ECLI:CZ:US:2017:1.US.3893.16.1
sp. zn. I. ÚS 3893/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Praha 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 7 Tdo 350/2016-113, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. listopadu 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. 5 T 89/2012 byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Trestného jednání se tyto osoby měly dopustit ve stručnosti tím, že jako příslušníci Policie České republiky, v rozporu s §45 odst. 1 písm. a), b), i) a §48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, v jednotlivých ve výroku o vině uvedených případech a lokalitách, v době svého volna mezi službami, či v době čerpání dovolené, vykonávaly v kompletním služebním stejnokroji, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům Policie České republiky. Konkrétně prováděly dohled nad silničním provozem a řídily jej, tedy zastavovaly motorová vozidla, bránily jim ve vjezdu do ulice, odkláněly dopravu, vykazovaly zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovaly s dopravním značením, usměrňovaly pohyb vozidel i chodců, případně prováděly hlídkovou činnost v místech natáčení i v civilním oděvu. Jednaly tak přitom pod příslibem vyplácení finanční odměny ve výši 2 000 Kč za jednu směnu od jednoho z obviněných, který tyto akce podle požadavků různých subjektů zabývajícího se filmovou a televizní produkcí sjednával, na tyto akce je vysílal a dohodnutou odměnu jim následně vyplácel. Produkčními společnostmi jim bylo bezplatně poskytnuto i občerstvení. Popsanou činností stěžovatele i ostatních obviněných bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech na veřejných komunikacích a prostranstvích, kde obvinění policisté tuto činnost neoprávněně vykonávali. Za uvedené jednání byl stěžovatel podle §331 odst. 3 trestního zákoníku, za použití jeho §43 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 300 denních sazeb s výší denní sazby 100 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 6 měsíců. Podle §83 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 3 roků.
3. Uvedený rozsudek byl k odvolání několika obviněných (včetně stěžovatele) v neveřejném zasedání podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 26. března 2014 sp. zn. 7 To 87/2014. Zároveň bylo podle §223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno jejich trestní stíhání, neboť k tomu měly být splněny podmínky podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Odvolací soud se ztotožnil s názorem obviněných, že v jejich případě měla být porušena zásada ne bis in idem vzhledem k jejich předchozímu pravomocnému propuštění ze služebního poměru za zcela totožné jednání. Proti uvedenému usnesení ale podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných, na jehož základě bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. 7 Tdo 1118/2014 a odvolacímu soudu bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém usnesení žádný důvod pro zastavení řízení neshledal.
4. Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. března 2015 sp. zn. 7 To 87/2014 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 trestního řádu sám rozhodl o jeho uložení ve stejné délce trvání podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tím bylo napraveno formální pochybení soudu prvního stupně ve výroku o tomto druhu trestu, který byl omylem uložen podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 7 Tdo 350/2016-113 jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že obecné soudy dospěly k protiústavním závěrům při interpretaci zásady ne bis in idem, tedy zákazu dvojího souzení a potrestání za týž čin (skutek), jenž vyplývá z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Uvedenou zásadu je třeba vztáhnout i na případ příslušníka ozbrojeného sboru propuštěného ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů za totožné jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, a toto propuštění by mělo být v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považováno za trest. V tomto ohledu stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že řízení o propuštění ze služebního poměru je zvláštním řízením, jiným než řízení o kázeňském přestupku.
6. Souvisejícími otázkami se měl výstižně zabývat Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, jež bylo vydáno v jiné trestní věci, jakož i řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V nich mělo být konstatováno, že za trest v širším slova smyslu (materiálně vzato) je třeba považovat nejen trest vyslovený v trestním řízení, ale také propuštění ze zaměstnání v příčinné souvislosti s trestným jednáním. Samotný stěžovatel považuje ztrátu svého zaměstnání, navíc bez respektování zásady presumpce neviny, za citelný trest. V nyní posuzované věci se však Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci obsažené ve vlastních rozhodnutích ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 a ze dne 23. dubna 2014 sp. zn. 7 Tdo 451/2014. Učinil tak bez toho, aby věc předložil velkému senátu k přijetí sjednocujícího stanoviska.
7. Právní názor Nejvyššího soudu, jenž zaujal v napadeném usnesení, vychází podle stěžovatele z nesprávného překladu evropských norem do českého jazyka, konkrétně textu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jak tento soud poukázal v usnesení ze dne 15. února 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006, slovo "delikt", podle verze originálu Úmluvy v anglickém jazyce "offence" a ve francouzském jazyce "infraction" je zaměňováno za trestný čin, ačkoliv tomuto slovu v českém jazyce odpovídají termíny přestupek i trestný čin. Trestný čin se v anglickém jazyce označuje jako "criminal offence" a ve francouzském jazyce jako "infraction criminelle". Dále stěžovatel namítá, že podle dlouhodobé a neměnné judikatury Evropského soudu pro lidská práva uvedený článek dopadá na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy i přestupky, popř. na jiné správní delikty, a výjimečně i na disciplinární delikty. Zásada ne bis in idem tudíž není omezena na trestní řízení. Rozhodující je totožnost skutku, a nikoliv totožnost právní kvalifikace. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech odsouzení osoby nejdříve soudem za trestný čin a poté k jejímu postižení správním orgánem za přestupek (např. rozsudek ze dne 23. října 1995 ve věci Gradinger proti Rakousku, stížnost č. 15963/90), nebo kdy se tak stalo v obráceném pořadí (např. rozsudek ze dne 30. července 1998 ve věci Oliveira proti Švýcarsku, stížnost č. 25711/94).
8. S poukazem na závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 sp. zn. 10 Ad 1/2012, vydaného ve věci jednoho ze spoluobviněných, stěžovatel namítá, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů má znaky trestního řízení. I v něm se totiž ctí zásada presumpce neviny, jakož i řada znaků a prvků uplatněných v trestním řízení. Rozhodnutí o propuštění považuje za sankci, když je navíc projednáváno jednání trestněprávní povahy, převyšující závažnost kázeňského přestupku, a důvodem propuštění nebylo hrubé porušení přísahy, ale zahájení trestního řízení. Služební funkcionář měl svým postupem zmařit možnost trestního postihu stěžovatele tím, že vytvořil překážku ne bis in idem, když jej z důvodu zahájení trestního stíhání za totožné jednání propustil ze služebního poměru. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §40 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s tím, že je koncipováno tak, aby nedocházelo k narušování trestního stíhání a presumpce neviny, a výslovně stanoví postup za situace, kdy je prvotně zahájeno trestní stíhání, aby nedocházelo k jeho narušení.
III.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že napadeným usnesením došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť za stejné jednání, jež bylo posouzeno jako trestný čin, měl být již v minulosti sankcionován propuštěním ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru. Ústavní soud se uvedenou otázkou zabýval v usnesení ze dne 17. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 3538/16 (uvedené usnesení je veřejně přístupné v databázi NALUS; http://nalus.usoud.cz), kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou jiným spoluobviněným ve stejné trestní věci a proti témuž rozhodnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům.
13. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na úvaze, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Primárním účelem propuštění není ochrana zájmu, který mohl být trestným jednáním příslušníka dotčen, nýbrž ochrana dobré pověsti bezpečnostního sboru, která by v případě jeho setrvání v něm byla ohrožena.
14. V souladu s uvedeným rozlišením je pak skutečnost, že zatímco kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 citovaného zákona), v případě řízení o propuštění ze služebního poměru zákon nic takového nestanoví, resp. nejde o důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Rovněž platí, že pravomocné odsouzení příslušníka za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, nebrání propuštění ze služebního poměru. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve svém §42 odst. 1 písm. a) a b) takovýto následek naopak výslovně předpokládá.
15. Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud zvažoval i možnost, zda použití zásady ne bis in idem neplyne v dané věci přímo z Úmluvy, pročež se zabýval otázkou, zda v případě propuštění ze služebního poměru nejde o "trest" ve smyslu jejího čl. 6 a 7, resp. zda řízení o tomto propuštění nemá trestněprávní povahu a není vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Pro účely tohoto posouzení použil tzv. "Engel kritéria", obsažená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. června 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemsku, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72.
16. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. V této souvislosti Nejvyšší soud dovodil, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů do trestního práva nespadá, což stěžovatel nezpochybňuje. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž té, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Lze dodat, že druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoliv kumulativní. V současné době používá Evropský soud pro lidská práva tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, pak třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Pokud se však delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578).
17. Z napadeného usnesení dále vyplývá, že Nejvyšší soud ve vztahu ke druhému kritériu uvedl, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů "ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby" (§1 odst. 1 citovaného zákona), přičemž "takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají". Na argumentovaném základě tak nebylo možné identifikovat propuštění ze služebního poměru jako represivní opatření, které by bylo možno "materiálně" pokládat za trest. Jak již bylo uvedeno výše, jde pouze o jednu z forem skončení služebního poměru. Věcný podklad pro úsudek, že v případě propuštění ze služebního poměru jde o trest ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nakonec Nejvyšší soud neshledal ani v rámci posouzení třetího kritéria, představovaného druhem a závažností sankce.
18. Napadené usnesení se vypořádalo i s námitkou stěžovatele, že jeho věc měla být s ohledem na rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce výkladu zásady ne bis in idem předložena k rozhodnutí velkému senátu. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil důvody, pro které neshledává rozpor mezi právními závěry obsaženými v jeho usneseních sp. zn. 7 Tdo 1118/2014 a sp. zn. 5 Tdo 1399/2007. Posledně uvedené usnesení se týkalo řízení o přestupku, které je trestněprávní povahy, a nikoliv propuštění ze služebního poměru.
19. Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal se stěžovatelem uplatněnou argumentací, přičemž jeho právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části jeho odůvodnění, jakož i na odůvodnění již zmíněného usnesení sp. zn. III. ÚS 3538/16.
20. Protože napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobod stěžovatele, Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předseda senátu