ECLI:CZ:US:2017:2.US.1094.17.1
sp. zn. II. ÚS 1094/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. P. a K. P., zastoupených Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Na Březině 310, Rozdrojovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1501/2016-37 ze dne 30. 11. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 367/2015 ze dne 15. 6. 2016 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 17/2015 ze dne 23. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatelé byli shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznáni vinnými přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stěžovatelce M. P. (dále jen "stěžovatelka") byla uložena povinnost nahradit poškozenému Bytovému družstvu K. škodu ve výši 127 500 Kč s příslušenstvím, se zbytkem svého nároku bylo poškozené družstvo odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovateli K. P. (dále jen "stěžovatel") byla uložena povinnost nahradit poškozenému Společenství vlastníků B., škodu ve výši 96 000 Kč.
Stěžovatelům bylo kladeno za vinu, že z prostředků bytového družstva, resp. společenství vlastníků převáděli prostředky na své účty, na účet syna a vybírali peníze v hotovosti, bez právního důvodu, resp. náležité opory ve smlouvách.
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Odvolání stěžovatele bylo vyhověno pouze co do změny výroku o náhradě škody, a to tak, že stěžovatel je povinen nahradit poškozenému společenství vlastníků škodu ve výši 67 879,11 Kč.
Dovolání stěžovatelů opírající se o dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) trestního řádu bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II. Tvrzení stěžovatelů
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, konkrétně práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé namítají, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Obecné soudy se dle stěžovatelů zcela nedostatečně vypořádaly s jejich argumentací a opomněly při rozhodování podstatné skutečnosti. S ohledem na nesprávně zjištěný skutkový stav dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Soud prvého stupně konstatoval vinu obou stěžovatelů přesto, že k tomuto nebyl dán zákonný důvod a soud odvolací a dovolací tento protiprávní stav potvrdily, aniž se řádně vypořádaly se základními jednotlivými námitkami stěžovatelů uplatněnými v podaných opravných prostředcích.
Soudy se dle stěžovatelů nezabývaly stěžejní otázkou, že stěžovatelé jako statutární orgány družstva a společenství vlastníků uzavírali smlouvy, kterými byly sjednány závazky, jež byly smluvními stranami plněny. Stěžovatelé byli oprávněni jednat samostatně bez přivolení členských schůzí družstva a společenství vlastníků, případně jiných osob. Stěžovatelé tvrdí, že uzavřené smlouvy byly smlouvami platně sjednanými. Finanční prostředky, které byly na tyto závazky vynakládány, byly finančním plněním z těchto smluv.
Stěžovatelé připomínají, že pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je elementární otázkou, zda si pachatelé finanční prostředky přisvojili, či zda byly plněny na základě právního titulu jako plnění k uspokojení závazku. V tomto ohledu nebyly zpochybněny ani uzavřené smlouvy, na jejichž základě bylo plnění poskytováno, ani plnění jako takové, za které byla stěžovatelům vyplácena odměna.
Stěžovatelé tvrdí, že závěry ohledně možné nevýhodnosti smluv představují zásah ze strany soudů do smluvní autonomie osob vstupujících do právních vztahů. Soudy z důvodu údajné nevýhodnosti smluv podmiňovaly existenci a platnost uzavřených závazků skutečnostmi, jež nevyplývají ani ze zákona, ani ze stanov, přičemž tyto otázky přesahují rámec trestního řízení a jsou zcela mimo kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Obecné soudy tak za trestný čin zpronevěry shledaly jednání stěžovatelů nevybočující z obvyklých jednání osob zastupujících jejich funkce v dané obchodní korporaci. Stěžovatelé si tedy nepřisvojili cizí prostředky, když bylo plněno ze smluv. V jednání stěžovatelů rovněž absentuje úmysl přisvojit si tyto cizí prostředky a způsobení škody na cizím majetku.
Stěžovatelé namítají porušení zásady ultima ratio trestního řízení, resp. porušení principu subsidiarity trestní represe. Stěžovatelé odkazují na nálezy sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255) či sp. zn. II. ÚS 1098/10 ze dne 4. 8. 2010 (N 155/58 SbNU 321) a připomínají, že s ohledem na princip ultima ratio nemůže být ignorována civilněprávní stránka věci. Soudy se nezabývaly občanskoprávní stránkou vytýkaného jednání stěžovatelů a jejím případným občanskoprávním řešením.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelé citují závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 1098/10, je nutno je vždy interpretovat s ohledem na skutkové a právní okolnosti, na základě kterých byly tyto závěry učiněny. Ústavní soud se v citovaném případě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru na podkladě sporu dvou bývalých partnerů, spoluvlastníků domu. V citované věci byl stěžovatel shledán vinným za skutek spočívající v tom, že "opakovaně vyměňoval zámek vstupních dveří domu, jehož je spolumajitelem, a přes opakované výzvy nevydal druhé spolumajitelce klíče od domu, ani jí jinak neumožnil vstup". Trestní oznámení navíc oznamovatelka v průběhu sporu "vzala zpět" s tím, že se stěžovatelem uzavřela dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a že si vyjasnili všechny okolnosti nepředání klíčů od předmětného domu, v němž nebydlela a neužívala jej. V kontextu uvedeného skutkového stavu je pak nutno interpretovat závěr Ústavního soudu, že "stav nejednoznačnosti (občanskoprávních) práv a povinností k určitému domu zpravidla zpochybňuje existenci subjektivní stránky daného trestného činu", resp. že "je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405)".
Princip "ultima ratio", resp. princip subsidiarity trestní represe však nelze vykládat způsobem, že jakákoli možnost občanskoprávně narovnat vztahy mezi zainteresovanými subjekty (např. žaloba na vydání neoprávněně vyplacených prostředků při zpronevěře či žaloba na vydání věci při krádeži) vylučuje trestní odpovědnost. Řadu trestných činů by pak nebylo možno z povahy věci vůbec stíhat.
Vytýkají-li stěžovatelé soudům, že se nedostatečně zabývaly otázkou naplnění principu ultima ratio, resp. subsidiaritou trestní represe, nejde o výtku důvodnou. Minimálně lze poukázat na závěr Nejvyššího soudu reagující právě na uvedenou dovolací námitku stěžovatelů. Podle Nejvyššího soudu je možno zásadu subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku ("trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu") využít v případě méně závažných trestných činů, přičemž nedostatečná společenská škodlivost bývá dána zpravidla tehdy, když posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty. Společenskou škodlivostí jednání stěžovatelů se ostatně na základě argumentů obhajoby zabýval též již soud prvého stupně (srov. č. l. 628).
Podle §206 odst. 1 trestního zákoníku platí: kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §206 odst. 3 trestního zákoníku odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu. S ohledem na shora rekapitulovanou výši zjištěné škody nelze považovat jednání stěžovatelů za nacházející se na spodní hranici trestnosti.
Soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k závěru (č. l. 626 - 628 soudního spisu), že stěžovatelé si vypláceli odměny z prostředků družstva, resp. společenství vlastníků, přičemž žádné odměny členskou schůzí schváleny nebyly. Soud výslovně uvedl, že povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců členskou schůzí bytového družstva vyplývá z článku 21, bod 1, písm. k) stanov Bytového družstva K. a povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců shromáždění vlastníků členskou schůzí vyplývá ze stanov Společenství vlastníků jednotek, konkrétně z článku VII., bod 3, písm. l). Z důkazního řízení též vyplynulo, že některé smlouvy, na základě kterých měli stěžovatelé čerpat od poškozených právnických osob smluvní odměny (vedení účetnictví, smlouva se společností Gastrofree, spol. s.r.o. o "zajištění provozování outsourcingu") byly "evidentně vyhotoveny a dodány do spisového materiálu až dodatečně za účelem vyvinit obžalované" (č. l. 628). Např. smlouva o vedení účetnictví byla uzavřena v době, kdy již byli stěžovatelé odvolání z funkcí. Stejně tak bylo např. prokázáno, že společnost Gastrofree, spol. s.r.o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, žádnou pravidelnou činnost pro poškozené právnické osoby neprováděla.
Jinak řečeno, ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že nešlo o běžné civilní spory o obsah či rozsah poskytnutého plnění, resp. výši smluvní odměny, ale o úmyslné čerpání finančních prostředků, na které stěžovatelé neměli nárok, a to za okolností, které mohou svědčit minimálně o nepřímém úmyslu ve vztahu k trestnému činu zpronevěry. Závěr o společenské škodlivosti jednání stěžovatelů, resp. jejich trestněprávní odpovědnosti se tak nejeví být jakkoli ústavně problematickým.
Ústavní soud obecně vychází ze skutkových zjištění obecných soudů, není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nelze přesvědčit stěžovatelům, že by se soudy dostatečně nezabývaly jejich námitkami, resp. že by odůvodnění soudů nebyla dostatečná. S tvrzením stěžovatelů, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou, že "stěžovatelé jako statutární orgány družstva a společenství vlastníků uzavírali smlouvy, kterými byly sjednány závazky, jež byly smluvními stranami plněny", nelze souhlasit. Soud nalézací obsah smluv, okolnosti jejich vzniku, resp. okolnosti plateb dostatečně zkoumal, včetně provádění důkazů řadou svědeckých výpovědí. Na základě dokazování však nepřisvědčil skutkové verzi, kterou předkládala obhajoba a kterou v ústavní stížnosti opakuje.
Při konfrontaci tvrzení stěžovatelů s obsahem napadených rozhodnutí, resp. obsahem spisu, nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzením stěžovatelů, že by ze skutkových zjištění nebylo možno právní závěry svědčící o trestní odpovědnosti stěžovatelů dovodit. Jinak řečeno, Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru, že by hodnocení důkazů a z nich plynoucí skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), že by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahovou spojitost s provedenými důkazy, či že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, ani že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
Argumenty stěžovatelů uvedenými v ústavní stížnosti se ostatně podrobně zabýval jak odvolací, tak dovolací soud, přičemž na jejich závěrech neshledává Ústavní soud pochybení a lze na ně taktéž ve zbytku odkázat.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu