ECLI:CZ:US:2017:1.US.4221.16.1
sp. zn. I. ÚS 4221/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016 č. j. Nco 130/2016-977, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2016 (doplněno 3. 1. 2017, 15. 1. 2017), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž vyhověl námitce podjatosti, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i návrh na odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh odůvodnil tím, že na rozhodnutí o ústavní stížnosti je přímo vázán další průběh řízení před krajským soudem a mohla by nastat situace, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojil proti usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o námitce podjatosti vznesené v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Vrchní soud v Praze vyhověl této námitce a věc přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aniž by byly naplněny zákonné předpoklady. Stěžovatel obsáhle polemizuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, přičemž znovu poukazuje na okolnosti, jež dle jeho názoru vznesenou námitku podjatosti činí nedůvodnou (věcná nesprávnost, opožděnost, nekompetentnost rozhodujícího soudu, porušení principu kontradiktornosti atd.). Vrchním soudem v Praze nemělo být vyhověno námitce podjatosti a v důsledku nesprávného rozhodnutí bude ve věci jednat a rozhodovat nezákonný soud a soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem.
4. O ústavní stížnosti stěžovatele shodného obsahu rozhodoval Ústavní soud usnesením ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3897/16, kterým byla odmítnuta jako nepřípustná dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti (stěžovatel měl své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost).
5. Ústavnímu soudu stěžovatel vytýkal údajnou nepředvídatelnost a nejednotnost jeho rozhodování, neboť prý v obdobných věcech "při shodných důvodech", rozhodoval o námitce podjatosti soudců (nevyhovění podané námitce podjatosti), že není ústavní stížnost přípustná. V případě pozitivního rozhodnutí, jímž je věc odňata zákonnému soudci a přidělena k rozhodnutí jinému soudci, ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a tvrdil, že uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 3897/16 ze dne 16. 12. 2016 se ve svých důsledcích odchyluje od ustálené rozhodovací činnosti opačným způsobem.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Podle ustanovení §14 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže, se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
8. Stěžovatel projednávanou ústavní stížností napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o námitce podjatosti, vznesené v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočky v Liberci pod sp. zn. 83 Co 308/2015 (Okresní soud v České Lípě pod sp. zn. 21 P 33/2013-575, sp. zn. 83 Co 308/2015). Předmětem řízení je úprava výchovných poměrů nezletilého dítěte J. K., jeho otcem je stěžovatel a matkou Z. Š. Vrchní soud vyhověl této námitce a věc přikázal k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
9. Stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud akceptovat, neboť jsou jen nesouhlasem s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Především je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynuly důvody, které vedly k vyhovění uplatněné námitky. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se za situace, kdy jak matka nezletilé, tak i otec nezletilé v minulosti na krajském soudu působili, jeví jako vhodné k vyloučení jakýchkoli pochybností ohledně nepodjatosti soudce, aby z projednávání a rozhodování v této věci byli všichni soudci krajského soudu vyloučeni. Proto (i s přihlédnutím k vyjádření matky, otce i opatrovníka nezletilé) podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, že tato změna dostatečně reflektuje potřebu odstranit možné pochybnosti o nikoli nestranném rozhodování liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího a současně zachovává působnost Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího pro prvostupňový Okresní soud v České Lípě.
10. Je třeba zdůraznit, že právní úprava institutu vyloučení soudce (popř. přísedícího či dalších osob vyjmenovaných v ustanovení §17 a §17a o. s. ř.) není založena na nutnosti průkazu podjatosti této konkrétní osoby, ale že důvodem vyloučení je - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. - již pouhá důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti. Tato pochybnost pak může mít původ v poměru konkrétní osoby k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům. Pokud by takový způsob zpochybňování nestrannosti soudců byl tolerován, docházelo by k nepřípustným obstrukcím a k porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Je přitom třeba zdůraznit, že právo na zákonného soudce mají všechny strany sporu, tedy žalobce i žalovaný.
11. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněné soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s §169 o. s. ř., aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat. Ústavní soud neshledal žádný důvod se údajnou protiústavností výše označených rozhodnutí zabývat nad rámec stěžovatelem uplatněných námitek.
12. K námitce stěžovatele o nejednotnosti rozhodování Ústavního soudu dále Ústavní soud uvádí. Z přehledu judikatury skutečně vyplývá, že mnohé věci byly podobně jako případ stěžovatele odmítnuty pro nepřípustnost (srov. usnesení ze dne 14. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13, ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2884/13, ze dne 10. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2458/15 či ze dne 30. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2812/15). Kromě těchto usnesení III. senátu lze zmínit např. i usnesení IV. senátu (usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3060/15, usnesení ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2460/15, usnesení ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2814/15), usnesení II. senátu (usnesení ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3473/14, usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2953/14, usnesení ze dne 15. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2284/14, usnesení ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 866/14, usnesení ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1509/14, usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2150/14) či I. senátu (usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3477/14). Z letmého přehledu judikatury je možno konstatovat, že jde o přístup, který je v poslední době dominantní. Přesto stěžovateli musí Ústavní soud přitakat, že lze zmínit i rozhodnutí, jež odmítají obdobné stížnosti stěžovatelů pro zjevnou neopodstatněnost, a to především rozhodnutí I. senátu (usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 504/15, usnesení ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2599/14, usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 2481/13), ale i starší rozhodnutí IV. senátu (usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 252/15, usnesení ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2926/14) či II. senátu (usnesení ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1715/15). Na tomto místě lze i poukázat na to, že v některých těchto věcech rozhodoval Ústavní soud i nálezově: lze zmínit např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. i ÚS 371/04 (N 121/34 SbNÚ 255), na který navazovala další judikatura, či úplně z poslední doby nález ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 (ten se nicméně týkal specifické věci užití žaloby pro zmatečnost, kterou je možno podat bez ohledu na to, zda účastník řízení využil i námitku podjatosti).
13. Plénum Ústavního soudu přijalo závěr, že v obdobné právní věci bude Ústavní soud postupovat tak, že ústavní stížnosti budou běžně odmítány pro předčasnost. Dojde-li ale k extrémnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, bude Ústavní soud rozhodovat nálezem, z něhož vyplyne, proč se rozhodl zasáhnout již v této fázi řízení.
14. Z důvodů vyložených výše byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu