Po provedeném dokazování došel k závěru, že pro povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky, neboť po právní moci rozsudku nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dosud neznámé. V předmětném pravomocném rozsudku totiž bylo posuzováno období ode dne 25. 6. 2013 do dne 18. 11.2013 a poškozená nedokázala určit přesný moment, kdy se rozhodla, že již v domě bydlet nechce. Obvodní soud z výslechu poškozené dovodil, že v době, kdy dům s dětmi opouštěla, jakož i v době, kdy stěžovatel vyměnil zámky a v době bezprostředně následující, nelze považovat její opuštění domu za definitivní. Situace se až následně vyvinula tak, že bylo jasné, že se jim se stěžovatelem nepodaří spory urovnat a že se tedy do domu, který obýval stěžovatel, natrvalo vracet nebude. Obvodní soud tak uzavřel, že nelze výpověď učiněnou poškozenou 5. 10. 2015 vztáhnout i na toto období, kdy z výpovědi poškozené vyplynulo, že v předmětném období (v roce 2013) nepozbyla zájmu nemovitost užívat. Obvodní soud z těchto důvodů napadeným usnesením ze dne 6. 9. 2017 návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnul.
5. Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu stěžovatel opět podal stížnost k městskému soudu, tento však stížnost stěžovatele napadeným usnesením ze dne 13. 10. 2017 zamítnul, neboť se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Obvodní soud totiž za této situace dle městského soudu správně shledal, že ve svých nových výpovědích učiněných po právní moci odsuzujícího rozsudku vyneseného v této trestní věci se poškozená věcně nijak neodchýlila od své původní výpovědi učiněné v hlavním líčení v původním řízení v této trestní věci. Změna její výpovědi přitom měla být podle stěžovatele jedinou novou - dříve neznámou - skutečností opodstatňující povolení obnovy dřívějšího řízení v této trestní věci. Poškozená ve svých nových výpovědích s ničím novým nepřišla a její původní tvrzení nezpochybnilo ani nic jiného, což opodstatňovalo zamítnutí návrhu stěžovatele.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepovolily obnovu řízení i přes to, že stěžovatel jednoznačně prokázal pomocí nových důkazů, že skutek nebyl trestným činem. Napadenými rozhodnutími také bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatele tím, že jeho věc bude rozhodnuta v souladu s ustálenou judikaturou a nikoliv nepředvídatelným a svévolným výkladem práva ve stěžovatelův neprospěch a také tím, že obvodní soud dle stěžovatele nenásledoval právní názor soudu vyššího stupně a městský soud se nedržel ani svého vlastního právního názoru a uchýlil se k deformaci důkazů v neprospěch stěžovatele.
7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Jeho úkolem však není přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem v řízení před ním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995).
9. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil. [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele. Městský soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 21. 2. 2017 uvedl jako důvod pro zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 26. 9. 2016 to, že soud prvního stupně nevyslechl poškozenou pro ujasnění jejího vyjádření učiněného 5. 10. 2015 v pozdějším řízení, přičemž lze totiž důvodně dovozovat, že takový postoj měla poškozená i v době předcházející, tedy v době řízení, o jehož obnovu stěžovatel žádal. Obvodní soud věc znovu projednal, vyslechl poškozenou a z její výpovědi zjistil, že nelze její vyjádření učiněné v pozdějším řízení vztáhnout i na dobu předcházejí. Obecné soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění všech jimi učiněných závěrů nevykazuje vady, neboť v jejich postupu není logický rozpor a nevykazuje znaky libovůle. Dokazování bylo obvodním soudem doplněno, tak jak bylo uloženo ve zrušujícím usnesení městského soudu ze dne 21. 2.2017. V úvahách a závěrech obecných soudů učiněných po tomto doplnění dokazování není žádný rozpor, a to ani se zprošťujícím rozsudkem pro navazující období, a Ústavní soud postup obecných soudů shledává ústavně konformním.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu