ECLI:CZ:US:2017:2.US.1015.17.1
sp. zn. II. ÚS 1015/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Komárka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, AK se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 1. 2017 č. j. 40 Co 585/2016-81, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 10. 2016 č. j. 22 E 13/2016-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo dle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 1. 2017 č. j. 40 Co 585/2016-81, tak i usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 10. 2016 č. j. 22 E 13/2016-29.
2. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že se obecné soudy dopustily porušení jeho výše uvedených práv tím, že mu uložily povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Obecné soudy měly nesprávně aplikovat ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sužeb (dále jen "advokátní tarif"), kdy konkrétně měly opomenout aplikovat §14b odst. 2 advokátního tarifu, a dále se nezabývaly tím, zda účtované úkony právní služby (konkrétně 3x převzetí věci, 3x sepsání návrhu, částečné zpětvzetí návrhu a 3x zpětvzetí návrhu) jsou řádnými úkony dle §142 odst. 2 o. s. ř., resp. zda nejsou spíše šikanózním výkonem práva.
3. Okresní soud v Šumperku rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2016 č. j. 22 E 13/2016-29 tak, že prvním výrokem zastavil řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením zástavního práva na nemovitých věcech stěžovatele a druhým výrokem mu uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 5 771,70 Kč. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým usnesením ze dne 30. 1. 2017 č. j. 40 Co 585/2016-81 potvrdil k odvolání stěžovatele (směřovanému proti výroku o náhradě nákladů řízení) druhý výrok tohoto usnesení okresního soudu a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 271 Kč.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout, je-li interpretací podústavního práva, kterou soudy zvolily, založeno porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je-li tento výklad práva výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
7. Stížnost směřuje proti části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). To ovšem není případ ústavní stížností napadených rozhodnutí.
8. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (synovi stěžovatele) na náhradě nákladů řízení částku 5 771,70 Kč. Dospěl k závěru, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku výživné) nelze považovat za šikanózní návrh, ale o podání motivované snahou domoci se plnění přiznaného vedlejšímu účastníku pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu. Námitce stěžovatele ohledně účelovosti tohoto podání pak dle něj nesvědčí to, že hodnota nemovité věci, na nichž mělo být soudcovské zástavní právo zřízeno, převyšuje výši vymáhané pohledávky, neboť zákon tuto překážku nařízení výkonu rozhodnutí neupravuje. Dále není rozhodný ani fakt, že vedlejší účastník zároveň podal ještě další návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského práva na jiné nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele a návrh na nařízení exekuce, neboť z žádného právního předpisu neplyne, že by souběh výkonu rozhodnutí a exekučního řízení byl vyloučen. Ústavní soud v této argumentaci neshledal prvky svévole či extrémního vybočení z pravidel rozhodování o nákladech řízení. Jde-li o výši přiznané náhrady nákladů řízení, odůvodnil krajský soud, proč shledává rozhodnutí okresního soudu správným, zcela srozumitelně a plně.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu