ECLI:CZ:US:2017:1.US.3905.16.1
sp. zn. I. ÚS 3905/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jarmily Wagnerové, zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 30 C 47/2016-24 ze dne 1. 4. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 282/2016-78 ze dne 27. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu přiložených podkladů vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 30 C 47/2016-24 ze dne 1. 4. 2016, vydaným v řízení o odpůrčí žalobě, Okresní soud v Ostravě (dále též "okresní soud") vyhověl návrhu žalobkyně - společnosti STAVIASTAV, s. r. o., na nařízení předběžného opatření a uložil stěžovatelce jakožto žalované, aby nedisponovala jednak s peněžními prostředky na stanoveném bankovním účtu, a to až do výše 1 000 000 Kč (výrok I.), a jednak s podílem ve výši 100 % ve společnosti INRE 2010, s. r. o., IČ: 28653106 (výrok II.). V pořadí třetím výrokem soud zakázal společnosti INRE 2010, s. r. o., nakládat s nemovitostmi v rozhodnutí blíže specifikovanými. Od odůvodnění předběžného opatření v souladu s §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), okresní soud přitom upustil.
O posléze podaném odvolání stěžovatelky a společnosti INRE 2010, s. r. o., rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 8 Co 282/2016-78 ze dne 27. 7. 2016 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.), ovšem s výjimkou jeho výroku III., který změnil tím způsobem, že návrh na vydání předběžného opatření v předmětné části zamítl (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud nesprávně postupoval dle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., jež absenci odůvodnění usnesení podmiňuje tím, že návrhu na předběžné opatření je zcela vyhověno. V tomto případě však jednotlivé výroky rozhodnutí nalézacího soudu a petit žalobkyní podaného návrhu na nařízení předběžného opatření navzájem nekorespondovaly. Stěžovatelka považovala za nepřípustné, aby obecný soud při formulaci výroku svého rozhodnutí upravoval petit návrhu dle svého uvážení, zejména za situace, kdy součástí rozhodnutí není odůvodnění. Stěžovatelka mimo to dovozovala povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí, byť by se jím zcela vyhovovalo předloženému návrhu, z nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 a sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno vyložit v souladu s jeho smyslem a účelem, kterým je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Nalézací soud stěžovatelka podrobila kritice konečně též za to, že ji neinformoval o důvodech, proč byla omezena při nakládání se svým majetkem, neboť jí spolu s napadeným usnesením nezaslal odpůrčí žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření. Později, až po rozhodnutí odvolacího soudu, jí byl na podkladě výslovné žádosti doručen toliko návrh na nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že popsaným postupem nalézacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Totéž právo měl porušit i odvolací soud, který se výše zmíněnými námitkami, přestože je stěžovatelka uplatnila v odvolání, vůbec nezabýval, což má za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Stěžovatelka zastávala dále názor, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, resp. že žalobkyně neprokázala okolnosti, které by svědčily o obavě, že výkon soudního rozhodnutí bude ohrožen. Naopak bylo zjištěno, že stěžovatelka má majetek, ze kterého by bylo možné případnou pohledávku uspokojit, a to obchodní podíl ve společnosti INRE 2010, s. r. o., která je vlastníkem několika nemovitých věci, dále pobírá důchod, má účet u banky a byla jí vyplacena kupní cena za byt ve výši 1 700 000 Kč. Podle stěžovatelky nebylo v řízení osvědčeno, že by se tohoto majetku zbavovala, přičemž se důrazně ohradila proti tvrzením odvolacího soudu o svém údajně lehkomyslném jednání, které postrádá jakýkoliv logicky akceptovatelný základ. Stěžovatelka závěrem poukázala na nepřiměřenost předběžného opatření s ohledem na hodnotu jejího obchodního podílu ve společnosti INRE 2010, s. r. o., dosahující řádu několika milionů, která je v nepoměru s odpůrčí žalobou požadovanou částkou 700 000 Kč.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Je třeba zdůraznit, že v projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti nařízení předběžného opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jinými slovy, Ústavní soud závěry soudů z pozice jakési další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný účinek. Účel předběžného opatření tak spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Ústavní soud je v této fázi řízení povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Pochybení podobného charakteru Ústavní soud ve stěžovatelčině věci přitom nezjistil.
K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno, Ústavní soud připomíná, že s touto možností občanský soudní řád výslovně u předběžných opatření počítá. Pokud Ústavní soud ve stěžovatelkou poukazovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121) a sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393) dovodil, že absence odůvodnění u předběžného opatření je neústavní, pak tato úvaha byla podmíněna jednak konkrétními okolnostmi řešených případů (šlo o předběžná opatření, u nichž nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž byla vydána jako ochrana před domácím násilím), ale především se týkala právní úpravy účinné do 22. 1. 2009. Tehdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle §104a nemusí obsahovat odůvodnění." Ustanovení §169 o. s. ř. doznalo však od 23. 1. 2009 změn, když zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí rozhodnutí odůvodňovat mj. o usnesení, jímž se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. Ústavní soud tento stav právní úpravy přivedl, aniž by bylo v zásadě upuštěno od požadavků vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 citovaném výše, k judikatornímu posunu, resp. k rozšíření příslušné interpretace. V usneseních sp. zn. I. ÚS 1037/15 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3573/14 ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 2192/16 ze dne 9. 8. 2016 (a dalších) byl akceptován deficit neodůvodnění prvostupňového usnesení (zcela vyhovujícího návrhu na vydání předběžného opatření), jestliže důvody k vydání předběžného opatření byly seznatelné z obsahu návrhu na jeho vydání, s nímž se stěžovatel mohl seznámit, a případné námitky stěžovatele byly vypořádány v rozhodnutí odvolacího soudu.
Právě taková situace panovala i v nyní posuzované věci. Třebaže odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z jeho celkového kontextu - vytvořeného odpůrčí žalobou a návrhem na nařízení předběžného opatření - je v dané věci dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně odvíjel prokázání potřeby zatímní úpravy, pročež nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl projevem libovůle. Stěžovatelka měla možnost se proti návrhu na vydání předběžného opatření bránit v rámci podaného odvolání, což také učinila. Krajský soud se následně zcela jasně a srozumitelně vyjádřil k důvodům, které jej vedly k přesvědčení, že předpoklady pro vydání předběžného opatření byly splněny. Samotnou věcnou správnost závěrů obecných soudů (tedy zda navrhovatelka osvědčila existenci relevantních faktů, či nikoliv), Ústavní soud, jak již bylo shora naznačeno, přitom zásadně nepřezkoumává.
Co se týče stěžovatelkou rozporovaných úprav petitu návrhu žalobkyně ze strany nalézacího soudu, Ústavní soud podotýká, že soud není otrocky, tj. do nejmenšího detailu, vázán návrhem, resp. jeho petitem. Dispoziční zásada velí, že nesmí překročit návrh a musí jej vyčerpat, avšak ve vztahu k jeho podstatě. V tomto ohledu soud přikročil k dovolenému zjednodušení, když část petitu obsahující výčet všech obvyklých dispozic s majetkem jako prodej, darování, zatížení atd. převzal do výroku svého rozhodnutí v souhrnné podobě jako zákaz nakládání s obchodním podílem. Obdobně pak nalézací soud postupoval při formulaci zákazu dispozice s prostředky na bankovním účtu. Je pravda, že nalézací soud současně omezil stěžovatelku v nakládání s prostředky na bankovním účtu částkou 1 000 000 Kč, přestože petit návrhu žádný limit nestanovil a žalobkyně v něm požadovala, aby se předběžné opatření dotklo zůstatku na účtu. Vzhledem k tomu, že částka 1 000 000 Kč vyjadřuje hodnotu pohledávky, jejíž postoupení je předmětem uplatněné odpůrčí žaloby, lze výše popsaný postup soudu považovat toliko za "upřesnění" petitu, kterým se soud nikterak neodchýlil od jeho podstaty, resp. od toho, jak byl žalobkyní zamýšlen. Naopak, pokud by soud k příslušné konkretizaci nepřistoupil, konal by v rozporu se zásadou proporcionality, neboť by stěžovatelku omezil v míře nepřiměřené ohrožení zájmů žalobkyně. Z výše řečeného je dle názoru Ústavního soudu možno dovodit, že nalézací soud i ve vztahu k zákazu dispozice s peněžními prostředky návrhu (ve smyslu jeho podstaty) plně vyhověl a že mu tedy nevznikla povinnost rozhodnutí odůvodnit.
Ústavní soud na druhou stranu nepřehlédl existenci určitých dílčích nedostatků v postupu obecných soudů, na něž v ústavní stížnosti upozornila stěžovatelka. Za prvé se jednalo o nečinnost nalézacího soudu spočívající v nedoručení návrhu na nařízení předběžného opatření. I kdyby k takovému pochybení skutečně došlo, nutno poznamenat, že stěžovatelka netvrdila, že by ji to zabránilo v tom, aby se seznámila se skutkovými a právními argumenty uvedenými v návrhu na předběžné opatření a předložila soudu protiargumenty. Obsah odvolání stěžovatelky, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, svědčí naopak o detailní znalosti návrhu žalobkyně, který zjevně měla k dispozici. Ústavní soud, aniž by mínil jakkoliv zpochybňovat povinnost obecných soudů doručovat dotčeným osobám se stejnopisem usnesení též návrh na předběžné opatření, jak jim výslovně ukládá občanský soudní řád (srov. §76c odst. 2), se proto v tomto konkrétním případě přiklonil k názoru, že vytýkané procesní pochybení nalézacího soudu nenabylo intenzity, která by znamenala porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Stěžovatelce je dále možno přisvědčit, že na její odvolací námitky, týkající se nedoručení návrhu na vydání předběžného opatření, resp. úprav petitu ve vazbě na absenci odůvodnění, odvolací soud adekvátně nereagoval. Tyto byly nakonec zodpovězeny Ústavním soudem, přičemž je patrné, že k jednotlivým pochybením v řízení před okresním soudem buď vůbec nedošlo (úpravy petitu), anebo k nim došlo, nicméně toto nemělo za následek reálné zkrácení stěžovatelčiných práv (nedoručení návrhu na vydání předběžného opatření). Za daných okolností ani absenci vypořádání předmětných námitek v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za natolik vážnou vadu, která by způsobila, že by řízení o vydání předběžného opatření jako celek vybočilo z mezí spravedlivého procesu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud dodává, že ve vztahu k výroku II. usnesení krajského soudu č. j. 8 Co 282/2016-78 ze dne 27. 7. 2016 a výroku III. usnesení okresního soudu č. j. 30 C 47/2016-24 ze dne 1. 4. 2016, tj. výrokům týkajících se společnosti INRE 2010, s. r. o., bylo nutno hodnotit stěžovatelku jako osobu k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť je pojmově vyloučeno, aby jimi bylo zasaženo do jejích základních lidských práv a svobod. Ústavní soud proto v takto vymezené části ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu