ECLI:CZ:US:2017:2.US.1426.16.1
sp. zn. II. ÚS 1426/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. N., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1059/2015-93 ze dne 3. února 2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 78/2014-2801 ze dne 30. dubna 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 9/2012-2692 ze dne 21. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 8/2013 ze dne 31. 1. 2014, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 30/2014 ze dne 19. 5. 2014, byl podle §283 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením, jímž obě odvolání podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s uvedením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo, neboť byl uznán vinným bez přesvědčivých důkazů. Poukazuje na skutečnost, že řízení před nalézacím soudem se konalo opakovaně, přičemž nalézací soud po předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu doplnil dokazování, provedené důkazy však vyznívají v jeho prospěch, což však nalézací soud nevzal v potaz. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením výpovědi spoluobviněného V. H. P. a poukazuje na procesní nezpůsobilost důkazu jeho výpovědí z doby, kdy ještě nebylo stěžovateli předáno usnesení o zahájení trestního stíhání. Napadá i postup při hodnocení důkazů vztahujících se k jeho údajnému pobytu v hotelu Alpin Avion v Praze, přičemž uvádí, že obhajoba požadovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, neboť stěžovatel si je jist v tom, že ubytovací lístek nevypsal, neprovedením tohoto důkazu nalézací soud sám zpochybnil autorizaci písma. Jeho přítomnost v hotelu nepotvrdil ani znalecký posudek z oboru antropologie. Pokud byla v pozici svědka vyslechnuta osoba Tu Lu Anh, i ta prohlásila, že stěžovatele nezná a nikdy se s ním nesetkala a stejně vypověděli i dnes již odsouzení spoluobvinění. Za nezákonný označuje postup nalézacího soudu při hlavním líčení, kdy položil každému svědkovi z řad příslušníků Celního úřadu otázku, zda poznávají stěžovatele. Tito příslušníci ostatně vypovídali bez zbavení mlčenlivosti. Stěžovatel rovněž nechápe spojování věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 8/2013, kde pro uznání na vinu postačovala opětovně jasnozřivost orgánů Celní správy, což svědčí o účelovosti jejich tvrzení. Připomíná, že tato kauza je řešena Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 594/16. Dle stěžovatele se nalézací soud nestandardně a bez opory v provedeném dokazování vypořádal i s výpovědí již odsouzeného H., který také tvrdil, že stěžovatele nezná.
6. Stěžovatel se nemůže ztotožnit ani s uloženým trestem, který považuje za zcela nepřiměřený povaze skutku, přičemž nesouhlasí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel v podstatě vznáší výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, resp. proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
9. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům prvního a druhého stupně vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, přičemž je vyhodnotil nejen samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění napadeného rozsudku pak jasně vyložil, které skutečnosti vzal jednotlivými důkazy za zjištěné a jakými úvahami se z hlediska jejich věrohodnosti řídil. Skutkový stav, popsaný ve výroku o vině, vzal za prokázaný na základě relevantních důkazů, které vyvrátily obhajobu stěžovatele. Jde zejména o usvědčující výpověď spoluobviněného V. H. P., která je podporovaná dalšími provedenými důkazy - záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o sledování osob a věcí a listinnými důkazy. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že způsob identifikace osoby stěžovatele při hlavním líčení příslušníky Celního úřadu lze považovat za nepřípustný, jak však konstatoval odvolací soud v napadeném usnesení, přítomnost stěžovatele v rozhodné dny v hotelu Alpin Avion byla prokázána jinými důkazy provedenými soudem prvního stupně v rámci doplněného dokazování po vydání kasačního rozhodnutí. Stěžovatel sice tyto důkazy zpochybňuje, což ostatně činí ve vztahu ke všem usvědčujícím důkazům, soud prvního stupně se však jejich průkazností velmi podrobně zabýval, a to i v kontextu s usvědčující výpovědí V. H. P. I výpověď tohoto spoluobviněného stěžovatel označuje za nezákonný důkaz, neboť byla dle jeho tvrzení učiněna ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, opomíjí však, že soud prvního stupně nevycházel z tvrzení spoluobviněného, které učinil před tím, než stěžovatel obdržel usnesení o vznesení obvinění, což dostatečně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, ale zohlednil toliko procesně využitelnou výpověď učiněnou v dalším průběhu trestního řízení. Řádně odůvodněným skutkovým závěrům soudu prvního stupně tak nelze cokoli vytknout.
11. Z hlediska ústavněprávního obstojí i rozhodnutí odvolacího soudu, v němž se tento soud druhého stupně se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, přičemž znovu poukázal na relevantní skutečnosti mající význam pro rozhodnutí. V uvedených souvislostech nelze opomenout, že se trestní odpovědností stěžovatele zabýval opakovaně, tentokrát však již nezjistil žádné závažné procesní vady, které by měly dopad na správnost skutkových zjištění, neboť shledal, že soud prvního stupně splnil pokyny, které mu uložil v kasačním rozhodnutí, provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci a důkazy také náležitě zhodnotil a vyvodil z nich logické a přesvědčivé závěry. Odvolací soud znovu řešil námitky obhajoby a vysvětlil, proč je neshledal důvodné, i z jakého důvodu nepovažoval za nutné dokazování v naznačených směrech doplňovat. K tomu Ústavní soud pouze dodává, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy však odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 N 122/23 SbNU 191). Této povinnosti odvolací soud dostál, takže nelze dospět k závěru, že důkazní návrh obhajoby (znalecké zkoumání písma na ubytovacích lístcích) byl - bez řádného odůvodnění opomenut.
12. Ke stěžovatelem poukazované zásadě in dubio pro reo postačí připomenout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", které se stěžovatel dovolává, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Pokud stěžovatel poukazuje na související odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 8/2013, kde dle jeho názoru pro uznání viny také chyběly patřičné důkazy, a proces byl zmanipulován, Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 594/16 ze dne 10. 5. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo uvedené řízení na základě ústavní stížnosti stěžovatele přezkoumáno, zásah do jeho ústavně zaručených základních práv však shledán nebyl.
14. Ke stěžovatelově námitce o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008; N 74/49 SbNU 119), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace nastává v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
15. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovateli byl uložen trest souhrnný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku i za trestnou činnost právně kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pro niž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 8/2013 ze dne 31. 1. 2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 30/2014 ze dne 19. 5. 2014, přičemž soud ukládající souhrnný trest musel aplikovat trestní sazbu dle nejpřísnějšího ustanovení tr. zákoníku, tedy sazbu stanovenou v §283 odst. 4 tr. zákoníku. V tom, že soud prvního stupně zohlednil všechny relevantní okolnosti případu, kdy plně v souladu se svou diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že je na místě stěžovateli uložit trest mírně pod polovinou zákonné trestní sazby, nelze spatřovat porušení zásady zákonnosti při ukládání trestu. Rozhodující je, že svůj postup řádně odůvodnil, a že ani odvolací soud neshledal uložený trest při uvážení hledisek uvedených v §39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a s využitím všech zjištěných okolností i řádného zhodnocení osoby stěžovatele nepřiměřeně přísným. Pokud byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, i takové rozhodnutí má oporu v ustanovení §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
16. Z obsahu napadených rozhodnutí soudů obou stupňů tak nevyplývá dostatečný podklad pro úsudek o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a konečnými závěry o vině a trestu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by v trestním řízení byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva.
17. Stěžovatel napadá i usnesení Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí neuvádí žádné relevantní důvody. Podstatné je, že podřazení dovolání pod ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu z ústavněprávního hlediska obstojí.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu