ECLI:CZ:US:2017:1.US.794.17.1
sp. zn. I. ÚS 794/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. H., t. č. ve Věznici Brno, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017 č. j. 8 Tdo 1286/2016-72, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2016 č. j. 3 To 42/2016-1161, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2016 č. j. 53 T 3/2015-1094, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 53 T 3/2015, byli obvinění M. P. a F. B. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a stěžovatel účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu. Za to byli všichni odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Poškozená ŠkoFIN, s. r. o., byla odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 To 42/2016, byla odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
4. Dovolání všech obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 8 Tdo 1286/2016-72, odmítl jako zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel napadl všechna tři rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. V obecné rovině uvádí odkaz na judikaturu vztahující se k pravidlům důkazního řízení, posouzení skutkových zjištění i zásadě in dubio pro reo. Obecným soudům vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu i právního hodnocení. Namítá předně existenci opomenutých důkazů.
6. Svědci Jakub Křivánek, Tereza Kubíčková, Miriam Urbanová a Tomáš Hájek, zaměstnanci společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., tedy společnosti, která dodala předmětná vozidla, shodně uvedli, že stěžovatele neznají a nikdy s ním nejednali. Stejně tak svědci J. P. a Hana Mandlíková, ekonomové působící ve společnosti Kroměřížská energetická, a. s., uvedli, že stěžovatele poprvé spatřili až u hlavního líčení. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že závěr, že se jednání popsaného ve výroku o vině dopustil, je opřen toliko o rozporuplnou, neuspořádanou výpověď svědka Lóranta Lázára, který údajně plně neovládal český jazyk.
7. Stěžovatel zdůraznil, že mu nemohlo být známo, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., nebude s ohledem na svou finanční situaci schopna hradit splátky a že nedisponuje volnými finančními prostředky. Ani s ekonomem ani s účetní společnosti nikdy nejednal a neznal její hospodářské výsledky. O celkové ekonomické situaci neměli přehled ani spoluobvinění M. P., statutární orgán společnosti, a F. B., její jediný akcionář. Stěžovateli nebylo známo, jaké doklady spoluobvinění při sjednávání úvěru předkládali, neznal znění úvěrových smluv ani obchodní podmínky. Obecné soudy v tomto směru provedly dokazování neúplně.
8. Stěžovatel se zapojil do uzavírání smluv o pronájmu vozidel až po uzavření úvěrových smluv a po převzetí předmětných vozidel společností Kroměřížská energetická, a. s. Zprostředkování dlouhodobého pronájmu vozidel bylo údajně vyvoláno zahájením insolvenčního řízení proti dlužníkovi Kroměřížská energetická, a.s., s úmyslem, aby předmětná vozidla nezajistil insolvenční správce. Stěžovatel jako zástupce společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel se společností Kroměřížská energetická, a. s., smlouvu o pronájmu vozidel s tím, že zajistí jejich další pronájem. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že smlouvy jsou po obsahové stránce nevěrohodné, neboť všechny jsou datovány 15. 2. 2012, přičemž poslední vozidlo AUDI A7 převzala společnost Kroměřížská energetická, a. s., až dne 24. 2. 2012. Uvedený rozpor má ale vysvětlení. Dne 23. 2. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení společnosti Kroměřížská energetická, a. s., a věřitelé byli vyzváni, aby přihlásili své pohledávky. Aby se vozidla AUDI A7 nestala součástí majetkové podstaty, došlo k dodatečnému vyhotovení smlouvy o pronájmu vozidel mezi společnostmi Kroměřížská energetická, a. s., a TF trade, s. r. o., s datem 15. 2. 2012 a k okamžitému pronájmu vozidel osobám z okruhu známých spoluobviněných. Jak vyplývá i z výpovědi svědka Lóranta Lázára, tyto osoby, noví nájemci vozidel, po zjištění, že je vedeno insolvenční řízení, vzaly vozidla do zástavy k zajištění dluhu spoluobviněného F. B., jediného akcionáře společnosti Kroměřížská energetická, a. s. K uzavření antedatované smlouvy o pronájmu vozidel tak došlo až pod tlakem zahájeného insolvenčního řízení. Insolvenční správce pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., postupně uspokojuje z výtěžku prodeje vozidel AUDI.
9. Stěžovatel namítl, že jeho jednání nemohlo bezprostředně přispět k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu. Uzavření antedatovaných smluv o pronájmu nebylo v příčinné souvislosti se sjednáváním a poskytnutím úvěru, a tedy ani se vznikem škody na majetku společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Uvedené smlouvy byly uzavřeny až poté, co byl trestný čin úvěrového podvodu spáchán. Účastenství přitom přichází v úvahu jen ve stadiu před spácháním činu nebo v průběhu jeho páchání. Soudy nezjistily správnou výši škody, což nepříznivě ovlivnilo i hmotněprávní kvalifikaci. Z celkové škody měly být odečteny další peněžní částky, které spoluobvinění za účelem získání úvěru vynaložili. Soudy nezjistily, zda přijetím zdanitelného plnění vznikl poškozené společnosti nárok na odpočet DPH na vstupu. V rozhodnutích obecných soudů figuruje cena vozidel včetně DPH. Reálná výše škody nepřekročila 5 000 000 Kč a jednání mělo být kvalifikováno podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
10. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly věrohodností klíčového svědka Lóranta Lázára. Tvrdí, že si úvahy o propojení případu se slovenskou mafií a stíhaným podnikatelem Maslákem svědek dovodil z údajů prezentovaných médii.
11. Podle názoru stěžovatele poškozená společnost ŠkoFin, s. r. o. měla být obezřetnější při prověřování ekonomické situace svého klienta, společnosti Kroměřížská energetická, a.s. Při uzavírání úvěrových smluv si poškozená počínala "vyloženě neopatrně", když se spokojila toliko s ručením spoluobviněného P.
12. Zdůrazňuje, že dokazováním v trestním řízení nebylo zjištěno, že nabízel prodej společnosti Kroměřížská energetická, a.s., že tento prodej podmiňoval odebráním luxusních automobilů, případně dalšími požadavky. Nebylo zjištěno, že spoluobviněné instruoval k uzavření úvěru na nákup vozidel a že jim doporučil prodejce vozidel či jim na ně poskytl kontakt. Nebylo zjištěno, že dal spoluobviněnému F. B. mobilní telefon se SIM kartou, aby jej mohl instruovat.
13. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
15. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
16. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. Svá rozhodnutí soudy náležitě zdůvodnily. K opakovaným námitkám stěžovatele lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména pak na rozhodnutí dovolacího soudu, který se s námitkami obsahově téměř totožnými, velmi podrobně vypořádal. Lze jen dodat, že pokud učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy neshledaly důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo.
17. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15).
18. V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soud nalézací po provedení velmi rozsáhlého dokazování dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil. Námitkou opomenutých důkazů se znovu podrobně zabýval dovolací soud (č. l. 13 a 14 rozhodnutí) a shledal ji "naprosto neopodstatněnou".
19. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
20. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu