ECLI:CZ:US:2017:2.US.1290.16.1
sp. zn. II. ÚS 1290/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Josefa Čábely a Mgr. Věry Čábelové, obou zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, se sídlem Sokolská 31, 120 00 Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, č. j. 30 Cdo 4541/2015-579, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Co 362/2007-539, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 C 133/2002-323, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 C 133/2002-323, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se původní žalobci (manželé František a Marie Řežábkovi) domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. května 1982 k bytu blíže specifikovanému v tomto výroku (dále jen "původní byt"), nacházejícím se v domě v tomto výroku rovněž blíže specifikovaném (dále jen "předmětný dům"), uzavřené mezi žalovanými (stěžovateli) - ve výroku označenými jako žalovaní 1) a 2) - jako kupujícími a právním předchůdcem třetího žalovaného (původně Obvodní podnik bytové hospodářství Praha 8, nyní Bytový podnik v Praze 8, státní podnik v likvidaci) jako prodávajícím (dále "kupní smlouva"). Výrokem II. zamítl žalobu, jíž mělo být určeno, že žalovaní nejsou ani vlastníky bytu v tomto výroku rovněž blíže specifikovaného (dále též "předmětný byt"), který se nachází v předmětném domě, ani spoluvlastníky podílu v rozsahu 7/50 na předmětném domě. Výrokem III. pak uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt (tedy byt specifikovaný ve výroku II.), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výroky IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Co 362/2007-539, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. o vyklizení žalovaných z předmětného bytu potvrdil. Změnil jej toliko ve výroku V. o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní nemají právní titul k užívání předmětného bytu a žalobci jako podíloví spoluvlastníci jsou aktivně legitimováni k ochraně svého vlastnického práva k celému domu prostřednictvím žaloby na vyklizení podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud shledal, že kupní smlouva, od níž žalovaní odvozovali své vlastnické právo k původnímu a následně (po provedené rekonstrukci a rozšíření) i k předmětnému bytu, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť předmětem smlouvy byl sice fakticky existující soubor místností, který mohl sloužit jako samostatná bytová jednotka, nicméně nebyl k tomuto účelu stavebním úřadem kolaudačně určen. Vlastnické právo k předmětnému bytu nemohla založit ani "Dohoda o modernizaci bytu z roku 1989", která nesplňovala náležitosti požadované §13 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o osobním vlastnictví bytů"). Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo ani vydržením a nemají ani žádný jiný právní titul k užívání předmětného bytu.
4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, č. j. 30 Cdo 4541/2015-579, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelé k jimi nastoleným otázkám neuvedli žádné z kritérií přípustnosti stanovených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když v dovolání pouze předložili svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě přistupují k právnímu posouzení věci, resp. v dovolání předložili pouze svůj právní názor na řešení právních otázek, jímž polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z uvedených důvodů bylo dovolání žalovaných odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení a rovněž se věnují napadeným rozhodnutím. Porušení ústavně zaručených práv spatřují především v přístupu obecných soudů při posuzování otázky platnosti kupní smlouvy z roku 1982. Podle stěžovatelů odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že původní byt, který byl předmětem kupní smlouvy, ve smyslu tehdy platných i nynějších předpisů neexistoval a neexistuje, což je důvodem popření jakéhokoliv právního titulu stěžovatelů k užívání prostoru, v němž po dlouhou dobu bydleli. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 8. června 2005 sp. zn. II. ÚS 504/2004 (N 118/37 SbNU 511), který akcentuje otázku dobré víry účastníků právních vztahů. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se nikterak nevypořádal s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 7 Ca 203/2008, které se týkalo povolení užívání stavby (dále jen "kolaudační rozhodnutí"), a v němž (třebaže pouze v odůvodnění) byla kupní smlouva považována za uzavřenou v souladu se zákonem o osobním vlastnictví bytů. Stěžovatelé dále vytýkají obecným soudům nedostatek odůvodnění a nevypořádání se s dalšími námitkami vznesenými v průběhu řízení, což zakládá nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Pokud odvolací soud své závěry stavěl na skutečnosti, že v době jeho rozhodování neexistovalo kolaudační rozhodnutí k užívání bytu, pak stěžovatelé uvádějí, že toto kolaudační rozhodnutí z roku 1994 se stalo pravomocným v průběhu roku 2015, resp. v roce 2016. Konečně namítají, že se soudy nezabývaly otázkou výkonu práva žalobců v souladu s dobrými mravy, ačkoliv tomu okolnosti sporu nasvědčovaly. Vyhovění žalobě se přitom přímo dotklo významného zájmu stěžovatelů, jímž je zajištění bydlení.
III.
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 8 příslušný spis.
7. Na úvod Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a potažmo i proti rozhodnutím soudů nižších stupňů. V ústavní stížnosti přitom zčásti uplatňují obdobnou argumentaci jako v případě dovolání (např. polemizují s posouzením otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 1982, posouzením existence právního titulu k užívání předmětného bytu či vznášejí námitku nerespektování pravomocného kolaudačního rozhodnutí). S těmito námitkami se však Nejvyšší soud vypořádal dostatečně, když je identifikoval jako námitky, které nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi stěžovatelé převážně pouze polemizují se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, resp. v případě námitky nerespektování kolaudačního rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že jde námitku týkající se jiné vady řízení, ke které by mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání a nadto by se stěžovateli sledovaný výsledek vyplývající z §159a odst. 4 o. s. ř. s ohledem na tvrzení a okruh účastníků nedostavil. V této části tedy ústavní stížnost stěžovatelů nepřináší nic nového, a proto ji lze tedy i z pohledu Ústavního soudu charakterizovat skutečně jako pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů spočívající ve zpochybňování jejich skutkových a právních závěrů, aniž by však opačný názor stěžovatelů byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu však téměř neobsahuje žádnou argumentaci na podporu návrhu stěžovatelů na zrušení tohoto usnesení, když stěžovatelé pouze uvádějí, že se Nejvyšší soud věcí nezabýval. Toto se však z rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nepodává. Naopak, Nejvyšší soud se všemi stěžovateli nastolenými otázkami v rámci svého dovolacího přezkumu zabýval a dostatečně srozumitelně a jasně vyslovil, proč takto formulované námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
10. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů napadeným usnesení odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), nelze považovat za ústavně nesouladný (k tomu srov. mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13 či usnesení ze dne 15. května 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z výše uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že dovolatelé mají povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na znění §237 - 238a o. s. ř.) spatřují přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, proto není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto ze shora uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.
11. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů ve věci samé odmítl, protože stěžovatelé vůbec nespecifikovali, které z kritérií přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) mají za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů první i druhého stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
12. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.), a to proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Za dané situace nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatelů, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, které tvoří převážnou část jejich argumentace, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
13. Přesto nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatelé namítali, dovolávajíce se přitom výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 504/2004, že se obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) nezabývaly otázkou souladu výkonu práva žalobců s dobrými mravy, ačkoliv okolnosti nasvědčující takovému rozporu měly vyjít v řízení najevo, je třeba především zmínit, že i s touto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal (s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem v citovaném nálezu specifikovaným). Nadto lze připomenout, že civilní sporné řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací (jak by se snad mohlo podávat z námitky stěžovatelů), nýbrž mj. zásadou projednací, podle níž procesní odpovědnost za výsledek řízení stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň jsou v souladu se zásadou koncentrace řízení nuceni činit tyto kroky včas. Pokud tedy stěžovatelé až nyní v řízení o ústavní stížnosti (resp. předtím v rámci dovolacího řízení) namítají, že se soud prvního stupně a odvolací soud nezabývaly otázkou souladu výkonu práva žalobců s dobrými mravy, činí tak stejně opožděně.
14. Stěžovatelé dále vznášeli řadu námitek převážně procesního charakteru ve vztahu k postupu obecných soudů. V této souvislosti a toliko jako obiter dictum chce Ústavní soud připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
15. Závěrem a opět nad rámec výše uvedeného lze snad jen ještě podotknout, že předmětem řízení bylo vyklizení bytu. Jak se nicméně podává z dostupných databází (webové stránky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního - www.cuzk.cz), přestože stěžovatelé museli vyklidit předmětný byt, zůstal jim zachován jejich spoluvlastnický podíl na předmětném domě, v němž se byt nacházel, s čímž mohou případně dále operovat.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, č. j. 30 Cdo 4541/2015-579, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti, pokud směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Co 362/2007-539, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 C 133/2002-323, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu