ECLI:CZ:US:2017:1.US.4164.16.1
sp. zn. I. ÚS 4164/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Milošem Sochorem, Nám. Svobody 91/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2592/2016-305, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015 č. j. 70 Co 227/2015-191, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 70 Co 273/2014-145, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 70 Co 15/2014-86, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2015 č.j. 22 C 48/2013-178, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2014 č.j. 22 C 48/2013-134 a ze dne 16. 10. 2013 č. j. 22 C 48/2013-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody ve výši 1.047.000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.800.000 Kč. Tyto nároky mu měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Šumperku proti jeho osobě a dále v souvislosti s dalšími řízeními vedenými u téhož soudu. Stěžovatel se v průběhu soudního řízení domáhal na soudu prvního stupně ustanovení zástupce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2013 č. j. 22 C 48/2013-78 bylo o tomto návrhu rozhodnuto tak, že se zamítá. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dne 23. 1. 2014 č. j. 70 Co 15/2014-86 shora uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesení odvolacího soudu bylo doručeno stěžovateli do datové schránky dne 17. 2. 2014).
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2014 č. j. 22 C 48/2013-134 byla žaloba stěžovatele odmítnuta. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 18. 6. 2014 č. j. 70 Co 273/2014-145 tak, že se usnesení soudu I. stupně ve výroku o odmítnutí žaloby ohledně náhrady škody ve výši 1.047.000 Kč s příslušenstvím potvrzuje. Ve zbývající části, ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.800 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení, bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Důvodem pro částečné zrušení usnesení soudu prvního stupně bylo především vyjasnění otázky pasivně legitimovaného subjektu (usnesení odvolacího soudu bylo doručeno stěžovateli do datové schránky dne 3. 7. 2014).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2015 č. j. 22 C 48/2013-178 bylo rozhodnuto o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.800.000 Kč, vzniklou v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání tak, že se žaloba zamítá. Obvodní soud uzavřel, že vedené trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012 č. j. 2 To 4/2012-252, které nabylo právní moci téhož dne a žaloba byla u soudu podána dne 5. 3. 2013. Z uvedeného důvodu měl obvodní soud za to, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčeno, neboť uplynula od pravomocného skončení řízení doba delší 12 měsíců (6 měsíců promlčecí doba, 6 měsíců maximální délka lhůty, po kterou se promlčení staví pro předběžné projednání nároku žalovanou). K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dne 6. 8. 2015 č. j. 70 Co 227/15-191 výrokem II. napadeného rozsudku tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem I. odvolací soud nepřipustil rozšíření žaloby o částku 1.047.000 Kč.
K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2592/2016-305 tak, že výrokem I. řízení o dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu zastavil a výrokem II. ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily jeho žalobní návrh toliko formálně. Nevzaly přitom v potaz konkrétní případ žalobce a nezbytnost výkladu aplikovaných ustanovení právních předpisů s ohledem na smysl úpravy zakotvené k zajištění náhrady újmy způsobené veřejnou mocí a zaručená práva garantovaná ústavním pořádkem. Stěžovatel poukázal též na to, že nebyl osobně přítomen při vyhlášení rozhodnutí o zproštění obžaloby a tedy ani s tímto rozhodnutím nebyl v uvedeném okamžiku osobně seznámen. Příslušné trestní řízení a řízení o náhradě škody je přitom nutné striktně rozlišit. Ukončení trestního řízení automaticky neznamená zahájení jiného, typově zcela odlišného, řízení o náhradě škody. Zastoupení v trestním řízení automaticky neznamená pokračování právní pomoci ze strany advokáta pro případ takového dalšího řízení o náhradě škody. Stěžovatel opakovaně upozorňoval na fakt, že s rozhodnutím o zproštění obžaloby nebyl seznámen. Soud však tento argument paušálně odmítl, aniž by skutkově zkoumal, kdy se stěžovatel mohl skutečně seznámit se všemi rozhodnými skutečnostmi. Den právní moci rozhodnutí v trestní věci nemůže být v případě stěžovatele určující. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že nárok na náhradu újmy uplatnil u příslušného úřadu (Ministerstvo spravedlnosti) včas. Příslušný úřad má podle zmíněného zákona č. 82/1998 Sb. do šesti měsíců nároku vyhovět anebo informovat žadatele o tom, proč nároku nevyhovuje. Uplatnění nároku u příslušného úřadu je přitom nezbytnou podmínkou uplatnění případné žaloby u soudu. Úřad však v rámci těchto šesti měsíců nerozhodl a informaci o tom, že žádosti navrhovatele nevyhovuje, zaslal později.
Stěžovatel má za to, že ze shora uvedených důvodů došlo v projednávaném případě k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud si v souvislosti s projednávaným případem vyžádal soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 48/2013, načež dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k některým z napadených rozhodnutí opožděná, nepřípustná či zjevně neopodstatněná.
Chronologicky vzato se Ústavní soud věnoval nejprve přezkumu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 70 Co 15/2014-86, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2013 č. j. 22 C 48/2013-78, jímž byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce stěžovatele v řízení před obecnými soudy. Z vyžádaného soudního spisu plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 17. 2. 2014 a ústavní stížnost je tak ve vztahu k tomuto usnesení podána opožděně.
Dalšími napadenými rozhodnutími bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2014 č. j. 22 C 48/2013-134 a následně Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 70 Co 273/2014-145. Ve vztahu k té části usnesení městského soudu v Praze, jíž došlo k potvrzení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (část výroku týkající se náhrady škody ve výši 1.047.000 Kč) je ústavní stížnost nepřípustná. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatel nenapadl tuto část rozhodnutí dovoláním, jak byl poučen odvolacím soudem. Ve zbytku bylo rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno a vráceno k řízení před soud prvního stupně.
Následně se Ústavní soud zabýval ústavností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2592/2016-305, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015 č.j. 70 Co 227/2015-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2015 č.j. 22 C 48/2013-178. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolatel nevymezil žádný dovolací důvod a ani předpoklady přípustnosti dovolání a z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání nemohl přezkoumat. Takto odůvodněné dovolání má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti rozsudkům městského a obvodního soudu, jež předcházela podání dovolání, nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
Dovolání stěžovatele nepředstavuje efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelových základních práv.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel ve svém dovolání dostatečně určitě nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání; Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, odmítl-li dovolání jako nepřípustné. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a ústavní stížnost ve vztahu k jeho rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2013 č. j. 22 C 48/2013-78 a Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 70 Co 15/2014-86 pro opožděnost (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu), ve vztahu ke shora vymezené části výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 70 Co 273/2014-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015 č. j. 70 Co 227/2015-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2015 č. j. 22 C 48/2013-178 pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2592/2016-305 pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu